Proč místo fotbalového heavy metalu značky Trpišovský tančí Šilhavého tým jen opatrnou mazurku

Z hlediska postupu na fotbalové Euro má český tým navzdory sobotnímu zakopnutí pořád slušně rozdané karty. Za suverénní Anglií postoupí přímo i druhý celek skupiny. A Čechům tedy v posledních třech zápasech kvalifikace postačí udržet bodový náskok na Kosovo, se kterým bude hrát druhý vzájemný duel v listopadu v Plzni. Ostatní soupeři už jsou nejspíš víceméně ze hry.

Vzhledem k předváděné hře se ale nabízí myšlenka, že pokud Češi na Euro o 24 účastnících vskutku postoupí, s velkou pravděpodobností tam sehrají podobně podřadnou úlohu jako Vrbův výběr na Euru 2016. A pojedou tedy domů mezi prvními vyřazenými. A pokud snad nějakou šťastnou shodou okolností naopak půjdou dál, pak je jisté přinejmenším to, že jejich prvobytně pospolný styl fotbalu mezi okrasy šampionátu jistě nikdo zařazovat nebude.

Samozřejmě je otázkou, co považujeme za úspěch, jaké je zadání. A od toho se tak trochu odvíjí i to, na co se na hřišti musíme dívat.

Komentář po vysoké výhře 3:0 na půdě soupeře by asi měl vyznívat radostněji a optimističtěji. Záleží samozřejmě na úhlu pohledu. Ve srovnání se sobotním duelem v Prištině bezpochyby došlo ke zlepšení. A to z naprostého pekla k jakémus takémus standardu.

Na českých hráčích tentokrát bylo patrné, že je zápas zajímá. Nestalo se, jako v sobotu Janktovi, že by po rohu soupeře střílel totálně neobsazený hráč. Po ztrátě míče se Češi sem tam i vraceli. A podobně.

Černohorci v první půli občas zahrozili brejkem, vždy nebezpečným. A odhalili tak, že navzdory vysokému počtu defenzivně laděných hráčů v záloze českého týmu jejich vazba na stopery stále vázne. Pokud má být tým úspěšný, musí se umět na svou obranu alespoň trochu spolehnout. Ale tentokrát může mluvit spíš o štěstí a děkovat za kvalitní zásahy brankáři Vaclíkovi.

Směrem dopředu měli Češi jalový tlak, sčítali standardní situace, které Černohorci mimořádně špatně bránili. A zatímco v první části utkání čeští hosté tímto darem pohrdali, po přestávce z toho dva góly vytěžili a bylo vymalováno.

Po zápase byli zase všichni členové týmu včetně trenéra ohromně spokojeni, aby také ne, když vyhráli 3:0. Pěknému výsledku navzdory ale mnohé fanoušky ze zápasu bolely oči, vnímali kostrbatost, upocenost české hry. A měli pocit, že se dívají na nějaký retro-fotbal z 80. let minulého století.

Zkusme si vyjmenovat pár prvků z abecedy fotbalu, který takříkajíc frčí v roce 2019: dynamika, kolmá rychlá rozehrávka odzadu, náběhy, presink, represink, kolotoč rychlých krátkých přihrávek… Ano, tudy běží ten správný, moderní, aktuální a úspěšný fotbalový zajíc. Ten, kterého má na povel trenér Jaroslav Šilhavý, z toho ale v uplynulých dvou představeních nepředvedl prakticky nic.

A teď se můžeme ptát proč.

Když přeskočíme faktory typu trávníku, který byl v Podgorici natolik hrbolatý, že by na něm parádní ťukes hrála stěží i Barcelona, můžeme se přesunout k aspektům nadčasovějším.

Právě čas je jedním z nich. Reprezentační trenér je oproti klubovým výrazně limitován tím, že má k dispozici jen krátké srazy, na kterých toho, započteme-li čas na cestování, předzápasové tréninky a regeneraci, stihne opravdu minimum. Je tedy do značné míry závislý na tom, co mu v klubech připraví jeho kolegové. To je pravda. Při troše snahy to ale ještě pořád nemusí být důvod tancovat mazurku, když všude jinde řinčí heavy metal.

Pomozme si srovnáním z minulosti. Kolem roku 2000 už si takřka celá Evropa osvojila milánský vynález Arriga Sacchiho, zjednodušeně přešla z osobního bránění na zónové. Tedy vyjma konzervativního Česka, kde s nějakou zónou v lize pořád otravoval jen nějaký bláznivý Hřebík. A reprezentaci si pod Jozefem Chovancem samozřejmě také jela hezky pěkně postaru.

Velký zlom nastal, když po něm tým převzal jako hlavní kouč Karel Brückner. A simsalabim, najednou to šlo jinak, po novém. A teď díky čemu: Brückner věděl přesně, co chce s týmem hrát, uměl mu to vysvětlit. A všechno měl usnadněné tím, že přesně to, co po hráčích chtěl, měli Nedvěd, Poborský, Šmicer a spol. zažité z nejlepších klubů Evropy, kde se „pobrücknerovsku“ hrálo už dlouho. A jmenované hvězdy nový trenér doplnil mladšími borci typu Jankulovského, Ujfalušiho či Baroše, které si předtím osobně piplal a připravoval v reprezentační „21“.

Čili „stavební materiál“ měl k dispozici vynikající. Nejen individuálně, ale zejména ohledně potřebných herních návyků. A navrch mu osud nadělil i půl roku na přípravné zápasy a turnaje. Když to srovnáme se současností, tak na Šilhavého obranu musíme uznat, že co do kvality hráčského materiálu má možnosti výrazně slabší – a čas neměl žádný, už podzimní zápasy Ligy národů bylo nutno pojmout jako zápasy odehrané na výsledek, nikoli na sehrání.

Přesto mnohé – a oprávněně! – dráždí srovnání Šilhavého reprezentace a Trpišovského Slavie, která moderními prvky fotbalu, jež jsme v úvodu vyjmenovali, ve svém repertoáru disponuje. A reprezentace ne. Přestože takřka půlka sestavy národního týmu v Černé Hoře byla právě slávistická.

Takže si řekněme, co Trpišovskému umožňuje hrát se Slavií fotbalový „heavy metal“: Za prvé je to jeho cesta, o níž je přesvědčen. A ví, jak o ní přesvědčit i hráče. Za druhé: Může si do ní typologicky vybrat ty, co potřebuje. A když není k mání takový typ s českým pasem, může pomoci cizinec. Za třetí: Na hráče dennodenně působí, pracuje s nimi. V zimě jim na tréninkových galejích nasadí takové dávky, že je pak jejich fyzickou kondicí po vzájemném souboji omráčen i trenér Chelsea. A právě ta fyzička umožňuje spustit fotbalový stroj, který je velmi náročný na sílu, vytrvalost, dynamiku i souhru.

Trpišovský pak může vsadit na stopery s kvalitní rozehrávkou, kteří mohou držet vysoké postavení, tím pádem se takzvaně zužuje hřiště, jinými slovy mač se odehrává na malém prostoru zahuštěném velkým počtem hráčů, kde je pak při agresivním stylu hry vysoká šance ukrást soupeři míč a přepnout na rychlý vlastní úder, dříve než se sešikuje.

A když to celé není opravdu dobře sehrané, je to při zmíněném vysokém postavení stoperů celkem riskantní. Však si to příznivci Slavie budou ještě z jara 2018 pamatovat, jak se vztekali nad tím, co si to ten Trpišovský přivedl za kopyta a kde že je ten jeho slavný totální fotbal. Jak víme, dočkali se ho.

No a teď k reprezentaci Jaroslava Šilhavého. Za prvé je to výrazně konzervativnější trenér, jehož týmy nehrají riskantní „heavy metal“, ale tančí zmíněnou opatrnou mazurku. To je základ, opatrný fotbal je jeho cesta.

Za druhé: Ač se to nezdá a mnohým asi přijde, že fotbal je toliko jeden, přece jen jsou tu odlišnosti. Jinak se hraje v pohárové Evropě, jinak v české lize a jinak na reprezentační úrovni.

A už dávno neplatí, že přehlídkou fotbalového progresu je mistrovství světa. Ne, je to Liga mistrů, ve které mají trenéři výhodu možnosti vybírat si do svých skládaček hráče odkudkoli a každodenní prací si je dopilovat k obrazu svému.

Ani mistrovská Francie nehrála na minulém šampionátu v Rusku zdaleka tak famózně jako nejlepší kluby. Ale když Kanté, Mbappé či Griezmann potřebovali, přepnuli občas alespoň na chvíli do totálního presinkového a náběhového modu, který mají zažitý z klubů – a obrany soupeřů padaly.

Trenér Šilhavý si pro svou potřebu nemůže posbírat hráče z top klubů jako francouzský kolega Deschamps, nebo před lety český kolega Brückner. Nemají potřebnou individuální kvalitu, aby tam mohli být. A nemají tak v řadě případů zažitý ani styl ala Liverpool, ala Slavia. V tomto ohledu budiž pochválen přesun Patrika Schicka do Lipska, kde se náběhová moderna praktikuje.

Čili abychom to shrnuli: Existují četné důvody, proč je pro reprezentaci obtížné najet na modernější vlnu fotbalu. Na stranu druhou se jeví jako potřebné, aby se o to alespoň začala pokoušet. A teď je otázka, jestli se něčeho takového můžeme dočkat od Jaroslava Šilhavého. Spíš asi ne.

Nicméně teď se musíme vrátit na začátek. Jeho úkolem je postup na Euro. Vybrali k tomu jeho, i s jeho stylem a rukopisem. Tak se nemůžeme divit, že ho uplatňuje a že k zadanému úkolu přistupuje pragmaticky.

Fotbalová asociace ČR postup na Euro 2020 a finanční prostředky z toho plynoucí potřebuje, ne že ne. No tak se tam pokoušíme nějak dokodrcat. Zuby nehty, jak to umíme, českou holomajznou. Účel světí prostředky.

Říkáte si: A jaký jiný cíl než postup na Euro za každou cenu by si měl český fotbal vytknout? Existuje alternativa někdy jeden cyklus tak trochu obětovat. A s progresivním trenérem a mladšími hráči ho využít k nácviku a souhře modernějšího pojetí. Za cenu toho, že než by se vše sehrálo, byly by asi výsledky zprvu slabší. Jenže takhle ve vedení českého fotbalu nejspíš nikdo neuvažuje.

Takže se vraťme do reality. K tomu, aby reprezentace začala hrát lepší, moderní fotbal, by potřebovala, aby Slavia nebyla v českém ligovém prostředí svým způsobem hry tak osamocená. Aby v ní i v dalších českých klubech dostávali velkou herní příležitost hráči s českým pasem. A aby mládežnická základna obecně produkovala typy, které moderní fotbal potřebuje, tedy odolné i dynamické, co umí rychle běžet bez míče, ale i s balonem u nohy. A umí rychle a správně řešit situace na malém prostoru.

Reprezentace je vrcholem pyramidy českého fotbalu. A proto vypadá, jak vypadá. Nicméně alespoň trochu snahy o přechod od mazurky k heavy metalu by to navzdory všem limitům prostě chtělo.