Článek
Francie je na tom s koronavirem podobně jako většina států v Evropě. Nedobře. Čísla jdou rychle nahoru, nakažení, nemocní, zemřelí. Jen za čtvrtek měla tato velká země 30 000 nových případů nákazy. Nemocnice jsou tam zatím připraveny, resuscitační oddělení mají zaplněna z jedné třetiny. Zdravotníci si už ale stěžují, že jsou přepracovaní a vysílení.
Tak jako v Čechách a na Moravě se i tam na sociálních sítích množí případy popírání nebezpečí koronaviru a šíří všelijaké zprávy, jež jdou proti zdravému rozumu. Na rozdíl od nás to ale neříká žádná známá osobnost, žádný herec či zpěvák, tím méně žádný zubař dříve delegovaný politickou stranou do nějakého poradního výboru. Veřejně známé osoby tam vnímají zodpovědnost za to, co říkají. Na ulicích Paříže prakticky všichni nosí roušky, po celý den.
Je zvláštní, že i ve Francii je situace dramatická, přestože na rozdíl od Čech a Moravy se tam celé léto úzkostlivě dodržovala hygienická opatření. Sám jsem zažil, jak v létě ve všech restauracích a kavárnách po váš číšníci vyžadovali roušky, kromě chvíle, kdy jste jedli; jak byl omezen počet lidí v obchodech, v těch menších se vcházelo jen po jednom; jak se musely nosit roušky ve všech muzeích a galeriích, do každého sálu tam pouštěli jen pár osob; v divadlech i kinech se sedělo ob jedno sedadlo, někdy i ob jednu řadu.
Zdá se ale, že část populace se nechala zlákat vidinou léta, jež mělo vypadat jako každý jiný rok, večírky, pláže, bary, a epidemie se zase rozhořela.
Všichni doma do devíti večer
Od noci z pátku na sobotu 17. října proto prezident Macron vyhlásil zákaz vycházení po deváté večer. Na čtyři týdny. Neplatí to pro celou Francii, ale pro nejzasaženější oblasti, tedy prakticky velká města, Paříž a osm největších, Marseille a další, celkem pro 20 milionů osob.
Je to velmi drastické opatření, být doma do devíti večer. Hlavně pro teenagery. Bude to kontrolovat policie a dávat pokuty. 135 eur, při recidivě až 3750 eur. Samozřejmě lidé, kteří budou mít důvod, dostanou výjimku: ti, komu končí práce pozdě večer, při návratu z pozdního vlaku nebo letadla, při cestě za někým, kdo potřebuje péči atd. Smyslem je zamezit srocování kolem skleničky a večírkům, hlavně mládeže, které jsou zřejmě významným zdrojem nových nákaz. Podobný trend je vidět i u nás.
Na kulturu Francie nesáhla
Mezi francouzskou a naší situací je ale jeden velký rozdíl: jestliže zavřeli bary a kavárny, kde se nepodává jídlo, nechali zato otevřené kulturní instituce. Muzea, galerie, divadla, kina tam normálně fungují. Samozřejmě za podmínky, že se dodržují hygienická opatření, limitovaný počet lidí v muzejních sálech, v divadlech sezení ob sedadlo, všude roušky. Výstavy tam běží dál, kdykoli si můžete zajít do Louvru.
Být doma do devíti znamená ovšem velkou ránu pro kina a divadla. Ta se pokoušela přesvědčit vládu, aby se na lidi s lístkem do divadla či kina vztahovala výjimka z večerního návratu, ale neúspěšně. Jejich ředitelé kombinují, jak posunout představení třeba na půl sedmou. Jsou to ovšem dopady vládního rozhodnutí, přijatého zatím na měsíc, nikoli zákaz. Muzeí a galerií se nijak nedotkne.
Proč se u nás jako jedno z prvních opatření zavřely instituce kultury? Tísní se tam snad normálně davy, dýchají si na zátylek? Nikoli. Každý, kdo chodí u nás do muzea, ví, že tam potká jen pár osob a často že je v sálu sám jako kůl v plotě. Na rozdíl od hospod, kde se do minulé středy někdy mačkaly desítky lidí bez roušek. A na rozdíl od francouzských muzeí, před nimiž se opravdu často táhnou dlouhé fronty. Francouzské údaje říkají, že jediné kino, divadlo ani muzeum nebylo ohniskem nákazy. A pro naši situaci to bude asi platit stejně.
Chceme kulturu zadusit?
Proč tedy u nás zavírat kulturu? Proč sahat na nejzranitelnější část života společnosti, na tu nejjemnější a nejcitlivější? Na tu, která k šíření nákazy nepřispívá? V muzeu jste sám, nebo ve dvou tváří v tvář památkám, umění, kráse, myšlence. S rouškou přes nos. Nikdo se tam nepotácí přiopilý, nikdo se nesrocuje. Proč je tedy neotevřít?
Navíc v době, kdy teenageři nemají školu, by teď byla šance, aby si část z nich třeba našla cestu ke kultuře. Nesmějí se srocovat v obchodních centrech, mají zavřeny hospody. Tak proč nezajít na umění nebo na historii? Byl by to projev inteligentní politiky. A teprve až se před víceméně liduprázdnými pokladnami Národní galerie budou vinout dlouhé fronty nedočkavců, teprve potom by bylo namístě uvažovat o nějakém zavírání. Ale takhle? Sáhnout na toho nejslabšího je vždycky to nejjednodušší.
Jenže přiškrtit kulturu znamená přiškrtit dech společnosti a občana. Kultura nejsou jen peníze, prodané lístky, kasovní úspěch a státní podpora muzikálům. Kultura není zábava. Kultura jsou hlavně tvůrci na jedné straně a přemýšlivé, citlivé publikum na druhé. Takové publikum se vychovává léty, je to dlouhý proces. A když se takhle násilně zarazí, může se stát, že si na kulturu chodit odvykne a že se nové nevytvoří. Kultura se takhle taky může pěkně přidusit, ne-li přímo zadusit.
