Příběhy spoření: Kupoval boty na svatbu, díky výhře měl i na fotky do alba

Vkladní knížky obsahují velmi strohé zápisy o výši vkladů, výběrů, výher či úroků jejich majitelů či držitelů.

Ačkoliv jsou tyto peněžní deníky velmi stručné, lze z nich vyčíst kus historie nebo osudů konkrétních lidí. Redakce SZ Byznys vyzvala čtenáře, aby jí zaslali fotografie dokumentující historii jejich střádání a doplnili je svými vzpomínkami.

Do redakce přišly desítky snímků a příběhů, některé jsou radostné, jiné nikoliv. Přinášíme první tři z nich.

Josef Sedlák byl na začátku dubna 1967 v jednom kole, za pár dní si měl brát svou vyvolenou Renátu Vackovou a ještě neměl boty k obleku.

„Byli jsme na tom tehdy bídně a kupovali jsme jen to nejnutnější, a tak vzal Pepík výherní vkladní knížku a šel z ní vybrat všechny peníze, aby si boty mohl koupit. Když přišel, byl celý rozradostněný, že na ni vyhrál a dostal tak více peněz, než čekal. Už nevím, zda to bylo 25 nebo 50 procent vkladu, ale mohli jsme si tak dovolit objednat na svatbu i fotografa, z čehož jsme měli samozřejmě velikou radost,“ vzpomíná Sedláková na svého bývalého, dnes již zesnulého muže.

Díky exmanželově výhře má tak i ona ještě dnes pár vzpomínek na den jejich svatby v Libeňském zámku. „Bylo to skromné, ale moc hezké,“ dodává.

„Když jsem skončil v roce 1956 první třídu, rodiče mi zřídili ‚Vkladní knížku mladého pionýra‘. Založili ji v Plzni v pobočce spořitelny v Korandově ulici,“ začíná svou vzpomínku Karel Havlíček.

Pionýr měl být dobrým hospodářem a budovat socialismus – a to vše mu měl umožnit počáteční vklad ve výši 80 Kčs a dvouprocentní roční úroková míra. Aby mohl nový pionýr svůj celoživotní závazek řádně plnit, dostal hned v úvodu několik dobrých rad doprovozených vhodnými ilustracemi.

Ve vkladní knížce si tak mohl přečíst například to, že vkladní knížka je učebnicí hospodárnosti a spořivosti, že pionýr miluje svou demokratickou vlast a přeje svobodu a mír všem národům, a také to, že je první v učení, v práci a soutěžení.

Pana Havlíčka tyto závazky asi lehce odradily, protože podruhé se do Státní spořitelny odhodlal až za deset let, kdy si nechal připsat úrok ve výši 18 korun československých a 20 haléřů. Ovšem hned za tři měsíce se „polepšil“ a vložil na knížku přes 400 Kčs. Ovšem za dva měsíce už peníze potřeboval, takže si je opět vybral i se značnou částí úroků a zůstatek se zmenšil na 50 korun.

„Moje spořitelní knížka nebyla moc využívaná, jak je vidět ze zápisů. V patnácti letech jsem prohlédl, jak to vlastně s tím socialismem je, ale knížku si schovávám, aby potomci viděli, jak se nás tehdy snažili ‚vychovávat‘,“ říká pobaveně Havlíček. Sám také zapátral po tom, zda pobočka stále stojí na svém místě a zjistil, že tam nyní sídlí pracovní agentura. „Banky mají dnes mnohem víc reprezentativní sídla,“ je přesvědčen bývalý „pionýr“.

Knížku má uloženou mezi relikviemi z mládí. Ještě v roce 1987 si na ni nechal připsat úroky za posledních 17 let, které činily 77,80 Kčs. „Když spořitelna rušila vkladní knížky, chtěl jsem těch 115,30 korun vybrat, ale na přepážce mi řekli, že bych pak musel knížku odevzdat, a to mi bylo líto. Takže ji mám pořád doma a doufám, že těch 115,30 bylo použité na nějakou dobrou věc,“ dodává Havlíček.

Vkladní knížka, kterou nám zaslal Petr Závodský, měla velice pohnutý osud. Jeho matka ji dostala od Spořitelny zhruba rok před měnovou reformou, v roce 1953.

„Na knížce byla částka, kterou uspořili její rodiče, než skončili v plynu v Osvětimi. Mé matce bylo v roce 1939, kdy byla uvězněna, necelých 20 let. Její rodiče a sestra se švagrem šli do Terezína v roce 1942 a o rok později do Osvětimi. Má matka byla jediná, která se z koncentračního tábora vrátila,“ popisuje historii knížky Závodský.

Vybrat si tyto peníze po konci druhé světové války však jednoduše nešlo. Na knížce byl takzvaný vázaný vklad, což byl institut vzniklý při měnové reformě v roce 1945, jehož cílem bylo snížit objem peněz v oběhu.

Nové peníze se tehdy za staré vyměňovaly v poměru 1:1, ale každý si tehdy mohl vybrat jen 500 korun a zbytek dát právě na vázaný vklad, který byl prakticky nedostupný. Čerpat z něj mohli jen ti, co se ocitli v těžké zdravotní či sociální situaci, ale museli o to požádat. A právě v tom byl problém knížky předků pana Závodského.

„Když má matka žádala o uvolnění nějaké částky z tohoto vkladu ze sociálního důvodů, protože v té době byla bez zaměstnání, protože můj otec byl o ledna 1951 ve vazbě a v roce 1954 popraven, tak jí nebylo vyhověno,“ pokračuje Závodský.

Následně se ukázalo, že její adresa a jméno byly na dokladech zkomoleny a když byla vyzvána, aby si peníze vyzvedla, nemohla to učinit. Československá měnová reforma pak 1. června 1953 vedle znehodnocení úspor zrušila vázané vklady všech obyvatel, a tak se k penězům svých rodičů matka pana Závodského už nikdy nedostala.