Přímo z Hongkongu: Účetní popsal, jak se protestuje o polední pauze, novinář nejnásilnější zásah policie

Spojit se s lidmi z Hongkongu není zase tak složité. Město je to mezinárodní a lidé v něm mají prozápadní mentalitu. V posledních týdnech a měsících se však atmosféra hodně změnila. Přestože správkyně Hongkongu Carrie Lamová stáhla zákon, kvůli kterému protesty v první řadě začaly, demonstrantům to nestačí. Protesty, během nichž policie zasahuje nezvykle násilně, pokračují.

Demonstranti, které jsme se snažili kontaktovat, mají strach. Nikoli však z účasti na demonstraci a potažmo hrozby, že budou zbiti, ale z toho, že Čína odhalí jejich totožnost. Spousta z nich proto odmítla mluvit pro zahraniční médium kvůli obavám z popotahování, nebo dokonce z nedůvěry k redaktorům a redaktorkám. Jeden ze dvou respondentů Seznam Zpráv přistoupil na rozhovor jen s podmínkou, že na obraze zakryjeme jeho tvář.

Sam je pětadvacetiletý zaměstnanec účetní firmy. V Hongkongu se narodil a žije celý život. Nesouhlasí s extradičním zákonem a podporuje demonstrace. Sám se spousty z nich účastnil. „Začalo to naprosto mírumilovně. Prostě jsme jen chtěli, aby nás vláda slyšela,” říká. Byl u toho, když se z klidných povolených demonstrací stalo peklo v ulicích.

„Šli jsme obrovským průvodem po silnici. Všechno probíhalo klidně a organizovaně. Najednou se davem začala šířit divná atmosféra a zepředu se ozvalo: Podejte vodu, podejte, kolik máte!” popisuje Sam. V tu chvíli si s přáteli uvědomil, že policie použila proti demonstrantům slzný plyn: „Tu noc se nám nespalo dobře. Věděli jsme, že začíná horor.”

Jedním z nejhorších zážitků pro něj byl příběh ženy, která během jedné z demonstrací přišla o oko. „Policie všechno popřela,” rozčiluje se a vysvětluje, že ji musel zasáhnout gumový projektil, který policie použila: „Buď musela policie lhát, nebo ta dívka byla opravdu dobrá herečka.”

Po střetech s policií podle něj hodně lidí z jeho okolí mělo zdravotní problémy – dýchací i různé vyrážky. Policie na tom stále odmítala jakýkoliv podíl. Sam přiznává, že právě násilí ze strany policie přidalo demonstrantům na naštvání a síle. „Pořád jsme si ale moc dobře pamatovali, proti čemu jsme začali protestovat,” dodává Sam.

Když se bavíme o jeho povolání, upozorňuje mě na to, že si spousta lidí ve městě myslí, že zaměstnance takových finančních společností politika vůbec nezajímá. „Není to pravda, většina z nás využívá i hodinové polední pauzy, abychom podpořili demonstrace,” oponuje Sam.

Popisuje ale další fenomén. V mnoha firmách prý zaměstnavatelé pořádají týmové obědy, na kterých se dělá docházka. Mohou tak kontrolovat, kdo protesty podporuje a kdo ne.

„Nejde jen stáhnout zákon a tím říct, že je všechno v pořádku. Musí se omluvit za to, co nám způsobili, za tolik týdnů demonstrací. Za to, jak násilně se chovali,” uzavírá Sam.

Peter se narodil a vyrůstal v Hongkongu. V bývalé britské kolonii se narodil americkým rodičům, je tedy sice občanem města, ale má zahraniční pas. A v posledních pár měsících byl za pouhou jistotu toho, že může vycestovat, kdy bude chtít, dost rád.

Studoval novinařinu a nyní píše. Na demonstrace chodí od začátku nejen kvůli své práci, ale spíše proto, že s nimi myšlenkově souzní. „Ovlivňuje to tu ty největší byznysmeny i normální lidi. Protínají se tu zájmy lidí všech věků, pohlaví, povolání i rozdílných barev pleti,” říká Peter.

„Ukazuje se, že nám kousek po kousku už dlouho odepírají svobodu,” zamýšlí se a vysvětluje, že v tomto případě nedokáže být neutrálním novinářem. Lidé v Hongkongu podle něj mají neuvěřitelnou sílu bojovat za své morální a politické zásady.

Účastnil se demonstrací i minulý víkend, kdy tamní svědci popsali situaci jako nejnásilnější od samého začátku. „Vůbec to nevypadalo, že se to vyvine v něco takového. Těžkooděnci to hodně přeháněli,” říká Peter a nejedná se podle něj jen o ten poslední zásah: „Pokud se člověk dostane dopředu, je hodně pravděpodobné, že přijde k úrazu.” Na vlastní oči viděl nespravedlivé a nelegální chování bezpečnostních složek. „Rozhodně to není něco, co by nám zabránilo jít na další demonstraci,” dodává Peter suverénně.

O emigraci ale neuvažoval ani chvíli. Přestože má zahraniční pas, nemyslí si, že by lidé měli panikařit. Připouští ale, že na jeho přátele dopadla tíseň, že nemají možnost odjet. „Odepírají jim svobody a oni nemají, kam utéct, je to pro ně hodně frustrující,” dodává.

Připomněl, že má Hongkong za sebou i jiné vážné situace jako například tzv. deštníkovou revoluci v roce 2014. „Protesty mají hlavně ukázat lidem, že mají právo stát si za vlastním názorem a suverenitou,” říká.

Peter přemýšlí hlavně o tom, co protesty mohou znamenat do budoucna. Nejde podle něj jen o jeden určitý zákon, který vláda buď prosadí, nebo stáhne. „Musíme myslet na to, jak z těchto demonstrací vytěžit systém postavený na demokratických hodnotách,” vyzývá Peter a otevírá další téma.

Podle něj je například naprosto alarmující finanční situace spousty obyvatel. Bydlení je natolik drahé, že si ho mladí nemohou dovolit. „Vůbec nemají pocit, že by měli investovat do budoucna,” vysvětluje. „Protesty mají být katalyzátorem pozitivních změn. Musí tu být průhledná justice a naprosto legální systém,” uzavírá Peter.