Článek
Když se v roce 1978 stal Vladimír Remek prvním Čechoslovákem ve vesmíru, sám netušil, že zůstane i jediným. Své zážitky od té doby vyprávěl již mnohokrát a popsal je i ve dvou knihách. O letu v Sojuzu 28 a pobytu na orbitální stanici Saljut 6 dodnes mluví s velkým zaujetím a vzpomíná na tolik podrobností, jako by to bylo nedávno. Od okamžiku, kdy se první Čechoslovák vypravil na oběžnou dráhu, uplynulo 40 let.
Loď Sojuz 28 odstartovala z kosmodromu Bajkonur 2. března 1978 odpoledne. Remek řekl, že prožíval „předstartovní horečku“. „Nebál jsem se o svůj život, ale samozřejmě mi šlo něco hlavou - i to, že před námi byli lidé, kteří zahynuli. Předstartovní horečka ale nemůže přerůst ve strach, jenž by bránil ve vykonávání smysluplné činnosti, pro kterou jsem byl určen,“ řekl. Nejtěžší chvílí byla doba těsně před startem rakety. Remek a velitel Alexej Gubarev provedli všechny kontrolní operace, na které byla plánována časová rezerva. Do startu však stále ještě zbývalo 20 minut. „Ležíte v křesle, čekáte na start rakety, jenž je přesně určený, a lidově řečeno nemáte do čeho píchnout. Pak člověka napadají různé myšlenky. Ale jak se odstartuje, opadne to,“ popsal Remek.
Náročnou fází bylo také navedení na oběžnou dráhu a sblížení a spojení s orbitální stanicí Saljut 6, na které tou dobou již dva a půl měsíce pracovali kosmonauti Jurij Romaněnko a Georgij Grečko. Právě tyto manévry bylo potřeba udělat v době, kdy Remka ani Gubareva ještě nepřešla nevolnost spojená s pobytem v beztížném stavu. „Nejhorší byl první a druhý večer. Člověk musí prokázat určitou vůli a pracovat. Když si na beztížný stav organismus zvykne, je to parádní věc. Nemáte žádná omezení, můžete se pohybovat volně v prostoru,“ vylíčil bývalý kosmonaut.
Spojení se Saljutem 6 se uskutečnilo jinak, než si ho kosmonauti nacvičili. Připravovali se totiž na spojení na osvětlené straně oběžné dráhy, řídící středisko ale rozhodlo, že manévr se má uskutečnit tak, aby se dal pozorovat ze Země. Pro kosmonauty to znamenalo zásadní změnu světelných podmínek. „Museli jsme si s tím poradit. Bylo to docela náročné, ale proběhlo to hladce. Měli jsme odchylku při spojení asi 3,5 centimetru od středu osy, to bylo vynikající. Naprostá paráda,“ popsal Remek.
Stejně jako Gubarev i on na Bajkonuru absolvoval desetidenní rychlokurz zubařství. Kosmonauti Grečko s Romaněnkem si totiž stěžovali na bolest zubů a astronauti, kteří za nimi letěli, měli být schopni v případě potřeby odvrtat plombu. „Když jsme přiletěli, Alexej se zeptal: Tak koho tady bolí zuby? Máme s sebou vrtačku. Grečko, který se s ním znal a dříve spolu létali, dobře věděl, že Gubarev žádný zubař není. S nadějí se podíval na mě a zeptal se, jak dlouho jsem se připravoval. Když jsem mu řekl, že na Bajkonuru deset dní, tak si zuby vrtat nenechal,“ vylíčil Remek přílet na Saljut 6.
Zcela mimoděk se mu při pobytu na stanici podařilo objevit vylepšení pro spánek, které pak zapsal také jako jeden z výsledků. Spát v beztížném prostoru totiž není jednoduché a kosmonauti si k usnutí pomáhali různě. „Člověku vadí, že když má usnout, nespočine mu hlava a tělo na lůžku. Řeší se to například takovou jakoby kapucí, která se přitáhne k opasku, aby imitovala tlak na hlavu. Někteří kosmonauti si spací vak upnuli ke stěně stanice, aby měli hlavu zafixovanou mezi přístroji,“ popsal Remek. On sám váhal, zda si má vak natáhnout přes celou hlavu, nebo zapnout pod krkem. Ani jedna varianta mu úplně nevyhovovala, nakonec si ho umístil tak, že měl jeho lem kolem temene hlavy. Když uvolnil ruce před hrudníkem, vak mírně napjal a lem vytvořil lehčí tlak na hlavě. „Imitovalo to spočinutí hlavy na polštáři. Tak jsem to pak dělal celý zbytek letu,“ řekl.
Dnešní kosmonauti to podle něj mají se spaním jednodušší, používají spací kóje, kde jsou odděleni od hluku v kabině. „Za nás tam všechno cvakalo, hučely ventilátory a bylo to jako spát ve výrobní hale,“ popsal Remek.
Ze svého pobytu v kosmu si přivezl suvenýr, jenž ho inspiroval k zajímavé zálibě. „Jsou to hodinky, které jsme dostali jako součást výbavy a mohli si je nechat. Je to mechanický chronometr, původně letecké hodinky. Mám je uložené dodnes v trezoru v bance. Svým způsobem to byl začátek toho, že jsem hodinky začal sbírat,“ řekl. Dodal ale, že sběratelství u něj nepřerostlo v takovou vášeň, že by si hodinky sám sháněl a kupoval - schraňuje jen ty, které dostane darem.
Po návratu z vesmíru první československý kosmonaut doufal, že se tam zase někdy podívá. „Nyní jsem ale realista. V září mi bude 70 let a samozřejmě bych neprošel kritérii, která na mě byla tehdy kladena,“ uvedl. Pokud mu to jeho zdravotní stav umožní, chtěl by se vrátit aspoň ke sportovnímu létání.
Do konce ledna letošního roku působil Remek jako velvyslanec České republiky v Rusku. „Nyní mi začalo období, kterému Angličané říkají fully retired. Rozhodně bych se nechtěl nikde uvázat k pracovnímu poměru, maximálně poskytovat konzultace nebo přednášet. Padly i návrhy, zda bych nechtěl jít do politiky, ale zatím se necítím, že bych chtěl podniknout něco takového,“ řekl Remek.
