Článek
Nebyli první a nebyli ani poslední. Před nimi dlouhá léta bojovali proti totalitnímu režimu disidenti, chartisté v čele s Václavem Havlem, jejich iniciativě předcházela petice Několik vět, ale byli to muži, kteří se v srpnu revolučního roku 1989 spojili, aby přivedli totalitní režim k jednacímu stolu. Textař Michal Horáček a hudebník Pražského výběru Michael Kocáb založili iniciativu Most a napsali dopis tehdejšímu premiérovi Ladislavu Adamcovi. Také díky tomuto okamžiku můžeme revoluci říkat „sametová” – na tom se shodují tehdejší komunisté i ti, kdo se jim nakonec postavili.
„To riziko zásahu bylo reálné, ne, že ne. V Rumunsku to jenom blaflo a jelo to. Záleželo na mnoha různých faktorech. My jsme měli kliku, že jsme to dokázali společnými silami, těch vlivů bylo milion, eliminovat,” říká Michael Kocáb a není sám, kdo teď 30 let po revoluci opakovaně upozorňuje na to, že si tehdejší chaotickou dobu snaží někteří lidé idealizovat.
Kocáb krok za krokem události od srpna 1989, tedy od založení iniciativy Most, až po rok 1991, tedy odchod sovětských vojsk z Československa, o který se zasadil, popisuje ve své nové knize Vabank. Po dlouhé době se tak připojil ke svému souputníkovi Michalu Horáčkovi, který svoje vlastní vzpomínky sepsal už v 90. letech.
„Když jsme sjednali jednání s určitou částí komunistické mašinerie, konkrétně s premiérem, tak se celá ta totalitní moc začala rozpadat, protože ona je dobrá jen do té doby, dokud je totál. Dokud je všechno. Ale jakmile se najednou rozštěpila, ano, s naší pomocí, tak to bylo na hodně dobré cestě,” říká dnes Michal Horáček.
O tom, co Čechům přinesla sametová revoluce, mluví jako o něčem krásném, co nám bylo dáno prožívat. Čiší z něj optimismus a nadhled, který podle Kocábových pamětí zhusta užíval i během vzájemných diskuzí rozličných opozičních skupin v Československu, když se oba dva snažili přivést komunisty k rozumu a konečně po 40 letech totality k opuštění pozic. Jak sám Michael Kocáb v knize tvrdí, nešlo jim o dialog s bolševiky. Chtěli pouze, aby pochopili, že jejich čas skončil.
„Ale to neznamená, že bychom na těch vavřínech měli spát. To vůbec ne! Musíme ohlídat každý pokus uzurpovat politickou moc, než je legitimně přípustné,” navazuje Horáček na svá optimistická slova o svobodě a krásné době, kterou tehdy pomáhali vybojovat.
Michael Kocáb má poněkud pesimističtější pohled. Na otázku, jestli mu není líto, že tehdejší „velitelé” sametové revoluce dnes do řízení země prakticky nezasahují, říká, že sice ano, ale že nejspíš chybí vůle společnosti.
„Už nás nezvou ani na demonstrace. Ani Milion chvilek po nás nesáhne, tady v té společnosti není to, co tu bylo v listopadu, taková multigenerační svornost,” stěžuje si.
Oba přitom s politikou víceméně neúspěšně flirtovali i v posledních dvou dekádách. Kocáb se dokonce krátce stal ministrem pro lidská práva ve Fischerově vládě, Horáček loni kandidoval na prezidenta. I Michael Kocáb v rozhovoru pro rádio Impuls připustil, že v příštích prezidentských volbách kandidaturu zvažuje.
