Článek
Jako malý kluk dostal od dědy čokoládové vajíčko. Uvnitř byla malinká hračka, model slavného sporťáku Porsche 911.
„Až budeš dobrej, taky si ho jednou pořídíš,“ říkal děda. Dodnes má brankář hokejové reprezentace Šimon Hrubec autíčko doma schované. A skutečné Porsche už pár let stojí v jeho garáži.
Vydělal si na něj hokejem. Tak jak chtěl. Ke kariéře profesionálního sportovce, který jednou bude mít spoustu peněz, krásnou ženu a káru nadupanou koňmi pod kapotou, se doslova upnul. A díky téhle motivaci si všechny své cíle i sny nakonec splnil. Doma má navrch i medaili za mistrovský titul v české extralize. Jenže…
„Když jsem jednou za dědou přijel a svou skutečnou 911ku mu doopravdy ukázal, řekl, že jezdí jako Velorex. Já už přitom sám, i díky jeho názorům na platy nás hokejistů, předtím dlouho cítil, že tyhle materiální věci k životu vlastně vůbec nepotřebuju. Dlouho jsem hledal smysl toho všeho. Vím, že jsem jako sportovec součástí zábavního průmyslu, ale proč vydělávám tolik peněz a nemají je třeba hasiči, zdravotníci, nebo policisté? I takové myšlenky se mi dlouho honily hlavou,“ říká brankář Šimon Hrubec v novém díle pořadu Bez frází plus.
Není to póza. Gólman Avangardu Omsk, jednoho z nejlepších hokejových klubů v Evropě, totiž svůj smysl toho všeho našel. A napříč českým hokejem rozjel charitativní projekt Saves Help (zákroky pomáhají), díky kterému mohou i hokejoví brankáři pomáhat potřebným dětem k lepšímu životu. „Každý brankář dává na konto našeho projektu deset korun za každý svůj zákrok v sezoně. V tuhle chvíli je nás brankářů 51. Máme pod sebou prakticky většinu kluků z extraligy, pár brankářů z KHL i NHL. A dokonce i Petra Čecha. A čím déle to děláme, tím víc věcí nás napadá. Tím víc dětem ve výsledku nakonec můžeme pomoct,“ říká Hrubec. Brankář, jenž tak na ledě paradoxně fandí i svým soupeřům, které chce v zápase porazit.
„Je totiž krásné, když můžeme předat dárkový šek nemocným dětem na procedury, které nehradí pojišťovna. A vidět, že dítě i díky němu udělalo první krůčky. V takovou chvíli si totiž sám říkám: Teď už to smysl opravdu má.“
Šimon Hrubec má nyní s projektem Saves Help celosvětové ambice. Už jedná o tom, aby se projekt rozšířil napříč Kontinentální hokejovou ligu, a plánuje s ním prorazit také v kanadsko-americké NHL. Vždyť je to podle něj tak jednoduché.
V pořadu Bez frází plus zároveň přiznal, že v průběhu letošní sezony vážně uvažoval, jestli mají peníze vydělané v Rusku vůbec cenu na úkor několikaměsíčního odloučení od rodiny. A jestli by se raději neměl v nejlepším věku kariéry vrátit domů. Sám totiž skutečné životní štěstí nenašel v trofejích ani slávě. Také o tom v rozhovoru promluvil. Pustit si ho můžete v hlavním videu tohoto článku.
Pořad Bez frází plus vychází na Seznam Zprávách v premiéře každé pondělí ve 12:00.
Šimon Hrubec: Smysl toho všeho
Vedle spousty hokejových rad do mě táta hustil taky jedno moudro. Nejdůležitější ze všech.
„Buď výbornej gólman, ale vždycky buď ještě lepší člověk.“
Držím se ho. Chci být zatraceně dobrej, top gólman, ale důležitější pro mě je, kdo jsem, když si sundám výstroj, a snažím se to tak předávat i svému synovi. Záleží mi na tom, aby se z něj stal slušný člověk, kterého budou mít lidi rádi. Všechno začíná vychováním. Sám mám od táty od malička dané tři základní věci.
Zdravit, prosit, děkovat.
Když někam přijdeš, pozdrav, když něco chceš, popros, když to dostaneš, poděkuj. Buď slušnej. Protože když lidi vidí, že nejsi grázl, chovají se k tobě dobře a v životě se ti to vrátí.
Často říkám, že jsem měl v kariéře štěstí na lidi, ale je pravda, že to je taky tím, co vychází ze mě a co za lidi si k sobě přitahuju. Tím, že nejsem vypočítavá svině, která dělá jen věci pro vlastní dobro, ale na svůj úkor klidně i někomu jinému pomůžu. Přirozeně jsem se takhle dostal k charitě, jen co jsem začal vydělávat větší peníze.
Nejprve jsem pomáhal jednomu dětskému domovu. Zeptal jsem se, jak to chodí a co by potřebovali. Oni, že čtyři počítače. Tak jsem koupil čtyři počítače. Potom jsme dělali trička, z jejichž prodeje se zvelebilo místní dětské hřiště. Ale pořád mi v téhle formě pomoci něco chybělo. Přišlo mi prázdné jen někam poslat peníze, něco koupit, přičemž výsledek je abstraktní a příjemci anonymní. V Třinci jsme proto udělali akci nazvanou Pojď ven, která měla konkrétní cíl – dostat děti do ulic. Štvalo mě tehdy, že jsem projížděl městem a neviděl jsem nikde děti hrát si tak, jako jsme to dělávali my. Šlo o turnaj v banďáku v osmi termínech. Týmy se losovaly z čepice a výsledky jednotlivých hráčů z jednotlivých dnů se jim sčítaly do pořadí. Město nám půjčilo prostory a vybavení a každý den jsme měli plno, všude se to hemžilo dětmi. Okolo postávala spousta rodičů.
Jeden příběh odtamtud mě úplně rozsekal.
Mluvil jsem zrovna do mikrofonu o tom, kde mají hrát oranžoví s červenýma, nebo co já vím, a do toho ke mně přicupital malý kluk, kterého rodiče vodili na každý den akce. Do ruky mi strčil papírek.
„Jé, děkuju,“ utrousil jsem a mluvil dál.
Až za pár minut jsem si na něj vzpomněl. Když jsem papír rozbalil, byl tam nějaký obrázek a pod tím napsáno dětským písmem: „Šimone Hrubeci mam vás moc rád.“
Už to samo o sobě bylo nádherné, jenže za mnou za chvíli přišla maminka tohohle kluka s tím, že malej je autista. Pravda, připadal mi takový pomalejší, ale neřekl bych to. Vyprávěla, že si vždycky chtěl hrát venku s jinými dětmi a ony ho odmítaly, že nechtějí. Odháněly ho. Tady že si ale našel kamarády, kteří mu teď píšou, ať si s nimi jde ven hrát s hokejkou. Berou ho.
Toto je ukázka z příběhu Bez frází hokejového brankáře Šimona Hrubce. Celý příběh si můžete přečíst na tomto odkaze.
