Proč nemáme svatby gayů a leseb? Protože politici nepracují, říká filmařka

„Lidé si neuvědomují, že registrované páry nemají stejná práva,“ říká filmařka v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Několik let mapovala cestu zákona, který by z registrovaného partnerství udělal právoplatné manželství. V dokumentu Chalupová sleduje aktivity hnutí Jsme fér, které se manželství pro všechny snaží prosadit, ale i oponenty –⁠ církev, konkrétní politiky nebo Alianci pro rodinu, která se snaží naopak dostat do české ústavy zmínku o tom, že „manželství je svazkem muže a ženy“.

Film je taková učebnice legislativního procesu v Česku, sledujete nejen příběhy lidí, ale hlavně cestu konkrétního zákona. Když jste dokument Zákon lásky začala točit –⁠ počítala jste s tím, že to bude časosběr?

Nepočítala. Myslela jsem si, že za rok a půl bude hotovo –⁠ tedy buď bude zákon schválen, nebo ne. Nakonec se z toho stal časosběr, který by se mohl dál natáčet. Postavilo nás to před rozhodnutí, zda po čtyřech letech pokračovat. Protože se zákon sice poslal do druhého čtení, ale tato Sněmovna už ho nestihne projednat. Celé to padá pod stůl a musí se začít celý proces znovu. Věděli jsme, že máme dost materiálu a rozhodli jsme se, že nebudeme diskusi pouze mapovat, ale že se staneme její součástí.

S jakým záměrem se chcete do diskuse zapojit? Je docela zřejmé, na jaké „straně“ stojíte. Je vaším cílem pomoct LGBT+ komunitě v Česku?

Především informovat společnost. Myslím si, že největším problémem u tohoto tématu je neinformovanost. Panuje kolem spoustu dezinformací, lidé mají předsudky, které můžeme filmem vyvrátit.

Měla jste sama nějaké předsudky, které jste si v rámci natáčení vyvrátila?

Byla jsem na začátku tou neinformovanou společností. Netušila jsem, že je rozdíl mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím.

To je asi obecně nejrozšířenější mýtus, myslí si potom lidé, že není o co bojovat?

Ano, že je to jen souboj o název. Lidé si neuvědomují, že registrované páry nemají stejná práva, téměř žádná. Přestože i stejnopohlavní páry vychovávají děti, nemají stejná práva jako manželé, dítě nemá žádné jistoty.

Myslíte si, že i politici, kteří proti stejnopohlavním sňatkům bojují, jsou ti neinformovaní?

Část politiků, kteří proti zákonu bojují, nejsou homofobové, ale chtějí si udržet křesla. Vědí, že když do médií řeknou silné agresivní prohlášení, dostanou se na přední strany médií a zařídí jim to popularitu.

Podle dat ale většinová česká společnost souhlasí se stejnopohlavními sňatky. Tak kde je ten politický boj? Nebo jde opravdu jen o pozornost?

Myslím si, že jsou politici konzervativnější, než je česká společnost. Hlasy proti jsou slyšet daleko více než hlasy pro.

V popisu filmu stojí, že hlavní role vašeho dokumentu hrají poslanci Poslanecké sněmovny. Nejsem si jistá, že s tím souhlasím, přišlo mi, že jasnou hlavní roli hrál Czeslaw Walek ze Jsme fér. Zmiňuji to proto, že mi bezprostředně poté, co mi přišla pozvánka na novinářské promítání vašeho filmu, přišel i mail od protistrany, tedy Aliance pro rodinu, která si stěžuje na to, že v dokumentu sice účinkuje, ale nedostala takový prostor jako Jsme fér, že jste s nimi přímo nekomunikovala. Co byste jim na to odpověděla?

Lidé z Aliance pro rodinu rozdávali i svůj alternativní presskit před novinářskou projekcí, aniž by snímek viděli, což mi přišlo velmi odvážné. Teď na premiéru byli pozvaní a znovu rozdávali jako symbol miminka, protože říkají, že manželství pro všechny se rovná obchodu s dětmi. Pokud to posílají i v nějakých řetězových emailech, může to v této roztěkané době na některé čtenáře zapůsobit. Spojí si to s negativní emocí a protože se o to nezajímají, to rovnítko přijímají.

My jsme s Aliancí pro rodinu točili stejně jako se Jsme fér. Natáčeli jsme jejich veřejná vystoupení, akce, demonstrace. Proč jsem se rozhodla nedat ten prostor padesátiprocentní, bylo ve chvíli, kdy Jana Jochová začala kontroverzně vystupovat v médiích a její názory byly extremistické a homofobní. Věděla jsem, že se s nimi neztotožní ani odpůrci zákona, proto jsou ve filmu odpůrci nejen z Aliance pro rodinu, ale i z církve, politické scény nebo samotných občanů. Opozici jsem rozvrstvila mezi více postav a jsem za to ráda.

Kde vidíte vy tu největší překážku, proč zákon ještě nebyl schválen?

Protože poslanci nepracují. Naše Sněmovna má za toto období prvenství v neprojednaných zákonech. Samozřejmě byl covid. Tento zákon ale dohromady projednávali patnáct hodin, takže si myslím, že to opravdu projednali. Navíc jim tam ležel od roku 2018, takže to opravdu na pandemii svalovat nemůžeme. A ano, pokud lidem ze Jsme fér řekne poslanec Vondráček, že „třeba zákon zraje jako víno“, je to samozřejmě tragikomické.

Setkali jsme se s různými agresivními názory, všechno jsem to čekala. Největší frustrace ale pramenila z legislativního procesu. Že poslanci zákon ignorují. Teď schválně odhlasovali prodloužení ve výborech, aby se tím už nemuseli zabývat a padlo to na další Sněmovnu. Nerozhodnou se. Ale oni tu přeci jsou proto, aby se rozhodovali!

I když jsem debatu ve Sněmovně docela sledovala, v dokumentu to takto v koncentrované podobě byla síla. Upřímně, z některých projevů mi bylo až nevolno. Měla jste to také tak? Neměla jste někdy pocit zmaru z naší společnosti?

Ten jsem asi měla nejvíc, když jsem stála na tom balkónku a sledovala jednání ve Sněmovně. Rétorika je neuvěřitelná. Když jsme film posílali na zahraniční festivaly nebo distribuce, říkali nám –⁠ Ano, je to váš lokální film, každá země má svůj „zákon lásky“, debaty vypadaly všude stejně, nejvíc nás ale překvapilo, jak mluví vaši poslanci v Poslanecké sněmovně, to je opravdu nevídané. Jaký slovník používají a je to vlastně v pořádku.

Myslím, že i diváka, kterého třeba vůbec nezajímá manželství, ani obecně, zaujme průběh legislativního procesu, může si do něj dosadit jakýkoliv, třeba osobnější téma. Pocítí z toho stejnou frustraci. Sama jsem si říkala, jestli bych měla dostatek energie tady něco prosadit. Cokoliv.

Ke konci dokumentu zazní věta „Abychom nedopadli jako v Polsku a Maďarsku“. Několik let jste tématu LGBT+ komunity věnovala, máte pocit, že se Polsku a Maďarsku přibližujeme, nebo se od nich vzdalujeme? Kde si stojíme?

Jako společnost jsme v tomto ohledu tolerantnější. Jsme o něco více informovaní, víme, co to vlastně znamená. Naše politická reprezentace spíš neví, jak se rozhodnout. Není to rezolutní ne, jako v Polsku nebo Maďarsku. Tam mají i v ústavě větu, že manželství je svazek muže a ženy. Pro rodiny a homosexuální páry bude neuvěřitelná cesta něco změnit. U nás je problém, že nevědí. Prostě nevědí. Nevíme, jestli patřit na východ, nebo západ. Nevíme, jestli z toho západu chceme jen peníze a ne práva.

Myslíte si, že ten srovnávací argument může být i v síle církve? Že u nás nemá takovou pozici, jako třeba v Polsku?

Určitě ano. Církev podporuje i Alianci pro rodinu. Tím, že tu ale není zastoupená tolik, jako v Polsku, nemá takovou sílu. Ale je třeba podotknout, že v Irsku nebo Španělsku, ve velmi katolických zemích, tento zákon přijali.

Sklízíte za svou dokumentární tvorbu „hejty“?

No určitě!

A jak vypadají? Jakou máte zatím na dokument celkově odezvu? V distribuci je film teprve od čtvrtka, prezentovala jste ho ale na festivalech. Přestože chápu, že tam zase zavítá specifická skupina lidí…

Ale i tam se našlo mnoho lidí, kteří zákonu oponovali. A jak hejty vypadají? Tím, že nejsem na sociálních sítích, je těžké mi na profil něco psát. Chodí mi maily. Pod rozhovory jsou také nevybíravé komentáře.

Čtete je?

Nečtu. Čtu jen recenze, které mohou být konstruktivní kritikou.

Vnímáte u tohoto tématu větší příliv pozornosti?

U tohoto tématu budou diváci reagovat stejně jako účastníci debaty, budou se rozdělovat na dva tábory. A už jen proto, že jsem mapovala legislativní cestu zákona, který podporuje manželství pro všechny a ne tu opoziční, který mě tolik nezajímá, protože manželství pro muže a ženu tu máme, mě lidé budou považovat za špatnou, aniž by ten film třeba viděli. Dokument lidé vnímají stále jako objektivní publicistiku, kde lidé mluví na kameru. V mém dokumentu na kameru nikdo nemluví, používám observační metodu. Hodiny stojím za kamerou a pozoruji a nijak do toho režijně nezasahuji.

Proč jste se rozhodla pro tuto metodu?

Bylo pro mě důležitější mít scény živé a autentické. I díky tomu má film svůj komediální potenciál. Zaznamenali jsme to, co by se v rozhovoru neudálo. Neměly by takový náboj, kdybych se nepohybovala jako stín.

Co říkáte na to, když vás lidé popisují jako aktivistku? Předpokládám, že se to děje.

V tom případě moje filmy neviděli. To je totiž hrozně jednoduché shrnout mě do jednoho slova, které u nás nemá příliš pozitivní náboj. Jsem filmařka a myslím, že se mi téma povedlo zpracovat s nadhledem. I díky tomu, že se mě to téma osobně netýká.

Nakonec bych se ještě ráda vrátila k vaší spolupráci s dokumentaristou Vítem Klusákem, se kterým jste natočila úspěšný dokument V síti. Už jsem se mnohokrát setkala s tím, že lidé jeho filmy označují za „klusákovinu“, tedy popisují jeho styl, někdy možná až příliš režijně ovlivněný, až naaranžovaný. Jak se vám spolupracovalo?

Oba dva se snažíme dělat dokumenty „filmově“, že se hodně zajímáme o jejich formu. Co se týče přístupu, tam nemáme příliš společného. Vít do situací režijně zasahuje a sám ve filmech vystupuje. V síti jsem sice vystupovala, ale to byl opravdu jiný formát. Cítila jsem, že je to ta nejlepší cesta. Pokud děláte nějaký psychosociální experiment, chcete ukázat divákovi karty, včetně našich neshod. Jinak je mi bližší observační metoda, kdy nechávám protagonisty mluvit a nevkládám do toho očividně svůj názor.