Přehrady, mosty, tratě. Všechno je vybudováno pro klima, jež je dávno pryč

Máme infrastrukturu vybudovanou na základě faktických znalostí klimatu? Ano, ovšem podle minulých dat: odpadní potrubí, elektrická vedení, kanalizace, ale i silnice a další infrastruktura jsou navrženy na základě nějakých zkušeností. Klimatická krize však vše otočila. Z toho, co se dělo v minulosti, nyní vycházet nemůžeme, píše server vice.com.

V roce 1979 inženýři předpověděli, že do roku 2014 bude mít oklahomské Optima Lake 600 tisíc návštěvníků ročně, kteří tady budou kempovat, koupat se či rybařit. Místo toho je jezero opuštěné, stejně jako okolní zhruba tři kilometry dlouhá vysušená plocha země.

Jezero a přehrada Optima bylo původně určeno k řízení jarních záplav. Navzdory 45 milionům dolarů vynaložených na jeho výstavbu se však nikdy nenaplnilo a nikdy nedosáhlo více než pět procent své kapacity. Šéf pobočky plánování pro okres Tulsa Ed Rossman místní rozhlasové stanici v roce 2013 řekl, že projekt neuspěl, protože projektanti vycházeli z historických dat. „Víme, že historické údaje nemusí být dobrým obrazem pro budoucnost,“ uvedl Rossman.

V jiných částech světa nastal opačný problém: protipovodňová zábrana v Nizozemsku, vytvořená v 90. letech na ochranu Rotterdamu, pravděpodobně přestane sloužit o pětadvacet let dříve, než se předpokládalo. Její výměna bude stát zhruba miliardu eur, přičemž 10 milionů budou představovat náklady na její odstranění.

Problém – v jeho různých podobách – je stále týž. Infrastrukturu stavíme na základě takzvané stacionarity – myšlenky, že minulost nám může pomoci plánovat do budoucna. Že podnebí, průtok vody, teplota či intenzita bouří zůstanou věčně stejné.

Téměř všechna rozhodnutí o infrastruktuře byla ovlivněna stacionaritou. Inženýři plánují odvodňovací potrubí na základě minulých údajů o množství deště, stejně jako u mostních konstrukcí navrhují základy, které vydrží určitou intenzitu proudění vody spočítanou z dat z minulosti. Nádrže jsou navrženy tak, aby zadržovaly vodu podle údajů o průtocích vody a historických potřeb vody v komunitě.

„Stacionarita je základním konceptem používaným při navrhování vodní infrastruktury, pokud jsou data známá,“ řekl pro web Vice výzkumný hydrolog Chris Milly.

A nejde jen o vodu. Odborníci si vybírají, z jakých materiálů vyrobí elektrická vedení, podle toho, jakému horku byla v daném místě vystavena: pokud jsou dráty příliš horké, mohou se prohnout nebo zkratovat. V asfaltu se při vysokých teplotách objevují trhliny, ale můžete navrhnout směsi tak, aby extrémním teplotám odolaly. Také rozhodnutí o typu směsi jsou přijímána na základě minulých údajů o počasí. Železnice, letištní dráhy, elektrárny, kanalizace – všechno je navrženo s ohledem na minulé klima.

Předpoklad stacionárního světa se však rozpadá. Loni překročila průměrná teplota na celém světě o 1,7 stupně průměr 20. století. Teplota planety neustále roste a pět nejteplejších let od roku 1880 bylo naměřeno od roku 2015. Nárůst globální teploty způsobuje extrémní počasí, jaké minulá data o klimatu nejsou schopná předvídat.

Odborníci proto tvrdí, že musí přijít ideologický posun ve způsobu, jakým o infrastruktuře přemýšlíme. V roce 2008 napsal mezinárodní tým vědců v časopise Science, že „stacionarita je mrtvá“. A je čas, abychom akceptovali, že žijeme na nestacionární planetě.

Znamená to, že žijeme ve světě, kde neexistuje nic takového jako „normální“, kde každý nový rok přináší nejistotu a hrozbu extrémů, které jsme nikdy předtím neviděli. „A stacionaritu nelze obnovit,“ tvrdí vědci.

Řešením je rozvoj infrastruktury, která je pohyblivá, flexibilní, přizpůsobivá a lze ji snadněji upravit: například možnost snadno zvýšit výšku mostů, změnit velikost nebo rozsah odvodnění. Jako dobrý příklad může posloužit malajsijské hlavní město Kuala Lumpur: zdejší dopravní tunely se dají použít jako dešťové tunely, když přijdou extrémní bouře nebo silné srážky.

To však neznamená úplně ignorovat minulost. „Potřebujeme nějak spojit to, co víme z minulosti, s tím, co můžeme vyvodit o budoucnosti,“ říká Chris Milly.