Článek
Další díl reportážní série Do posledního dechu popisuje, jak se na některých zdravotnících projevuje zatížení, které nikdy předtím nezažili. Televize Seznam natáčela v Karlovarském kraji, jenž patřil k nejpostiženějším regionům.
Desítky a někteří dokonce stovky hodin přesčasů. Prakticky žádná dovolená. Psychické i fyzické vyčerpání. To je realita posledního více než půl roku českých zdravotníků. Některých se navíc smutné příběhy obětí covidu-19 dotýkají osobně.
„Byla to maminka mého švagra, která byla ve svých 79 letech bez významných komorbidit. Vzali jsme ji na intenzivní péči, nabídli jsme jí HFNO terapii,“ popisuje vedoucí lékař JIP Karlovarské krajské nemocnice Robert Janda. HFNO je jakýmsi předstupněm umělé plicní ventilace, jde o neinvazivní přísun velkého množství kyslíku maskou či „hadičkou“ pod nosem.
„Několikrát jsme se v týmu rozhodovali, co budeme dělat. Ze strany kolegů se mezi řádky objevovaly vcelku jasné názory: napojíme ji na umělou plicní ventilaci, splníme tím kritéria, která byla splněna,“ říká Janda.
Jenže jeho příbuzné začaly selhávat ledviny. Tým lékařů se proto rozhodl ji po diskuzích s rodinou na ventilátor nepřijmout a nasadit jen paliativní péči. Ventilátor lidem v tomto věku prakticky vůbec nepomáhá a může být naopak zbytečným prodlužováním trápení. Proto se rozhodli nechat ženu „odejít“. To všechno o Vánocích…
Každý třetí zvažuje odchod
„Jsme nuceni sdělovat rodinám, o koho všechno přišly. Zátěž zdravotnických zařízení, vyčerpanost personálu a vzácných zdrojů je v podstatě za zenitem. Musíme si konečně přiznat, že nikdo z nás neměl dovolenou. Vím minimálně o třetině personálu, který zvažuje odchod ze zdravotnictví, protože už to nikdy nechtějí zažít,“ líčí Dagmar Uhlíková, lékařská ředitelka a krajská koordinátorka intenzivní péče. Sama čelila obrovskému zatížení, kromě své obvyklé práce zajišťovala převozy pacientů jinam.
I proto varuje před unáhleným odvoláním opatření. „Jestli rozvolníme, tak část sester, které mají připraveny výpovědi, protože tohle už nechtějí nikdy zažít, odejde. A nám přijde za měsíc pátá šestá vlna. A my to už ve zdravotnických zařízeních nedáme.“
Lékař Janda je založením optimista. Ale už i jemu po půl roce, kdy na oddělení klidně trávil i šest dní z týdne po deseti až dvanácti hodinách, ubývají síly. „Běhám půlmaratony, maratony, mám šest dětí, které miluji a o které se starám, hraji na klavír, čtu filozofii, fyziku, snažím se twitterovat – na plné pecky se snažím ‚hořet‘ všemi pomocnými aktivitami. Každé ráno si říkám, že život musí dál běžet, že se nesmí stát, že půjdu z práce a budu koukat do zdi a budu vědět, že je něco špatně. Přesto přese všechno to nefunguje,“ přiznává.
Fotoreportáž Davida Neffa z Nemocnice Na Bulovce: Boj mezi životem a smrtí na snímcích, které vzdávají hold zdravotníkům
Bulovka už rok bojuje o životy pacientů s vážnými následky onemocnění covidem. Je to rok lidskosti, obětavosti, laskavosti a každodenní péče.
Ve Fakultní nemocnici Bulovka v Praze jsou nyní tři velká oddělení, která se zabývají covidovými pacienty ve vážném stavu.
Vedle anesteziologicko-resuscitačního oddělení primáře MUDr. Jakuba Baly jsou nemocní na přístrojích připojeni také na urgentním příjmu a na JIPkách infekční a ortopedické kliniky.
V dalších patrech leží pacienti s mírnějšími průběhy, někteří se ale časem dostanou na intenzivnější péči. Pacienti s covidem leží také na plicním, na infekčním i dalších odděleních v areálu nemocnice.
Tíha umírání leží na všech. Zatímco zdravotníci z ARO jsou na smrt zvyklí, na jiných odděleních jde o novou realitu.
„Za mých dvanáct let tady neumřelo tolik pacientů jako během posledních dvanácti měsíců,” říká jedna ze sester.
Někteří pacienti zkraje komunikují, ale to se často razantně zhorší. Když se v první jarní vlně pandemie někdo dostal na ARO, byl již většinou v těžkém stavu a pečovalo se o něj jako o nehybné tělo na přístrojích. V současnosti se na Bulovku dostává mnoho pacientů, kteří jsou při vědomí, ale mají špatný obraz plic a během pár dní musejí být připojeni na přístroje.
Také skladba pacientů se změnila. Zatímco na jaře tvořili 80 % nemocných senioři nad sedmdesát let, nyní jich je většina ve věku 35 až 55 let.
Mezi těžkými případy už nejsou jen lidé s jinými nemocemi. Jestliže v první vlně byli mezi těžkými pacienty především lidé s dalšími zdravotními problémy jako s cukrovkou nebo obezitou, nyní jsou mezi pacienty sportovci nebo lidé těsně nad čtyřicet let v dobrém zdravotním stavu, jimž covid během týdne sežere plíce.
Nepředstavitelná dřina. Jen málokdo si uvědomuje, co všechno musí zdravotníci během jedné směny udělat, stihnout a zažít.
Ošetřovatelé se nesčetněkrát denně starají o hygienu pacientů. Služba je nepřetržitá. Přístroje stále vyzvánějí a volají o pomoc.
Laskavost je všudypřítomná. Kdykoli ošetřovatelé míjejí lůžko s pacienty, většina z nich se jich vědomě či podvědomě dotkne nebo je alespoň pohladí. Všichni ošetřovatelé na své pacienty mluví, bez ohledu na to, že je mnozí neslyší nebo nevnímají.
Alarmy pořád něco hlásí. Plicní ventilátory jsou výkonné počítače, které citlivě dávkují kyslík tak, aby se pacientům neroztrhly plíce.
Součástí práce personálu je i předávání pozůstalosti. Na oddělení denně někdo oplakává své blízké a přebírá osobní věci.
„Na Bulovce jsem strávil dvanáct hodin, během té doby přímo přede mnou dva pacienti zemřeli,” popisuje fotograf David Neff.
Členové personálu nakládají zesnulého na vozík, na němž jej převezou do márnice. Téměř na dosah leží jiný pacient. Nikdo nepanikaří, všichni pacienti jsou pod anestetiky, takže si plně neuvědomují naléhavost okolností.
Když se blíží smrt, sestry to poznají podle údajů na přístrojích. Zatímco jindy je na oddělení ruch, v kritický okamžik všechno ztichne. „Už je tady, cítím, že mám husinu,” říká jedna ze sester ve chvíli, kdy duše zemřelého pomyslně opouští tento svět.
Po smrti je tělo pacienta zbaveno všech hadic, hadiček a kanyl. Jakmile lékař konstatuje smrt a tělo zesnulého se přesune do černého pytle, na oddělení se zas vrátí běžný ruch.
Sestry se loučí se zemřelým, jehož tělo odváží zřízenec do márnice. Některé sestry mají lehčí ochranu, kdežto jiné jsou navlečené do neprodyšných obleků.
Na očkování záleží, protože očkované sestry jsou zbavené úzkosti z nákazy. Svazující gumové overaly nosí nadále jen v případě přímého kontaktu s pacienty.
Pozice na břiše prospívá plicím pacientů s umělou plicní ventilací. Aby se předešlo proleženinám na obličeji, ošetřovatelé pacienty průběžně otáčejí.
Vedoucí urgentního oddělení Svatopluk Žáček pečuje o pacientky do té míry, že jim češe vlasy.
Šéf urgentního příjmu Svatopluk Žáček váže pacientce vlasy do copu.
Okysličování krve v mimotělním oběhu udržuje při životě pacienty, kterým již selhaly plíce. Manipulace s těmito pacienty je obtížná, protože zdravotníci musejí dbát na to, aby z jejich těla nevytáhli hadici přivádějící nebo odvádějící krev.
S pacienty se musí pracovat. Zdravotníci zde podkládají nohy polštářem. Při dlouhodobém pobytu na lůžku je každý pohyb prospěšný stejně jako změny polohy.
Někteří pacienti mají štěstí, že si vystačí jen s podporou dýchání z kyslíkové masky.
Příprava pacientky před přetočením na břicho. Náplasti slouží jako ochrana očních víček před proleženinami.
Neživá technika, která drží pacienta při životě. V patrech nad sebou je rozmístěno pět dávkovačů různých léků, které se pomalu stlačují a uvolňují do oběhu. Vpravo jsou kapačky a věšák na výživu. Když se množství léku v dávkovači blíží ke konci, přístroj začne houkat. Sestry musí umět všechny složité přístroje obsluhovat.
Teprve tady člověk vidí, jak kvalifikovaný musí být personál intenzivní péče bojující o životy těžce nemocných. „Nejde o to postavit polní nemocnici v Letňanech, problém je v nedostatku kvalifikovaných zdravotníků,” říká jedna z ošetřujících sester.
Malé gesto životního významu. Když někdo odpoví stisknutím ruky, může to znamenat naději, že se stav zlepšuje.
Komunikace je klíč. Někteří pacienti mají potřebu zdravotníkům něco sdělit, ale protože mají v krku hadici, nemůžou mluvit. V takovou chvíli personál přinese tabulku, na které pacienti mohou ukázat písmena a vyjádřit své myšlenky. Většinou ale záhy usnou. I to, že jsou schopní najít písmeno, je známkou možného zlepšení stavu.
Zdravotníci neustále kontrolují funkci přístrojů. Kdyby cokoli selhalo, mohlo by to mít pro pacienta fatální následky.
Ruku na ruku. Na všech odděleních jsou vidět osobní kontakty, vlídnost, lidskost a osobní přístup.
Pohyb pomáhá. I když mnozí pacienti jen odevzdaně leží, rehabilitační sestry s nimi cvičí, aby udržely hybnost kloubů a končetin.
Přestože jsou svědky utrpení a denně vidí smrt, pořád jsou to lidé, kteří zítra přijdou zase do práce a řeknou si, že zachráněné životy za tu dřinu pořád ještě stojí. Chce to nejen silnou vůli, ale také velký kus člověka.
Lékař Janda přirovnává, že na desetibodové stupnici jeho „baterky“ má už tři čárky vybité a nejdou nabít. „Nedovedete se úplně radovat z mnoha věcí. Nedokážete se úplně radovat z vlastních malých dětí. Ale musím nějak relaxovat. Pustím si Druhou Prokopfjevovu symfonii. Strašlivé zvuky, kdy ta moje žena nešťastná říká: ‚Proboha! Vždyť je to strašné, vždyť nás to vysává!‘ Já jí odpovídám, že to je jediná hudba, kterou můžu teď poslouchat. Nebo Ligetyho klavírní etudy, naprosto nehratelné věci. To jsou věci, které mne ještě dovedou dostat do hry,“ říká pro Televizi Seznam Janda.
„Horší je to v noci, kdy se vám zdají sny. O vizitách, o těch lidech. Do toho vám někdo zavolá dvakrát, třikrát za noc. Vede to k úzkostem. Protože se vám prostě zdá celou noc, že někoho zajistíte - nezajistíte, uděláte – neuděláte,“ vysvětluje zkušený lékař intenzivní péče.
Hospitalizace zatím klesají jen pomalu. Jandu a další tak čekají ještě dlouhé měsíce.
