Článek
S českými potravinami to nevypadá dobře. „Soběstačnost u vepřového klesla na 35 procent a poslední chovy prasat bojují o přežití.“
Také proto všichni „neustále bojujeme se špatnou kvalitou potravin, které se k nám dováží“.
A nejde jen o maso. „Český spotřebitel musí jíst zeleninu nevýrazné chuti z dovozu, pěstovanou ve skleníku, sklizenou předčasně, kolikrát ještě zelenou, a vezenou přes půlku Evropy kamionem.“ V nejbližší době hrozí, že „budeme jíst průmyslově vyráběnou omítkovou směs“.
Tyto a další věty poslanců ANO a SPD burcovaly v březnu 2021 Sněmovnu, ať zákonem nařídí obchodním řetězcům prodávat nejméně 73 procent českých potravin. Protože právě tyto potraviny prý mají vyzkoušenou kvalitu.
Přesto plamenné výzvy výše uvedených politiků nezabraly.
Nikdo ve Sněmovně nepochyboval, že se zemědělství propadá. Většina poslanců ani sedláků však nevidí hlavního viníka v řetězcích, které prodávají cizí zboží. „Na venkově prostě není dostatečná nabídka potravin,“ vysvětluje skutečný důvod úpadku předseda Asociace soukromého zemědělství Jaroslav Šebek.
Dodávky od několika tuzemských velkouzenářů a supermlékařů situaci nezachrání, proto řetězcům nezbývá než se obrátit do ciziny. Nikdy nebude snadné ohlídat kvalitu potravin z dovozu nebo od kombinátů. Jedinou cestou pro ty, kdo chtějí českou kvalitu, je podle předsedy Šebka podpora regionálních výrobců.
Také v Rakousku existují velké mlékárny a masokombináty. Soběstačnost a dostupnost čerstvých potravin přesto garantuje hustá síť malých a středních producentů.
Na sobotním trhu v hornorakouském Freistadtu se pravidelně tvoří fronty. Největší bývá u sedláka z nedalekého Sankt Leonhardu, který prodává kozí maso, mléko, sýry. Trhovce ani v nejmenším neohrožuje největší obchod na starobylém náměstí s nápisem „Bauernladen“, který prodává výhradně potraviny z okolních okresů.
Na okraji města pak supermarket Spar hrdě hlásí, že 100 procent jeho masných výrobků má rakouský původ, zároveň nápisy uvnitř obchodu upozorňují, že i v něm se najdou regionální potraviny.
Kdo z návštěvníků pokračuje dál za Freistadt, ten se záhy poučí, že miniaturní prodejny s místním zbožím od nakládaných kedlubnů po zvěřinu se najdou v každé větší vesnici.
Za neutěšeným stavem Česka je neúspěšná zemědělská politika, tvrdí Asociace soukromého zemědělství.
Evropské i národní dotace ve výši 30-40 miliard korun vláda přednostně posílá velkým podnikům, přitom nehledí ani na to, co příjemce pěstuje, chová a vyrábí. Velké farmy proto dávají přednost obilí a řepce. Na nepřehledné lány stačí jednou za rok vypustit pár kombajnů a snadný výdělek doplnit dotacemi. Nejvýhodnější je řepka, jejíž cenu stát ročně dotuje navíc dvěma miliardami přes daňové slevy na bionaftu, která se z řepky vyrábí.
Z celkové produkce sedmi milionů tun obilí je nutné tři miliony tun prodat v cizině. Pšenice a ječmen však zabírají polnosti, proto je třeba naopak dovézt brambory a zeleninu. Česko dnes kryje importem polovinu spotřeby cibule, mrkve a zelí, pět šestin poptávky po okurkách, devět desetin po rajčatech. Pro vepře není dost krmných směsí, protože stále víc kukuřice žádají státem dotované bioplynové stanice. Patová situace se prohlubuje deset let.
Stát se dosud pokoušel pomoci tím, že posílal stamiliony na investice do velkokapacitních drůbežáren, vepřínů či mlékáren. Peníze ovšem velkovýrobcům nestačí, aby uspokojili poptávku a obstáli v konkurenci efektivnějších firem z Polska nebo Německa.
Vytáhnout zemědělství ze slepé uličky se Sněmovna pokusila kvótami, které by zvláště holdingům zajistily lepší odbyt a ceny. Poslanci však museli vzít zpátečku. Tuzemští velkovýrobci vydělávají také na vývozu zemědělských surovin a obchodní válkou s Polskem a Německem by víc ztratili, než získali.
Takové dilema zřejmě prožíval i premiér Andrej Babiš, který podle Evropské komise ovládá holding Agrofert, a spolu s ním poslanci jeho hnutí ANO.
Alternativním řešením může být návrat ke kořenům.
„Začali jsme chovat vepře a předem máme všechno maso vyprodané,“ popisuje možnosti předseda soukromých zemědělců Šebek, který provozuje na Litoměřicku rodinnou farmu a zásobuje lidi z nejbližšího okolí. Právě malé statky mohou změnit neutěšený stav, pokud přejdou co nejvíc na živočišnou výrobu. Nejde jen o to, že budou v místě zpracovávat a prodávat, zároveň budou potřeba krmné plodiny, s jejichž pomocí lze rozbít monokultury pšenice, kukuřice a řepky.
Soukromí zemědělci nežádají v první řadě dotace, ale zákon, který by odbouráním byrokracie zlepšil pozici rodinných farem. Členové rodinného hospodářství by napříště třeba platili společně daně, anebo by se usnadnil převod majetku mezi generacemi.
Návrat k půdě ovšem nevyjde, pokud nevyroste poptávka po regionálních potravinách. Podle prosincového výzkumu CVVM většinu Čechů dosud uspokojuje obvyklá nabídka supermarketů.
Lokální potraviny někdy nakupuje jen 41 procent dotázaných, přitom jen 13 procent „častěji“. To je o dost méně než v Německu, Švýcarsku a Rakousku, kde podle zjištění společnosti A. T. Kearney z loňského června nakupuje lokální potraviny několikrát měsíčně 80 procent dotázaných, přitom 65 procent každý týden.
