Přiznání Adama Plachetky: Na konzervatoř mě vzali jako posledního do počtu

Nejen o tom, jak náročné je skloubit kočovný život úspěšného umělce s rodinou, hovořil v rozhovoru s Blankou Kubíkovou. (Autorka s respondentem se znají, proto si v rozhovoru tykají, pozn. red.)

Co v tobě zůstalo z hokejisty?

Už je to dávno, ale myslím si, že mi to dalo týmového ducha a zůstala ve mně ta morálka, která se mi hodí i v divadle. Představení vždycky lépe dopadne, když všichni táhnou za jeden provaz a nesnaží se každý dělat něco svého zvlášť.

Chtěl ses sportu věnovat i víc?

V době, kdy se mělo rozhodnout, zda se budu věnovat jenom hokeji, nebo všemu možnému, jsem nebyl tak výrazný talent na to, abych se držel jenom hokeje. Raději jsem si nechal čas na větší spektrum věcí - nástroje, zpívání, dramaťák i sport, ale ne vyloženě na takové úrovni.

Ani když jsi šel na konzervatoř, jsi prý nebyl výrazný talent.

Ne. Zpětně jsem zjistil, že mě vzali hlavně kvůli tomu, že jsem neměl zlozvyky. Tedy, že jsem se nikde předtím neškolil.

Ale zpíval jsi ve sboru?

Byl jsem ve sboru, ale sólově jsem nezpíval vůbec, a důvod, proč mě na konzervatoř vzali jako posledního do počtu, byl, že se dalo začínat od nuly a nemuselo se nic opravovat.

A to jsi věděl, že tě vzali jako posledního v řadě?

To jsem tušil.

Takže to nebylo takové to úporné: Tak teď vám všem ukážu!?

Ne, naopak jsem byl takový sebejistý a říkal jsem si, že když mě bez přípravy vzali někam, kam se lidé normálně rok, dva, tři připravují, takže to musí být přece paráda. A pravdu jsem se dozvěděl až následně.

Co na to říkali rodiče? Že jsi vsadil na kartu, která je dost nejistá…

Naši nadšení nebyli, tehdy jsem jim to trošku zazlíval, dneska to naprosto chápu. Protože když si vezmu, jaká ta šance byla - s tím vstupním potenciálem - a jak to nakonec dopadlo, tak určitě měli pravdu. Je vlastně trošku zázrak, že jsem se dostal, kam jsem se dostal.

Co člověk potřebuje víc - talent, píli, nebo štěstí?

Já jsem měl hodně nadšení. Opravdu jsem to bral vážně a snažil jsem se. Hned v druháku jsem začal zpívat ve sboru ve Státní opeře. Od té doby jsem si ten kontakt s divadlem udržoval. A myslím si, že je potřeba od všeho trochu. Když člověk nemá talent a hlas, tak může jen dřít. Když člověk nemá tu základní surovinu, tak může dřít sebevíc, ale prostě se to dohnat nedá. Když má talent a nemá píli, tak ten talent může přijít vniveč. A když nemá štěstí, tak může být superumělec, ale nikdo se to nedozví.

Byl nějaký jeden okamžik, kdy sis uvědomil, nebo ti někdo řekl: Drž se toho, opravdu to někam dotáhneš?

Asi ne. Ve chvíli, kdy jsem to rozhodnutí udělal a na tu konzervatoř se vypravil, tak jsem věděl, že se toho musím držet. Protože jsem jinou alternativu neměl.

Tenkrát jsi měl vzory, jako je Daniel Hůlka, chtěl jsi být muzikálový zpěvák. Je to tak?

Myslel jsem si, že se naučím zpívat klasicky a pak že půjdu dělat muzikály. Ale tak mě chytla ta klasika, že jsem po pár měsících studia ten plán rychle opustil.

Jak je možné, že ses dostal tak rychle do Vídně jako sólista?

V roce 2008 jsem začal spolupracovat s londýnskou agenturou a ta mi začala domlouvat předzpívání po všech možných divadlech. A jedno z prvních byla Vídeň. Já jsem se v tu dobu nechtěl nikde vázat. Bál jsem se, že budu muset zpívat role, co mi nebudou sedět, a že mě to třeba může poznamenat i hlasově. Takže jsem docela dlouho váhal, jestli do té Vídně nastupovat. Naštěstí mě nakonec agent a pan profesor umluvili, že je to potřeba - a byla to úžasná zkušenost. Díky tomu jsem načerpal tolik inspirace, tolik zkušeností, že jsem dneska tam, kde jsem.

Pak přišel Londýn, milánská La Scala, Metropolitní opera v New Yorku. Jak se mladý pěvec dostane do Metropolitní?

Opět díky předzpívání. Když jsem v Metropolitní předzpívával poprvé, tak mi řekli, že jsem pro ni ještě příliš mlád, ale že mě sledují a že se časem určitě na něčem domluvíme. To byl tuším rok 2008. A nakonec to trvalo trošku déle, protože jsem nabídku dostal až v roce 2013, ale to mě zase nepustili z Vídně. Takže první, co jsem tam dělal, byl v roce 2015 Masetto v Donu Giovannim. A od té doby se tam zatím vracím každou sezonu.

Když tam člověk letí podruhé, potřetí, počtvrté, je to horší než poprvé? Musí se obhajovat?

Já jsem díky bohu ten pocit nikdy neměl. Málokdo k tomu má ambivalentní vztah: Buď se tam lidem líbí, nebo naopak cítí stres a obavy. Ač je to divadlo zásadního významu, tak já tam vnímám milou pracovní atmosféru a vracím se tam rád. Myslím, že mi pomohlo, že jsem tam začínal hodně mladý, a ta zodpovědnost na mě ještě zdaleka nedoléhala. Člověk má moře po kolena a má pocit, že na něj svět čeká. Kdybych ty debuty měl absolvovat dneska, tak bych k tomu přistupoval jinak, možná bych se z toho stresoval.

S tvou ženou Kateřinou (pěvkyně Kateřina Kněžíková, pozn. red.) se znáte od konzervatoře. Teď máte dvoukariérové manželství. Je to tak, že ona musí častěji uhnout a přizpůsobit se?

Musí se přizpůsobit v tom smyslu, že já většinou mám ty plány dál dopředu, takže se nemůžu tolik nastavovat podle jejích plánů. Ale myslím si, že se přizpůsobuje v rozumné míře, protože máme kolem sebe rodinu a přátele, co nám pomáhají, a i když jsem já většinu času v zahraničí, tak buď je u nás její maminka, nebo táta, nebo můžou pomáhat naši. Téměř sto procent času, když je to potřeba, ji může někdo zastoupit. Takže si myslím, že se daří Kačku v práci neomezovat.

Když byla podruhé těhotná, měla závažné zdravotní problémy a ty jsi byl v Americe. Jaké to pro tebe bylo?

Je těžší zvládat rodinu a starat se o všechny přímo na místě, ale tohle byla zrovna jedna z těch situací, kdy jsem si uvědomil, jak těžké je být mimo a nemoci se vrátit. Měl jsem chuť se vším seknout. Na druhou stranu jsem si říkal, že doma stejně ničemu nepomůžu, akorát odjedu v minusu, zruším smlouvu a naštvu spoustu lidí. Ptal jsem se Kačky, jestli by chtěla, abych přijel domů. Ta mi řekla, že to smysl nedává, takže jsem to sledoval bohužel zpovzdálí. Vrátil jsem se, až když jsem mohl. Ale je to mrzutost, protože na jednu stranu, když si jezdím všude možně, mám spoustu času pro sebe, ale čím dál víc mě ničí, že se nevidím s holkami a že sleduji, jak dcery rostou, hlavně po telefonu a přes videohovory.

Na jak dlouho to bývá, když zkoušíš?

Jak kdy. Třeba minulý podzim byl extrém, že jsem měl v Americe dvě produkce za sebou. Odjel jsem na začátku září a vrátil se v půli prosince. A Kačka také měla hodně práce, takže tam mohla s dcerami přijet asi jen na týden za celou tu dobu. To už opravdu bolí.

Ale stihl jsi oba porody svých dětí. To sis naplánoval?

Snažil jsem se samozřejmě všechno uzpůsobit tomu, abych u narození dětí mohl být.

Je to někdy tak, že naopak ty hlídáš, máš obě děti na starosti a Kačka jde pracovat?

Teď, když mám většinu práce zrušenou, tak mám pocit, že trávím víc času doma než Kačka. Ale vnímám to jednak tak, že si ten čas můžu užít pro sebe s dcerami a také jí můžu trošku vrátit to, že ona se starala předtím, když já jsem byl pryč.

Zpíváte spolu rádi? Když máte s manželkou společné představení třeba v Národním divadle?

Ano, určitě. Známe se, víme, jak na sebe reagovat, víme, jak co děláme. Takže je to většinou pohoda. Je to ta nejjednodušší, nejmilejší spolupráce.

Je rozdíl zpívat za oceánem a zpívat v evropských operních domech?

Ano i ne. Zpívá se pro podobné publikum v podobném stylu. Ale samozřejmě, každé to publikum má trochu jiný vkus. Každé je nějak specifické. Do jisté míry se tomu přizpůsobují produkce, inscenace. Ale když si mě objednají v zámoří, tak asi chtějí, abych to dělal podobně, jak to dělám doma. Takže v tom rozdíl nevnímám.

Říká se, že je to v zámoří takové bláznivější, víc si troufnou… je to pravda?

Naopak. Evropa je, když to řeknu, progresivnější, ať už to má jakoukoliv zvukomalbu pro různé sorty publika. Američani tím, že jsou soukromě sponzorovaní, tak si vše musí obhájit před radami divadel, což jsou vždycky ti největší sponzoři. V Evropě se většina operních domů živí z veřejných rozpočtů, takže když se vybere režisér, tak proto, že má tvořit podle vlastního vkusu a nemusí se před nikým moc obhajovat.

V pražském Národním divadle pořád hostuješ. Vracíš se tam rád, když jsi tam začínal ještě za studií?

Ano, je to nostalgie, rád se tam podívám. Není to tak často, jak by se mi líbilo, ale třeba teď ta současná krize povede k tomu, že budeme všichni trošku víc doma a možná se tam dostaneme častěji.

Byla jsem na Libuši, tam bylo publikum úplně nadšené, když jsi vstoupil na scénu jako Přemysl Oráč. Ale zase potom v Daliborovi, kde byla taková zvláštní scénografie, se i bučelo.

Já si to neberu úplně osobně, protože si myslím, že to bylo spíš na podobu scény než na mě osobně. Samozřejmě nepotěší to, ale ta inscenace byla tak pojatá, že mě to nijak nepřekvapilo. Uvidíme, jak se uchytí do budoucna a jak často se bude hrát.