Článek
Krátce před koncem roku vytrhne obyvatele pražských Řeporyjí z předvánočního času docela jiné a donedávna nečekané téma.
Postaral se o to starosta Pavel Novotný, který chce v obci postavit pomník vojákům Ruské osvobozenecké armády – známějším pod názvem vlasovci – o jejíž historické úloze se i více než sedmdesát let po válce vedou pře.
Vlasovci v květnu 1945 zapojili na straně Čechů do Pražského povstání a operovali i v Řeporyjích.
„Popadl jsem kolo, že jedou vlasovci po Plzeňské. Tak jsem tam mazal,“ vzpomíná na to, jeden z žijících řeporyjských pamětníků Jiří Blažek, místo rodák a syn tehdejšího starosty Josefa Blažka.
„Koukám na ně, to byl štrúdl. Tanky, auta, stará auta, koně, prostě směsice. Jak tak na to koukám, najednou se objevily dva turbínové Messerschmitty a začaly pálit. Kolona se rozlétla do polí, vojáci stříleli na letadla z kulometů. Já jsem skočil do škarpy, a když to utichlo, tak jsem padal domů,“ vzpomíná muž, jehož vzpomínky mohou být už brzy důležité.
Ještě před Vánocemi bude totiž o postavení pomníku padlým vlasovcům hlasovat řeporyjské zastupitelstvo.
Vlasovci se brzy zapojili do bojů v okolí Řeporyjí. V samotné vesnici se nebojovalo, místní německou vojenskou posádku tvořili především těžce ranění vojáci, kteří už 5. května dobrovolně složili zbraně do rukou představitelů Řeporyjí a nechali se internovat v místní škole.
„Objevily se zprávy, že příslušníci SS jsou na Barrandově a všude v okolí. Ze Stodůlek sem přišla omladina a chtěla zbraně. Věděli, že je ve škole vojenská posádka, tak chtěli pušky, že půjdou na Němce,“ popisuje květnové dny v Řeporyjích pan Blažek. „Otec jim je nechtěl vydat, bál se, jak dopadnou. Na Beránku (na Zličíně, pozn. red.) byla jedna posádka a na Ruzyni byly jednotky SS a letecká kasárna, co by tam proti nim zmohli. Nakonec jim zbraně odemkl. Na Beránku byla velká přestřelka, pětatřicet jich tam zemřelo. Němci je zahnali až ke stodůleckému hřbitovu, v tom ale přijeli vlasovci, zmydlili je a jeli dál na Prahu.“
Německá posádka složila zbraně a byla internována ve škole.
Vlasovci se zapojili do boje na mnoha různých místech v Praze, jejich těžké zbraně pomohly proti vycvičeným a vyzbrojeným německým jednotkám například na Pankráci, v Motole nebo na Zbraslavi. Do Prahy přišli od západu a před příchodem Rudé armády se také snažili utéct zpátky na západ.
Podle historických dokumentů prošla 6. května část Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády Řeporyjemi a štáb vlasovců se nakrátko přímo v Řeporyjích ubytoval.
Popisuje to dokument Vlasovci v boji o Prahu. „1945, 6. května, 18.30, Praha. Hlášení zpravodajské skupiny náčelníka štábu velitelství Inspektorátu I vládního vojska pplk. gšt. Antonína Šilhavého ze Smíchovských kasáren. Vlasovci, celkem 25 000, jdou do Prahy – štáb Řeporyje; nejbližší krátký čas v Řeporyjích zůstanou. Snad přes noc. Jsou sváženi na vozech,“ cituje z něj historik Pavel Žáček z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Co dělali vlasovci přímo v Řeporyjích pak detailně – doslova hodinu po hodině zachytil strojník, veterán první světové války a místní kronikář Rudolf Bruder.
„O 16. hodině začalo se vojsko (vlasovců, pozn. red.) zakopávati u Hřbitova a dále směrem na Stodůlky a část k obraně Slivence. Někteří převzali stráž u německých zajatců ve škole. Zajatci byli zahnáni do sklepů. Cyklisté, pěší, tanky a část dělostřelectva jeli ku Praze a druhá část jela do Stodůlek ke hřbitovu, odkud ostřelovala ruzyňské letiště a 15 cm německé baterie v Motole, které střílely na Prahu,” stojí v řeporyjské kronice.
Kdo byli vlasovci
Dobrovolnická Ruská osvobozenecká armáda pod velením generála Vlasova vznikla v roce 1944 jako součást nacistické armády, podle německého číslování tvořila 600. pěší divizi. Tvořili ji většinou příslušníci nejrůznějších národů Sovětského svazu, kteří padli do nacistického zajetí. Nedlouho po svém vzniku vojsko přešlo na stranu českého odboje a 5. května 1945 odpovědělo na volání Prahy o pomoc a zapojilo se do Pražského povstání. 6. května brzy ráno vstoupily tyto jednotky do hlavního města.
Ilustrovaný přehled pražských hrobů vlasovců, včetně toho v Krteni, najdete například ZDE.
Píše i o tom, že se Vlasovci skutečně nakrátko ubytovali po řeporyjských domech.
„Generál Vlasov se ubytoval se MUDr. Kamila Ježka, č. p. 447 a generál Buňačenko se ubytoval u Josefa Kouby, cukráře, č. p. 258,“ zmiňuje se kronikář Bruder.
„Po revoluci jsem viděl fotku, na které Vlasov sedí na zahradě u Čížků,“ říká k tomu už citovaný pamětník pan Blažek. „Ale jestli tam spal, to nevím. Někdo říká, že bydlel nad starou lékárnou. U nás spal generál Buňačenko,“ vzpomíná.
Na vlasovce má vzpomínky také další z řeporyjských pamětníků Rudolf Šalamoun. Dvaadevadesátiletý muž popisuje, jaký na něj tehdy udělali dojem.
„Byli to mladí muži, zřejmě ukrajinská inteligence. Vypadali jako vysokoškoláci, ale to musí říct spíš historici,“ říká pan Šalamoun. „Působili na mě jako slušní lidé. Jednomu z nich jsem pomohl opravit motorku. Byl mi vděčný, protože potom museli rychle utíkat.“
Dům č. 258, ve kterém podle zápisu v kronice spal generál Buňačenko, podle jiných generál Vlasov.
Podobně viděl vlasovce svýma patnáctiletýma očima i Jiří Blažek. „Chovali se slušně, u nás na půdě jich spalo asi deset,“ říká.
Oba muži se však shodují, že místní obyvatelé vlasovce nevítali jako osvoboditele. „Všichni byli vystrašení, každý byl zalezlý,“ popisuje pan Blažek.
Lidé se prý báli, v okolí se stále bojovalo, válka ještě neskončila. „Jeden den jsme měli na dvoře Němce, druhý den vlasovce, potom Rusáky. Za války se hrálo podle jiných pravidel,“ doplňuje Rudolf Šalamoun.
Část Němců už 4. května z ubytovny U Žbánků utekla, jiní prosili o civilní oblečení, uvádí kronika.
Na konci povstání 8. května 1945 vlasovci, stále ještě v nacistických uniformách a v německých autech, prchali na západ před postupující Rudou armádou.
„V úterý 8. května vracela se vojska generála Vlasova směrem k Mořině, neb přibližovala se vítězná Rudá armáda, před kterou museli uprchnouti, poněvadž generál Vlasov, jako ruský vlastizrádce, propustil na úseku jím hájeném německé vojsko směrem k Moskvě. Jeli k Američanům do zajetí, kteří byli již 3. května v Plzni a Rokycanech,“ stojí v řeporyjské kronice psané však zpětně až v 50. letech.
Vlasovce tak v Řeporyjích vystřídala Rudá armáda, ale ani tu nevítali všichni místní s nadšením.
„Vítali a nevítali. Komunisté je vítali, tady byla taková komunistická část vesnice,“ říká pan Blažek. V původně rolnické vesnici u Prahy žilo tehdy hodně dělníků, kteří jezdili za prací do dnešní Rudné nebo na Smíchov.
Příchod rudoarmějců se neobešel bez excesů a tragických událostí. Pan Blažek vzpomíná, jak ženu jejich tehdejšího souseda vojáci znásilnili, Rudolf Šalamoun zase přidává historku, jak na jeho kamaráda mířil ruský voják samopalem, když po něm požadoval benzin.
„Když jsem jim ale traktorem vytáhl nákladní auto z příkopu a opravil motor, objímali mě a líbali,“ říká pan Šalamoun. „Já jsem ale rychle mazal pryč, abych od nich měl pokoj.“
Chování rudoarmějců popsiuje ještě Jiří Blažek.
„Stříleli bez milosti raněné vlasovce v lazaretu, který byl v hospodě u nádraží. Táta byl z toho celý nešťastný.“
K pomníku pro vlasovce se oba staří pánové stavějí opatrně.
„Pomník by mi nevadil, ale mohlo se to udělat bez povyku,“ říká Jiří Blažek.
„Těžko soudit, jenom se tady tak mihli. Je to spíš politická otázka,“ dodává Rudolf Šalamoun.
