Článek
Česká armáda v pondělí v Afghánistánu zaznamenala letošní čtvrtou ztrátu – rotný Tomáš Procházka zahynul po útoku v provincii Herát.
Výsadkář major Ivo Zelinka, který prošel v Afghánistánu několika misemi, uvedl několik důvodů, proč počet českých obětí právě nyní roste.
Co říkáte na další zprávu o smrti českého vojáka v Afghánistánu?
Je mi to líto, podobnou situaci jsem před 10 lety v Afghánistánu sám zažil. Nicméně právě díky tomu, že tu zkušenost mám, dnes vím, jak se s ní vypořádat.
Tehdy jsme ztratili kluka v provincii Badachšán na severu. Poté, co jsme učinili veškerá opatření, abychom předešli dalším lidským i materiálním ztrátám a dokázali jsme se všichni vrátit na základnu, s námi velitel kontingentu celou situaci rozebral. Za dva dny už jsme jeli dál – bylo to to nejlepší, co pro nás mohl udělat. Mimochodem, ten velitel kontingentu byl plukovník Aleš Opata, dnes generál. I proto v něj mám takovou důvěru.
Jak se vyrovnávají se situací vojáci na základně Šindánd?
Asi vás nepřekvapí, že jsou vojáci naštvaní, že se to stalo. Momentálně procházejí veškeré operační postupy, aby zjistili, jestli udělali všechno tak, jak měli – a všechno zatím nasvědčuje tomu, že ano.
Nijak to ale nesnižuje jejich odhodlání plnit další úkoly. Co se stalo, je věc, která se prostě stát může. Štěstí se někdy unaví, ale vojáky to neodradí v tom, aby ve svojí práci pokračovali. My s tím jako vojáci zkrátka musíme počítat.
Takže jeho smrt nijak neovlivnila působení tamní jednotky?
Určitě neovlivnila. Byly provedeny základní postupy, tomu prvnímu říkáme „hot wash-up“ – to je postup, při kterém všichni svědkové incidentu hned po návratu vysvětlí, jak to viděli ze svého úhlu pohledu, tak, aby mohli předejít opakování celé události. A pak následují další procesy. Každopádně se vždy snažíme držet krok s nepřítelem. Protože ten se sice učí, ale my se musíme učit s ním.
Podíl českých vojáků v Afghánistánu narostl
Data o všech padlých koaličních vojácích v Afghánistánu od roku 2001 ukazují, že v posledních letech je počet zabitých spojenců rekordně nízký, počet Čechů, kteří zahynuli, ale naopak spíše roste. Čím si to vysvětlujete?
Je třeba si uvědomit, že ještě v roce 2009 – na mé předposlední cestě do Afghánistánu – bylo v zemi 150 tisíc koaličních vojáků. Dnes je jich tam 15 tisíc, to je jedna desetina.
Tehdy jsme tam měli 680 vojáků, dnes tam operuje řádově 350. Čili – byť jsme snížili počet našich vojáků, podíl našich mužů na celkovém počtu naopak narostl.
A druhý moment je pak to, že i nepřítel se učí, a zrovna teď je nebezpečná doba v tom, že se konají dlouho odkládané afghánské parlamentní volby. Já jsem byl v Afghánistánu nasazen během prezidentských voleb, takže si dokážu živě představit, jak moc je pro Tálibán důležité, aby mohl zpochybnit regulérnost voleb.
Dá se tedy odhadnout, kdy lze očekávat, že atentátů na spojenecké vojáky může přibývat?
Naši zpravodajci mají nastudovaný určitý seznam cyklů a vlivů, podle kterých pak uzpůsobujeme operační činnost.
Je jich několik – ať už denní, tedy ve kterou denní dobu jsou útoky častější, anebo týdenní, tedy ve které dny v týdnu lze útoky očekávat. Můžu dát příklad pochopitelný pro běžného čtenáře. Jestliže mají tálibánci v pátek modlitby, dá se u nich očekávat, že se zvýší aktivita, protože při pátečních modlitbách dochází k jejich koordinaci. Neděle je potom naopak klidná.
Pak tam samozřejmě figurují i další sezonní vlivy. Třeba počasí působí na nás i na Tálibán. Jsme výrazně lépe vybaveni, což znamená, že jeho schopnost boje v prosinci a lednu není zrovna vysoká, a to zejména ve vysokých nadmořských výškách.
Vojáci si riziko smrti nepřipouštějí
Jsou vojáci vyslaní na zahraniční mise připraveni na riziko smrti? A nemají po ztrátách třeba čeští vojáci v Afghánistánu větší strach o svoje životy?
Připraveni na něj jsou. Každá jednotka od velikosti praporu a výše má k dispozici kaplana a psychologa – typicky v tandemu, ale vždycky nejméně jednoho z nich. Připravují už před odjezdem vojáky na možnost zranění a přibližují jejich rodinám i riziko smrti.
Samotný voják pak vždycky ví, že možnost zemřít tam je. Nikdy si ale nepřipouští, že by se to mohlo stát zrovna jemu. To je asi přirozená lidská vlastnost. Nicméně, když jsme například my v roce 2014 přišli o čtyři výsadkáře v provincii Parván, vojáci z chrudimské posádky, kteří se té mise neúčastnili a byli v seznamu náhradníků, se jen několik málo hodin po incidentu hlásili veliteli praporu, že chtějí jednotku posílit.
Byť tam pár hodin předtím zemřelo několik jejich kamarádů, oni se hlásili právě proto, že chtěli svým nasazením ztraceným kamarádům pomoct. To je pro běžného civilistu asi těžko představitelná věc, ta ohromná koheze bojové jednotky, která spolu dlouhodobě cvičí.
Už jste zmínil úlohu rodiny – jakou roli ta hraje v přípravě na misi? Pracuje armáda i s ní?
To už záleží na každém útvaru, jak si to nastaví. Kaplan i psycholog jsou ale každopádně k dispozici celou tu dobu primárně právě rodinám, které zůstaly doma. Zpravidla se pak během jedné mise pořádá jedno až dvě setkání, kde se rodinám vysvětluje, čemu tam kluci čelí, a snaží se mezi nimi udržet kontakt. V dnešní době už je to výrazně jednodušší i na odloučenějších základnách; armáda vojákům zajišťuje nějaké základní internetové připojení, což je hlavně pro mladší generaci celkem důležité.
S jakou pomocí může rodina vojáka počítat v případě, že se něco stane?
Na to máme standardní postupy – typicky je rodina o nehodě informována velitelem jednotky, se kterou tam daný voják byl. K ruce je tu zpravidla kaplan a psycholog, nebo alespoň jeden z nich. Není to samozřejmě jednorázová návštěva, ty pokračují i po oznámení úmrtí a pomáhají rodině projít celým náročným procesem.
Proces ale nekončí ani pohřbem vojáka, armáda se vždycky snaží vyjít pozůstalým maximálně vstříc. Později jí zajišťuje i nějaké sociální zabezpečení skrze Vojenský fond solidarity. Ten si mohou čtenáři snadno najít na internetu a slouží právě k tomu, aby pomohl rodinám a přeživším překonat těžkou životní situaci.
