Přistižen: životopis Milana Kundery, který vzbudil vášně

Zvláštní kniha: svými obrovskými rozměry i váhou se tváří jako akademická publikace určená literárním badatelům v knihovnách, klame ale tělem. Je napsaná jako živá polemika, jako novinářská investigace Kunderova veřejného i soukromého života až do 70. let, kdy spisovatel odjel z Československa do Francie. Tam kniha končí, je to už dávná minulost. Velkou otázkou je, nakolik se v ní Janu Novákovi podařilo vyjevit pravdu Kunderova života těch let. Zároveň to je působivý obraz vztahu moci a intelektuála v dávných časech komunismu.

Jan Novák není literární vědec, ale spisovatel, který umí psát hodně šťavnatě. Léta žije v Americe, píše jinak než absolventi pražských dějin literatury. A taky neskrývá, že nemá rád léta komunismu a ty, kdo se s ním spojili. To je dobré mít na paměti hned na začátku četby jeho tolik diskutované knihy.

Hodně kritik tu knihu strhalo. Je dobrá, nebo špatná? Řekl bych, že má právo být napsána, přinesla spoustu informací, i když má silnější i slabší místa. Tak velká monografie o Milanu Kunderovi dosud neexistovala, musela dát spoustu práce a ukousnout autorovi kus života, Novák si vzal velké sousto, mluvil s mnoha lidmi, některé, kteří by měli co říci, ale člověk postrádá.

Překvapuje mě, že u nás vyvolala takovou smršť. Ještě, než vyšla, psaly o ní snad všechny noviny a časopisy, vyšlo několik rozhovorů s autorem. Opravdu se veřejnost zajímá o spisovatele Kunderu natolik, že kniha o něm rozbouří vášně? Není přeci už nijak zvlášť čten, jsou dnes autoři, kteří jsou z různých důvodů zajímavější. Vypadá to spíš na plod marketingové kampaně. A trochu na literární žánr „tajemství slavných“, který vždycky letí. Novák se ale zároveň dotkl nějakého bolavého místa české kulturní identity, k němuž se asi budou vracet ještě další autoři.

Kunderu nemá rád, to je cítit od první stránky. Píše o něm, jako by ho chtěl nachytat při činu a říct: Vidíte? Takový on ve skutečnosti byl.

Není to ideální metoda, chce ale evidentně zatřást mýtem. Kniha je polemikou s obrazem, jaký o sobě Kundera ukazuje celý život světu.

Zároveň ale Novákova práce nepůsobí dojmem, že by byl veden primární zlou vůlí vůči Kunderovi. Tam, kde mluví o jeho způsobu psaní, o konkrétním díle nebo konkrétní pasáži, umí pro něj mít slova uznání. Řekne, že Kunderovi studenti ho považovali za nejlepšího, jakého měli, že „literaturu znal do morku vět“, že napsal vynikající esej o Františku Gellnerovi, atd. Je břitký vůči Kunderovi-člověku a vůči jeho strategiím sledujícím společenský úspěch.

Jedinou věc ovšem nevysvětluje: proč byl Milan Kundera tak oblíbený a proč ho tolik lidí četlo a čte.

Jak vypadá Kundera v Novákově podání? Jako potrhaná legenda. Talentovaný vzdělaný jedináček, přesvědčený, že mu je souzen úspěch, a který zaměňoval život v literárních institucích a kavárnách za skutečný život, přesvědčený, že ten svůj lze přikrášlovat a dozadu přemalovávat. Tohle asi dělá spousta autorů všude na světě. Mají na to právo, nejsou volenými politiky. Jenže dokázat to v kontextu československého komunismu, procesů, lágrů, statisíců vyhozených a zavřených znamená mít klapky na očích, kroužit kolem světa mocných a snažit se proplouvat. Což při duševní aristokracii, na niž Kundera aspiroval, a lásce k finesám francouzského románu nemohlo být bez vnitřního drásání. Kvadratura kruhu.

Ta z něj podle Nováka udělá váhajícího člověka, „kunktátora“, jak ho charakterizoval psycholog Ivo Pondělíček, člověka, který si celý život „hledal průvodce životem“.

Kundera potřebuje v Novákově podání sice vyčuhovat, být primánem, ale zároveň příliš nenarazit. Ač celý život solitér, který se nikdy tak úplně nepřidal k žádné skupině, je zároveň rád v předsednictvech, rád má hlavní projev, ale přitom zároveň jen mírně pozlobit moc a včas se stáhnout. Je vždy na straně moci, byť s výhradami, od 18 let má svojí komunistickou legitimaci, ještě v šedesátých letech píše nehoráznosti o bojích, traktorech a zavádění nové společnosti. Ovšem dokonalou formou. O jeho projevu na II. sjezdu spisovatelů Novák říká, že se „klikatil kolem hranice povoleného“, „jeden krok dopředu, nikdy ne pět“, „upozornit na sebe, ale nenechat se zastřelit“. Byla to zbabělost, nebo inteligentní strategie?

Pařížský autor si ovšem sám naběhl, aby takovou knihu jako Novák někdo napsal. Svým tajnůstkářstvím, přemalováváním či utajováním epizod vlastního života, zametáním vlastních stop, cestami do Čech inkognito po roce 1989 vyvolával u některých lidí nutkání ptát se, jak se věci mají. Sám se choval, jako by něco skrýval. Pár schůzek s Havlem, když přijel do Paříže jako prezident, se odbývalo na spisovatelovu žádost v utajované restauraci, žádné fotky, nesměli být vidět z ulice.

O invazi v roce 1968 bude mít Kundera později ve francouzském tisku i v knihách řadu heroických formulací, Novák ale říká, že když Rusové vtrhli, vytáhl svoji ženu z rozhlasového studia, kde první dny hlásila - v obavě, že to přehnala a že to odskáče, autem odjeli do Vídně a pendlujíce mezi Brnem a Vídní vyčkávali, jak se situace vyvine. V té době se spousta lidí angažovala naplno, psala, agitovala, burcovala, nespala.

K tomu se druží jeho nezvyklý postup při vydávání knih v češtině po roce 89. Ročně směla vyjít snad jen jedna, on si přesně určil v jakém pořadí. Dodnes česky nevyšly romány, jež psal francouzsky, tedy jeho produkce posledních dvaceti let, takže lidé mohou číst jen starého Kunderu. Donedávna je nenechal nikomu překládat (teprve teď tento přístup změnil). Čechy a Kundera se zkrátka nemilují, žijí v separaci.

Bylo to patrné při jeho polemice o českém údělu s Václavem Havlem v roce 1969, projevilo se to aférou kolem jeho údajného udání či nahlášení agenta-chodce Dvořáčka v 50. letech. Milan Kundera po sovětské invazi nezapadl do opozičních skupin; když odjížděl do Francie, nebylo žádné větší loučení. Nezapadl ani do českého emigrantského prostředí ve Francii, nepodepisoval petice, nepsal do Svědectví. Spisovateli Petru Královi a asi i jiným ale třeba v Paříži velmi pomohl. Měl svou hrdost erudovaného literáta, tvrdícího, že autor má zůstat skryt za svým dílem, které je jedině důležité. Byl (a je) solitérem.

Taková kniha jako Novákova se musela asi jednou objevit. Kundera nebyl literátem zalezlým v pracovně nad rukopisem a skrytým za dílem, ale naopak až do roku 1968 člověkem veřejným, „institučním“, stál o pocty, byl v různých redakčních radách, v ústředním výboru svazu spisovatelů.

Je paradoxní, že Čechům na just se právě tenhle autor stal ve světě zdaleka nejznámějším spisovatelem spojeným s českou literaturou. Globálním autorem. Je v odtažitosti českého prostředí vůči němu i závist? Jistě částečně. A také výčitka, že šel svou vlastní cestou. A možná neporozumění, že literát může chtít skutečně jen psát knihy, stavět dílo a neangažovat se politicky. Zároveň tu má hodně obdivovatelů, kteří jsou přesvědčeni, že do tak slavných rodáků se nešťourá a že můžeme být pyšní, že máme někoho, jako je on.

Odkud pramení Kunderova světová proslulost? Je dána čistě jeho literárními kvalitami nebo i jinými faktory?

Loni na veletrhu Svět knihy jsme se snažili tohle ožehavé téma rozlousknout v debatě věnované Kunderovi s francouzským filosofem Alainem Finkielkrautem. Kdyby Kundera býval zůstal v Československu, nejspíš by světového úspěchu nedosáhl. Byli tu tenkrát i jiní zajímaví autoři: Vaculík, Škvorecký, Lustig, samozřejmě nenapodobitelný Hrabal. Zůstali ale všichni v Čechách a širší svět o nich neví.

Kunderu si vzal po jeho odjezdu do Francie pod křídla největší francouzský vydavatel Gallimard a udělal mu světovou marketingovou kampaň, časoval vydání, uváděl ho na veletrzích, zajistil překlady i novináře. Na začátku toho všeho bylo počátkem roku 1968 pražské setkání s Louisem Aragonem, vynikajícím básníkem a tehdejší hvězdou francouzského intelektuálního života. Kundera mu byl sympatický, pak přišla sovětská invaze, Aragon mu napsal předmluvu k Žertu a tam použil výraz „Praha jako Biafra ducha“. A s touhle větou se Žert a Kundera rozletěli po Francii a Kundera se stal hvězdou antistalinismu.

Tím nijak neubírám na kvalitách Žertu ani dalších knih, jen poznamenávám, že nebýt jeho odchodu do západní Evropy a všech dalších mimoliterárních aspektů, zůstal by asi jen autorem dobrých knih napsaných minoritním jazykem, které si v zahraničí kupují zájemci o východní Evropu.

Zda jsou Kunderovy knihy dobré, lze zjistit jen podle toho, zda se stále čte. Literatura je v tomhle nelítostná. Docela by mě zajímalo, jak ho dnes mohou vnímat mladé ženy. Jeho mužské postavy jsou přeci nesnesitelně misogynní, ženy u něj snad nikdy nemají stejnou důstojnost a váhu jako muži. Kundera má sice sex v každém textu, ale ten nebývá o okouzlení, o rovnocenné přitažlivosti, ale spíš jako nástroj pokoření ženy. A Novák se v knize snaží dokázat, že takový byl Kundera nějakým způsobem i ve svém životě. Jeho metoda hledání styčných bodů mezi fragmenty díla a životem autora je riskantní, záleží na jemnosti, s jakou se uchopí. Odmítat ji ale nelze.

To všechno neubírá na právu na kritickou biografii. Jen jsem na rozpacích, jestli musela vyjít teď, když se spisovatel blíží na samý konec života. A jestli jí něco neuteklo, když nějak opomene vysvětlit Kunderův světový věhlas a popularitu.