Článek
Chodím rád na červenou. Když po sobě čtu předešlou větu, úplně mě děsí, jak hrozně to zní. Na porušování pravidel není nic následováníhodného, a je mi jasné, jak chodci přebíhající na červenou popuzují řidiče aut. Ale je to tak, mám to rád. Chodit na červenou je z mé strany nikoli pouze projev netrpělivosti, nýbrž zdroj jistého vnitřního potěšení.
Když o tom přemýšlím, jde tento pocit zpátky skoro dvacet let, k jedné z mých prvních návštěv Ameriky. Jestli existuje v civilizovaném světě město, kde červená pro chodce má výhradně informativní charakter („pokud teď budete přecházet, nedá se vyloučit, že vás zabije nákladní auto, ale jinak samozřejmě můžete vyrazit!”), pak je to New York.
Na zelenou tu nečeká vůbec nikdo, a velmi rychle se to naučí i turisté, dokonce včetně Němců a Číňanů, kteří jsou jinak dodržováním příkazů pověstní. Protože to je jediný způsob, jak se vyhnout tomu, že je místní obyvatelé povalí a pošlapou. S Newyorčany si neradno zahrávat, jelikož jsou na turisty dost naštvaní už proto, že jim překážejí svou pomalou chůzí po chodnících.
Není znám případ, že by newyorští policisté někoho za chůzi na červenou napomenuli nebo snad dokonce pokutovali. Ba spíš je pravděpodobné, že se stane podezřelými, když se na červenou zastavíte. Lehce tak můžete vyvolat dojem, že jen zastíráte, že jste provedli něco mnohem závažnějšího, například vykradli banku.
Není to však všude v Americe. Jsou města a státy, kde se porušování pravidel chodci naopak stíhá a pokutuje. Američané pro tento přestupek mají hezký termín „jay-walking”, který sahá do počátku automobilové dopravy na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Jay je anglicky straka, zde však ve významu „burana” či „venkovana”, tedy člověka, který přijede do města a není automobilové dopravě uvyklý.
Existuje studie, která ukazuje, že přísnost na chodce v Americe koreluje s převládající politickou orientací, zjednodušeně řečeno. V „modrých státech”, tedy zejména na liberálním východním pobřeží a v Kalifornii, se přestupky spíše tolerují.
V červených státech, tedy v té „staré dobré Americe”, se pravidla dodržují víc. Nejen ta silniční. Ono když žijete ve společnosti, kde má u sebe každý druhý muž nabitou zbraň (a vy nevíte, jestli zrovna mluvíte s tím druhým, anebo prvním), je respekt k pravidlům celkem rozumná věc.
Čímž se vracím ke svému přístupu k červenému panáčkovi. Ne, neběhám v Praze po přechodu mezi jedoucími auty jako v New Yorku. Ale když široko daleko nic nejede, anebo naopak stojí celá křižovatka kvůli zácpě, vesele se rozejdu na červenou. A mám chuť stojícím lidem říct: „Panebože, nechovejte se jako Němci.”
Nesahat na to, čemu nerozumíme
Zastyděl jsem, když jsem četl hezký text Martina Malého o zákazech. Píše v něm, proč on sám zákazy zásadně dodržuje. A to i proto, že je v principu velmi svobodomyslný člověk (což můžu potvrdit, protože ho osobně znám). Píše chytrou myšlenku: že je lepší žít ve společnosti, která pár věcí ZAKAZUJE, než v té, která lidem naopak něco PŘIKAZUJE.
To je pravda! Připomíná mi to dobré pravidlo pro mezilidské vztahy, které říká: nemůžeme po lidech chtít, aby se k nám chovali tak, jak se my chováme k nim. Ale máme právo po nich požadovat, aby nám nedělali to, co jim ani my neděláme.
Jinými slovy, když někoho milujeme, obdivujeme nebo třeba obdarováváme, nemůžeme čekat to samé od něj nebo od ní. Dobré věci nemůžou být automaticky reciproční. A ne každá láska je opětovaná, i to dobře víme.
Avšak když druhé lidi neobtěžujeme, nezneužíváme a nešikanujeme, můžeme to samé vyžadovat taky. Ještě jinak řečeno, slušnost a korektnost jsou v našich vztazích povinné, láska a dobrota dobrovolné.
Samozřejmě to neznamená, že všechny zákazy jsou správné a rozumné. Setkáváme se s pravidly, které jsou čistě šikanózní (neboli – že je někdo vyžaduje jen proto, že je MŮŽE vyžadovat, a ukazuje nám tím svou moc). A jsou zákazy, které mohly v minulosti dávat smysl, ale pak ho ztratily.
Takové zákazy máme chtít zrušit. Anebo – a v tom se liším od Martina Malého – je nemusíme dodržovat. Je to ten jediný důvod. Štve mě stejně jako jeho, když někdo zaparkuje auto jedním kolem na chodníku a druhým na přechodu pro chodce, a to jen proto, že je líný ujít sto metrů z parkoviště. To je hulvát.
Souhlasím i s tím, že zákazy velmi často dávají smysl. Mají důvod. Miluju rychlou jízdu, třeba na německé dálnici, kde je horní limit obecně neomezený, ale když se objeví značka rychlost omezující, vždycky zpomalím. Protože to může znamenat potenciální nebezpečí: úsek, kde se častěji než jinde tvoří zácpy, přebíhá tam zvěř nebo něco podobného.
V principu to odpovídá jednomu z nejchytřejších pravidel pro život, které jsem kdy četl. V jedné ze svých knížek ho popisuje vynikající Nassim Taleb. Píše, a cituju velmi volně: je hloupé měnit pravidla či například bourat ploty s odůvodněním, že nevíme, k čemu slouží. Nebo že jim nerozumíme. Musí to být přesně naopak. Zrušit či změnit můžeme to, čemu porozumíme.
Když v krajině přijdeme ke staré vysoké zdi, neměli bychom ji bourat, protože se nám zdá zbytečná. Musíme v první řadě zjistit, proč ji někdo kdysi postavil. Třeba tam stojí proto, že v daném místě hrozí jednou za čas záplavy, a pak ta zeď může zachránit životy a majetky. Ale je možné i to, že záplavy tam hrozily v minulosti, a teď jim už brání něco jiného, například nová přehrada. Pak můžeme zeď s klidným svědomím zbourat.
Tedy: bourejme staré pořádky a rušme či nedodržujme zákazy jen v případě, že jim dobře rozumíme. Věřme tomu, co se osvědčilo, a když něco chceme měnit nebo dělat jinak, vyžadujme od jiných i od sebe opravdu dobré důvody. Pak sem tam nemusí vadit porušit zákaz, když víme, že nikoho neohrozíme ani neomezíme.
Sejdeme se na přechodu.
