Problém, kterého se bojí i Si Ťin-pching. Stát bohatne, chudí dál chudnou

Když se Wang Čen-jü v 18 letech odstěhoval ze své rodné vesnice v centrální provincii Che-nan do pobřežního města Ta-lien, byl v šoku.

„I když to bylo jen velké město v mé rodné zemi, nikoli v cizině, byl to pro mě kulturní šok,“ vzpomíná pro The Guardian. O několik let později se dostal na postgraduální studium na univerzitě v Pekingu. Dle očekávání na špičkové čínské univerzitě narazil jen na hrstku lidí pocházejících z poměrů, v jakých vyrostl on.

Wangovi přátelé z dětství v malé vesnici vyrůstali po boku dvou tisíc farmářů. Vzdělávání ukončili po devítileté povinné školní docházce. Wang, který na rozdíl od nich zahájil slušnou akademickou dráhu v Pekingu, tak „reverzní kulturní šok“ zažíval opakovaně při každém návratu domů během nového lunárního roku.

„Když se setkávám se svými přáteli z dětství ve vesnici, počet účastníků se každým rokem snižuje. Někteří se stali migrujícími pracovníky ve velkých městech a pak se už nevrátili, jiní si zvykli na vesnický život. Jestli je něco, co nás rozděluje, tak je to chudoba. Je to začarovaný kruh.“

Čím víc Čína jako země bohatne, tím víc se však prohlubují také rozdíly mezi bohatými a chudými, městem a venkovem. Ačkoli se oficiální Giniho koeficient, který se používá zejména k vyjádření rozložení bohatství ve společnosti, v posledních letech mírně zlepšil, jistí odborníci zpochybňují jeho přesnost. Rozsah problému naznačuje přinejmenším květnový výrok premiéra Li Kche-čchianga - dle něj 600 milionů občanů vydělává jen asi 1000 jüanů měsíčně.

Asi 40 % až dvě třetiny z 1,4 miliardy obyvatel Číny stále žije ve venkovských oblastech. Wangova vlastní cesta z chudoby do světa vzdělané střední třídy je „velmi vzácná“, poznamenal pro The Guardian Scott Rozelle, ekonom vývoje na Institutu mezinárodních studií Freemana Spogliho na Stanfordské univerzitě.

„Wangovi přátelé z dětství a další vesničané by mohli tolik přispět pracovnímu trhu a budoucnosti druhé největší ekonomiky světa. Realita však nevypadá optimisticky,“ dodává Rozelle, který posledních 30 let strávil zkoumáním čínské pracovní síly a rozdílů mezi venkovem a městem.

1. července oslavila Komunistická strana Číny sté výročí. Při této příležitosti se Si Ťin-pching zavázal udržet ji u moci i nadále. Někteří analytici tvrdí, že stále větší rozdíly mezi venkovem a městy a rozdíly mezi bohatými a chudými však představují pro čínskou společnost největší nejistotu a hrozbu pro dlouhověkost jinak silné politické organizace.

„Přestože strana nečelí žádnému volebnímu tlaku, rozbouřené vášně vyplývající z nerovností by mohly podkopat její autoritu a vyvolat nelibost, pokud nepřijme opatření, která zmírní bolest lidí,“ řekl pro britské médium Jü Ťie, vedoucí vědecký pracovník londýnského think tanku Chatham House. „Číňané to bedlivě sledují. Stejně tak i cizí národy, v neposlední řadě USA.“

„Vše to stojí na očekávání občanů,“ uvedl Rozelle, který je také spoluautorem knihy Neviditelná Čína: Jak rozdíly mezi městem a venkovem ohrožují vzestup Číny. „Pokud ti na dně sociálních vrstev začnou ztrácet naději na lepší budoucnost v důsledku narůstajícího rozdílu, je velmi pravděpodobné, že stojíme při vzniku polarizované společnosti. To pro stabilitu druhé největší ekonomiky světa není dobré.“

Palčivost problému neznepokojuje jen vědce. V lednu tohoto roku Si Ťin-pching sám připomněl, že rozdíl v bohatství země není jen ekonomickým, ale také politickým problémem, který by mohl ohrozit legitimitu strany. „Dosažení společné prosperity není jen ekonomickou otázkou, ale také významnou politickou otázkou, která je klíčová pro udržení strany u moci,“ varoval Si v lednu své provinční ministerské kádry. „Absolutně nemůžeme dopustit, aby se propast mezi bohatými a chudými zvětšovala a zvětšovala, což by mělo za následek chudnutí chudých a bohatnutí bohatých. Nesmíme připustit nepřekonatelnou propast mezi bohatými a chudými.“

Navzdory této politické rétorice v nejvyšších patrech čínského politického spektra se však směrem dolů změn děje jen málo, poznamenal Rozelle. Dle něj Číně pomůžou dlouhodobé a dostatečné investice do programů, jako je předškolní vzdělávání a péče o lidi na venkově. „Je to stejné jako i v USA. I když političtí vůdci chápou naléhavost těchto problémů, investice tímto směrem nejsou viditelné okamžitě. Tím problém dostává menší prioritu.“

V sázce je přitom mnoho. Například nedostatečné předškolní vzdělávání z dlouhodobého hlediska činí pracovní sílu v zemi méně sofistikovanou, uvedl Rozelle. V jedné ze svých studií v čínských venkovských provinciích Kan-su měřil kognitivní schopnosti venkovských studentů ve věku 13 až 14 let. Zjistil, že asi polovina z nich by mohla být považována za zaostalé a vhodná pro kvalifikaci do vzdělávacích programů pro rozvojové země.

„V minulosti propast mezi venkovem a městem umožňovala městským továrnám v zemi využívat levnou pracovní sílu z venkovských oblastí. Když se ale celá země bude posouvat na ekonomickém žebříčku, mnoho takových pracovních míst mizí,“ uvedl Jan Knoerich, odborník na čínskou ekonomiku na King’s College v Londýně.

Rozelle dodává, že tato měnící se ekonomická struktura nebude mít pro Čínu jen hluboké ekonomické důsledky, ale také sociální a politické. „V důsledku toho velká část těchto lidí nemusí být schopna podílet se na nové ekonomice. Mohou být nuceni do periferní a neformální ekonomiky. Pro společnost to nejen nebude produktivní, tito lidé mohou nakonec zafungovat jako brzda ekonomického rozvoje Číny,“ uvedl.

Co se týče HDP na obyvatele, Čína stále za bohatším světem zaostává, oproti USA je zhruba šestinové. Nyní bezprostředně hrozí, že se chytí do takzvané „pasti středního příjmu“ a nepodaří se jí dostat na úroveň nejvyspělejších států světa. Ekonomy obávaný jev značí situaci, kdy země dosáhne určité úrovně, na které se ale na delší dobu zasekne. Podle Světové banky se od roku 1960 pouze hrstka ekonomik - včetně Jižní Koreje a Singapuru - ze středních příjmů dostala na vysoké.

Rozelle navíc dodává, že i když se tyto země stále držely jako středněpříjmové, průměrný podíl pracovní síly se středoškolským vzděláním byl 72 %. Podle údajů čínského sčítání lidu z roku 2015 však pouze 30 % pracovní síly ve věku od 25 do 65 let navštěvovalo střední školu - což je pod průměrem ostatních zemí se středním příjmem (36 %) a mnohem nižší než průměr OECD (78 %).