Článek
Oddechli jsme si. Je to znát všude. Stačí vyjít na ulici, z lidí spadl stres, který byl patrný ještě před pár týdny. Dodržujeme nařízení včetně povinného nošení roušek, „aby se neřeklo“. Ale je vidět, že hodně lidí už to bere jako zbytečnou buzeraci. Jsme z toho venku.
Nebo ne? Nákaza se může vrátit s původní, anebo ještě větší silou. Nebude už tak děsivá, protože nebude úplným krokem do neznáma. Plus minus už koronavirus známe, byť o něm stále víme málo. Ale už aspoň to, že nás nevyhubí a že to celé snad docela dobře přežijeme.
Druhá vlna však může mít horší důsledky než první. V mnoha ohledech. Nejen zdravotně, ale také proto, že zhorší situaci tam, kde už teď po první vlně není dobrá. Zejména ekonomicky. Kdo jen tak tak vyvázl z první vlny, už nemusí ustát druhou.
Nevíme, zda je nevyhnutelná. Soudíme zejména podle pandemie španělské chřipky v letech 1918 až 1920, se kterou je ta dnešní často srovnávána. A asi právem. Tehdy po první vlně v březnu 1918 následovala mnohem horší druhá vlna na přelomu let 1918 a 1919.
Dnes jsou na naší straně technologie, s jejichž pomocí možná dokážeme druhé vlně předejít. Máme mnohem víc dat a dá se předpokládat, že nám to umožní nechat nákazu „bublat“ na malých číslech, jak to pozorujeme dnes.
Na termín „chytrá karanténa“ už je spousta lidí háklivá hlavně proto, že o ní pořád slyšíme, ale vlastně nevíme, jestli funguje. Jenže ono je to mnohem jednodušší, „chytrá“ znamená prostě to, že dokážeme podchytit ohniska nákazy a izolovat je. Když ve světě i u nás dojde ke zvýšení počtu infikovaných, tak jsou to většinou ojedinělé, lokálně specifické případy s hodně nakaženými. Když se je tak podaří udržet, nemusejí druhou vlnu spustit.
Problém je, že o koronaviru i onemocnění covid-19 víme pořád velmi málo. Začínáme mít navzdory zmatkům kolem různých studií jasno o promořenosti (je velmi nízká), problematická je samozřejmě dlouhá inkubační doba. Nevíme, proč máme v Česku to štěstí, že se tu covid-19 tak málokdy vyskytuje ve formě s těžkým průběhem.
Lékaři říkají, že to působí skoro tak, jako by šlo o dvě různé nemoci. Těžký průběh není moc podobný chřipce, kromě plic může napadat další orgány a má velmi překvapivé podoby (teď například u dětí ve zmapovaných několika stovkách případů v USA). To se ale Česku a zemím kolem nás prakticky vyhnulo a my stále nevíme proč. Může to být dáno již zmiňovanými faktory: historicky danou proočkovaností v těchto zemích, genetickými dispozicemi. V posledních dnech se například mluví hodně o vitamínu D, který se v těle vytváří přirozeně díky slunečnímu záření, a lidé s tmavší pletí trpí častěji jeho deficitem.
Pro nás ale důležitá otázka zní jinak. Bude i případná druhá vlna podle stejných not? Zůstane kapacita nemocnic nevyužitá? Bude počet pacientů v kritickém stavu nízký? Nic takového jsme od krizového štábu ani politiků neslyšeli.
Co je však ještě horší, neslyšeli jsme ani zhodnocení toho, jak stát vnímá zvládnutí první vlny. A vlastně není úplně jasné, jak ho vnímáme my občané, „uživatelé“ státu. Když se politici chválí, slyšíme to neradi. A v tlaku na rychlejší znovuotvírání ekonomiky se rodí spíš přesvědčení, že opatření byla přehnaná.
Z nošení roušek se stalo nesmyslně politické téma. I v tomhle stát selhává. Místo aby povinné nošení rychle zrušil tam, kde je to opravdu zbytečné (vlastně všude venku), a naopak zdůrazňoval tuto povinnost kdekoli v uzavřených prostorách, tak trvá na všeobecné povinnosti. Je to typický morální hazard jako všechna nařízení, jejichž dodržování se přestane vymáhat.
Jsme pak svědky bizarních důsledků. V parku se procházejí osamělí důchodci v rouškách (protože se bojí případné pokuty), zatímco ve firmách na poradách, kde sedí třeba deset lidí, jsou všichni bez roušek. Rodí se nová společenská pravidla. Pokyn „pojďme si sundat roušky“ dávají starší mladším, ženy mužům či nadřízení podřízeným. Chápe vůbec někdo, jak stupidní je to pravidlo? Jako by se šíření viru mělo řídit společenským bontonem či firemní hierarchií. Nikoli. Řídí se „pouze“ přírodními zákony.
Problém je v tom, že jakmile se tahle pravidla zavedou (dnes celkem bez rizika), budou mít setrvačnost i do doby potenciální druhé vlny. Stejně tak se nám vymstí nedůslednost, s jakou se rozhodovalo o zrušení restrikcí. Že se šlo vstříc tomu, kdo byl víc slyšet, zatímco data nehrála až takovou roli.
Právě data by se měla maximálně otevřít všem, kteří mají zájem je zpracovat a vyčíst z nich co nejvíc o první vlně. Přijít s hackathony, motivovat jakékoli projekty v tomto směru. Zkusit odpovědět na otázky, které jsou v úvodu tohoto textu. Ale zdá se, že to přesahuje osobní horizont zúčastněných politiků. Místo toho vidíme, jak se ministr zdravotnictví přetahuje přes média o vliv se svým náměstkem.
Málokdo si vzpomene, jak jsme se před dvěma měsíci dojímali u pět let starého videa Billa Gatese, který pandemii už tehdy předpověděl. Jak jsme to mohli neslyšet? Přitom stačily dva měsíce a chováme se zase úplně stejně.
Když dnes někdo zmíní roušky, zpochybní rychlé otevírání barů či restaurací a podiví se nad plnými sportovišti, bere se to od něj jako projev slabosti. Sexy je „otvírat“ a „žít jako předtím“. To je paradoxně negativní důsledek naší mírné první vlny. V Británii, Belgii nebo Španělsku nikdo nahlas neřekne pitomou větu, že „umřeli jen ti, kteří by umřeli stejně“. V Česku ji slyšíme tak často, že už nám ani nepřijde provokativní.
Bez ohledu na to bychom právě teď potřebovali sebevědomé a informacemi vybavené politiky a státní úředníky. Optimální by bylo, kdyby stát nejpozději během měsíce zveřejnil cosi jako podrobný „účet“ za první vlnu. A řekl, co z něj vyplývá pro další postup.
Měli bychom vědět, jaká data budou případně „spouštět“ nová opatření a jaká přesně ta opatření budou. Slyšíme, že budou méně plošná, tedy zároveň „chytřejší“. Ale co to znamená? Jak se máme zařídit? Když vidíme teď po Praze billboardy lákající na velké kulturní akce na dobu kolem přelomu roku, vyčíslil někdo, jaká je pravděpodobnost, že se uskuteční?
Záměry vlády pro případný návrat infekce by měli znát podnikatelé, kteří dnes otevírají restaurace nebo další služby. Dělají narychlo úpravy, investují, aby vyhověli dnešním požadavkům. Investují do budoucnosti, kterou ale nemůžou znát.
Přemýšlejí o druhé vlně aspoň oni? Anebo myšlenku na ni radši vytěsňují z hlavy podobně jako politici? Některá opatření jsou sezonní (zahrádky lze těžko provozovat na podzim a v zimě), jiná ale můžou pomoct zajistit udržitelnost byznysu i v případě návratu nákazy. Ale to by potřebovali od státu informace a záruky. Takhle často připomínají spíš lidi, kteří po povodni rychle znovu staví dům, ovšem zase v záplavové oblasti.
Kardiolog Josef Veselka už před měsícem apeloval v Hospodářských novinách na politiky, aby zveřejnili své záměry pro „druhou fázi“. Od té doby se mocně rozvolňovalo, ale o budoucnosti jsme se nedozvěděli nic.
Ke kadeřníkovi můžeme, zahrádky jsou otevřené, hospodští roztáčejí sudy. Cíl naší vlády se před létem zdá být jediný: ztrápenému národu nakonec přece jen dopřát nějaké ty chorvatské či řecké pláže. Vždyť jede i premiér. Koupil si zájezd už loni!
Je to celé takové ušmudlaně spokojené. Optimální by bylo, kdybychom z jarní koronakrize vyšli s novým „modem operandi“, s novými návyky a pozměněným chováním. Ne nutně radikálně. Ale tak, aby se maximalizovala zkušenost z toho, jak se virus v době nákazy šířil. Jeden rok bez dovolené u moře by Češi přežili. Ale to by jim politici s premiérem v čele nesměli doslova očkovat do hlavy myšlenku, že cákání u moře je symbolem našeho odvážného návratu k prosperitě.
Něco v nás zůstane. Asi častější mytí rukou, menší míra osobního kontaktu (ale také jste už viděli spousty lidí, jak si třesou rukama?), obezřetnost, opatrnost. Ale je toho málo. My Češi jsme nelítostní: k politikům, vládě i k sobě navzájem. Ale teď jsme se semkli ve víře, že druhá vlna nebude. Že jsme z toho venku. Přijde mi to zbytečně riskantní.
