Přisvojili si Ježíšovo jméno a odstartovali dobu temna. Pravda je složitější

Sedm radikálních nadšených studentů se rozhodlo změnit svět. Sešli se v kryptě pod kostelem na pařížském Montmartru a přísahali, že budou šířit boží slávu za každou cenu. Uvědomovali si, že katolická církev prožívá krizi a že je třeba zasáhnout. Velel jim ten nejstarší, který duchovní cestu nalezl až po těžkém zranění v bitvě. Ignác z Loyoly a šest jeho kolegů z pařížské univerzity založili 15. srpna 1534 Jezuitský řád. Řád, který měl od počátku mnoho nepřátel a byl spojen s řadou mýtů. I těch, které významně utvářely pohled na dějiny českých zemí.

Františkán, dominikán a jezuita se společně ocitnou v místnosti, kde se nesvítí. Je tma a oni přemýšlejí, jak by mohli získat světlo. Konají v souladu s tradicemi svých řádů. Františkán si posype hlavu popelem a modlí se. Nic se nestane. Dominikán přednese hodinovou úvahu o podstatě světla. Nestane se nic. Jezuita nahodí pojistky a rozsvítí. Starý vtip v mnoha obměnách říká stále to podstatné: Jezuité byli podezřele chytří a praktičtí. I proto měli vždy mnoho nepřátel.

Už to jméno - Tovaryšstvo Ježíšovo, (Societas Iesu)! Tradiční řády nesly jména podle svých zakladatelů - františkáni, augustiniáni, dominikáni… Ale přisvojit si jméno Ježíše? Autor objemné knihy o dějinách jezuitů Thomas Campbell píše: „Použití Ježíšova jména bylo vnímáno jako velká urážka. Mnozí to brali jako rouhačství a psali podání králům i soudům, aby zasáhli.“

Revolucionářská studentská přísaha na Montmartru předznamenala energii řádu: Jezuité byli ambiciózní, vzdělaní, neústupní, oddaní, tvrdí. Brzy se v některých oblastech života velkých katolických dvorů stali téměř nepostradatelnými. A získali nejenom velký respekt, ale i majetek.

Odtud byl už jen krok k pronásledování, zákazu a procesům.

Ignác z Loyoly (1491–1556) se narodil jako poslední z třinácti dětí významných baskických šlechticů. Otec pro něj počítal s kněžskou kariérou, ale syna to táhlo ke světskému životu. Využil možnost stát se pážetem u bohatšího příbuzného, kde se naučil základním dvorským dovednostem - šermu, tanci, doprovázení dam.

Životopisci tvrdí, že měl rád vojenská cvičení a toužil se stát slavným. Podobně jako hrdinové z jeho oblíbených románů - Cid nebo Rolland. V sedmnácti vstoupil do armády a byl prý vynikající tanečník a velký milovník žen. Jeho úspěšnou vojenskou kariéru ukončilo těžké zranění nohy v bitvě u Pamplony v roce 1521.

V době, kdy procházel řadou nesmírně bolestivých operací, se obrátil k duchovní literatuře. Vykonal pouť do Svaté země a začal studovat. I do svého nového života si dokázal přinést vášeň, touhu po úspěchu, vojenskou střídmost a oddanost. Nestal se z něj nový Cid ani Rolland, ale „Boží rytíř“.

Ignác z Loyoly a jeho kolegové věděli, že církev nutně potřebuje reformu. Že ve střetu s protestantismem její hierarchická byrokratická struktura nestačí reagovat. Že je navíc promořena korupcí, únavou, neupřímností. Přišli s jednoduchým modelem reformního řádu: žádné kláštery, hábity, společné modlitby. Důležitá je akceschopnost.

A akce se musí soustředit na tři základní oblasti. Obnovit upřímnou osobní víru. Tady Ignác z Loyoly nabízel svá přísná Duchovní cvičení. Zaměřit se na vzdělání. A vydat se do celého světa šířit Kristovo učení.

V roce 1556, kdy Loyola zemřel, už jezuité provozovali 76 kolejí na třech kontinentech. Byli zpovědníky řady králů. A stali se symbolem boje proti reformaci. V roce 1579 to už bylo 144 kolejí, které přijímaly většinou studenty ve věku 12–20 let. A v roce 1749 vzdělávali jezuité studenty v 669 kolejích.

Dodnes se historici neshodnou, proč po polovině 18. století zahájily některé katolické země soustředěný útok na jezuity, který vyústil ve zrušení řádu v roce 1773. Jednou z obecných příčin je pravděpodobně to, že jezuité se chovali jako „nadnárodní korporace“. Byli přímo podřízeni papeži a v jednotlivých státech jednali s větší mírou volnosti, než bylo panovníkům a jejich úředníkům milé.

Byly tu i konkrétnější důvody. Jezuité se stali nedobrovolnými účastníky střetu koloniálních velmocí s původními obyvateli na území dnešní Paraguaye. Španělé a Portugalci nově vymezili hranice svých území, což mimo jiné znamenalo, že kmen Guaraníů, žijící dosud v jezuitské misii, se měl vystěhovat na portugalské území. Guaraníové se postavili proti a ve střetu s portugalskými a španělskými vojáky jich stovky zemřely. Pro kritiky jezuitů to byla vítaná příležitost, jak je označit za nepřátele Portugalska. (Příběh Guaraníů je pozadím slavného filmu Mise.)

Tažení proti jezuitům zahájil portugalský první ministr Markýz de Pombal v roce 1759. Německá historička Christine Vogel popisuje Pombalovu akci jako mimořádně zdařilou mezinárodní mediální kampaň, která už v té době dokázala významně utvářet názory lidí a vyvolat celoevropskou debatu nejenom o jezuitském řádu, ale i o ideách státu, společnosti a náboženství.

V lednu 1759 zveřejnil portugalský královský dvůr informaci, že král Josef I. se stal terčem pokusu o atentát. Evropa byla v šoku. Už o dva roky dříve se totiž někdo pokusil zabít francouzského krále Ludvíka XV. Velmi rychle se začaly šířit teorie, že v útocích na panovníky mají prsty jezuité.

Za této situace zveřejnil Markýz Pombal všechny dokumenty královského dvora, které se týkaly vyšetřování jezuitů. Jezuité sice nebyli obviněni z účasti na atentátu, nicméně dokumenty vyvolaly dojem, že ho schvalují a svým podvratným učením i ke královraždám podněcují. Pombal se mohl spolehnout na to, že informace dopadnou na úrodnou půdu tradičních předsudků proti jezuitům, které se těšily popularitě po celé Evropě. A zvláště silně je živili dlouholetí nepřátelé jezuitů, francouzští jansenisté.

Mnoho vysokých duchovních i světských úředníků bylo přesvědčeno, že jezuité chtějí především získat moc a že se díky rozmanitým manipulacím stávají „stínovou vládou“. Podezření shrnul francouzský ministr zahraničí z let 1758–70 Étienne Francois: „Jezuité jsou schopni ovlivnit cokoli.“

Jezuité byli vypovězeni z Portugalska v roce 1759, z Francie o pět let později. A v roce 1773 řád zrušil papež Klement XIV.

„Plesnivina, moli, Jezoviti/ českých knížek hubitelé lítí.“ Ten epigram K.H. Borovského zná snad každý, kdo prošel školou v Československu nebo v Česku. Je shrnující: Jezuiti jsou v českých dějinách zastoupeni páterem Koniášem, jejich hlavní aktivitou bylo ničení české kultury, spoluvytvářeli „dobu temna“ po tragické bitvě na Bílé hoře.

Ne, že by páter Koniáš nepálil české knihy. Pálil. A odhaduje se, že jich stihl spálit kolem 30 tisíc. Ale „doba temna“ a trauma Bílé Hory jsou v mnohém mýty, které v pohledu na české dějiny úporně přetrvávají.

Dokladem je i příběh dobývání Prahy švédskou armádou v roce 1640. Protestantský emigrant Jan Ámos Komenský přesvědčoval Švédy, že Pražané je budou vítat jako osvoboditele a sami jim otevřou brány. Nic takového se nekonalo. Pražané proti rabujícím Švédům bojovali ze všech sil. Žádné jednoduché rovnítko mezi katolickými tyrany a protestantskými osvoboditeli neexistovalo.

„Vnímání pobělohorské doby jako porážky českého národa je dnes neudržitelné. Musíme si uvědomit, že stavovské povstání bylo vším jiným než nacionálním konfliktem, to s tím opravdu nemělo co dělat,“ říká historik Tomáš Sterneck z Historického ústavu AV ČR. „Symbolem katastrofy českého národa a jeho germanizace se Bílá hora stává až v době národního obrození v 19. století, kdy se do popředí dostává právě jazykové a nacionální hledisko.“

Historička Ivana Čornejová, mimo jiné autorka knihy o jezuitském řádu v Čechách, shrnuje: „Označení "doba temna“ pochází z názvu románu Aloise Jiráska Temno, pojem ale do učebnic zavedl jeho vyznavač, první komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý. To období ovšem nebylo tak temné, jak se můžeme domnívat. Teď se zjišťuje, že Bílá hora český vývoj nijak dramaticky nepřerušila. Český národ rozhodně nezanikl, nedocházelo ani k násilné germanizaci.“

A pokud jde o jezuity, dodává Čornejová podstatnou věc: „A představa, že by kněží, kteří chtěli dosáhnout rekatolizace, kázali německy a chtěli poněmčit lidi, kteří mluvili pouze česky, je velmi absurdní.“

Konkrétně takový páter Koniáš: Kromě proslulého Klíče – seznamu zapovězených knih, napsal několik knih velmi kvalitní češtinou a shromažďoval české duchovní písně. Kázal nejenom německy, ale i česky a jako kazatel byl velmi populární.

Dalším dokladem toho, jak složitý je výklad pobělohorských dějin, tak může být „Koniášův paradox“: Páter Koniáš pálil české knihy a zasloužil se o rozkvět češtiny.