Článek
„Když se dnes někdo rozhodne žít v České republice, odchází s tím, že jde do cizího státu. Ale já jsem neodcházela s vědomím, že je to do jiného státu. I proto jsem si pořád říkala, že to někdo někde zohlední, nebo k tomu přihlédne… Ale nepřihlédl,“ říká Eva Karalová.
Její matka svůj produktivní život prožila ve společném státě, dcera do Česka přesídlila ještě před rozdělením republik. „Trvale tu žiji od roku 1991 a naši rodinu rozdělilo vlastně politické rozhodnutí, kdy se rozhodlo, že vznikne Česká republika a Slovenská republika. Tehdy jsme byli ujišťováni, že to nebude mít žádné sociální, pracovní či ekonomické dopady na lidi. A ejhle, neuběhlo ani plných třicet let a ten dopad jsme tvrdě pocítily,“ popisuje situaci Eva Karalová.
To, co tvrdě pocítily, je v podstatě neschopnost dvou států EU dohodnout se, kdo přizná starému nemocnému člověku na sklonku života příspěvek na péči, kterou v devadesáti letech prostě potřebuje.
Událost z loňského roku, kdy Evina maminka doma na Slovensku upadla a utrpěla vážnou zlomeninu ruky, vedla k rozhodnutí dcery se o rodiče do konce života postarat.
Po propuštění z nemocnice jednoduše neexistoval nikdo, kdo by zvládl celodenní péči o starou dámu, jediným řešením přijatelným pro Evu Karalovou bylo přestěhovat maminku k sobě – ze Slovenska.
Srdeční problémy, artróza, Parkinsonova choroba, to jsou problémy, kterými maminka trpí. Sama si jídlo nepřipraví, sama nikam nedojde. I základní hygienu musí obstarat její dcera.
„Co se pohybu týká, tak je velice pomalý, spíše šourá nohama, tady vlastně chodí pomocí hůlky. Ale neodvažuje se vůbec, a to ani za mé asistence, chodit ven, protože má strach, že by mohla zase upadnout a nějakým způsobem si ublížit,“ popisuje Eva Karalová současný zdravotní stav své maminky.
Příhoda z letošního června, kdy stará paní v době, kdy byla dcera i s manželem v práci, zneklidnila celou rodinu. Maminka totiž upadla a nebyla schopna pohybu. Na podlaze strávila několik hodin, než se někdo z rodiny vrátil z práce.
„Ideální péče by byla, kdyby s ní člověk mohl být doma celou dobu. Byl by to daleko větší klid a určitě menší stres než to, co jsme v podstatě zažívali a zažíváme kvůli tomu, že musím chodit do práce,“ říká Eva Karalová.
A tak zažádala v České republice, jejíž je občanem a kde žije, o příspěvek na péči. A logicky čekala, že maminka projde posouzením, na jaký stupeň závislosti má nárok.
Nic z toho se nestalo. Česká strana příspěvek odmítla vyplácet a žádost postoupila straně slovenské. Po několika týdnech čekání ale dorazilo vyrozumění, že slovenská strana rovněž příspěvek na péči neposkytne.
Přitom platí, že každá země má svá pravidla. I členské země EU mohou mít různou legislativu a určení tzv. příspěvku na péči.
Paradoxní je, že Česká republika svým občanům na Slovensku tento příspěvek bez problémů vyplácí.
Tisková mluvčí slovenského ministerstva práce Michaela Slivková Kirňaková celou věc vysvětluje následovně: „Slovenský a český systém sociální pomoci je úplně odlišný. Příspěvek na péči (podle české legislativy) je považován za nemocenskou dávku, zatímco peněžní příspěvek na opatrování (podle slovenské legislativy) je dávkou sociální pomoci (tj. při přiznávání a vyplácení příspěvků platí jiná pravidla).“
Je to začarovaný kruh. Zatímco Praha se řídí tzv. koordinačním nařízením EP o sociálních dávkách, a tudíž je vyplácí i do zahraničí, Bratislava vychází z rozhodnutí Soudního dvora EU, které jí dalo za pravdu, že tato dávka v jejím systému není dávkou sociální.
„Byla jsem překvapená, zklamaná, vzteklá… Tu rodinnou situaci potřebujete nějak řešit a vyřešit. A najednou zjistíte, že neexistuje instituce, která by vám podala pomocnou ruku,“ komentuje Eva Karalová momentální situaci.
Takto žijících starých lidí ze Slovenska, které mají v Česku děti a ty se o ně starají, není málo. A proto se téma stává aktuálním v dnešních mezinárodních rozhovorech.
„Situace je bezvýchodná, bohužel. My si toho jsme vědomi, že ty případy jsou závažné, proto opakovaně oslovujeme slovenskou stranu, aby se situace řešila. Byli oslovováni slovenští partneři na všech úrovních, proběhla jednání ministrů, řešilo se to na úrovni premiérů. Bohužel zatím ze Slovenska necítíme potřebu to narovnávat a řešit,“ vysvětluje Kateřina Jirková, náměstkyně pro řízení sekce podpory a rodiny MPSV.
Má tedy tato situace vůbec nějaké řešení? A kolika lidí se vlastně týká? Jak se k celé věci s výhledem do budoucna staví Slovenská republika? Dozvíte se v úvodní reportáži.
Reportáž je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, jehož archiv najdete zde.
