Příběhy neočkovaných. Báli se, že je vakcína zabije, teď leží na kyslíku

„Dcera křičela ‚vstávej‘, cloumala mnou a já prý nereagoval. Tak zavolala rychlou.“

Bývalý profesionální řidič František Habl popisuje na nemocničním lůžku dramatické okolnosti, za nichž ho minulý pátek přivezla sanitka narychlo do nemocnice v Ústí nad Labem.

Až tady se zjistilo, že ho „z provozu vyřadil“ covid. Nemoc, proti které se zatím nenechal očkovat, přestože o tom dlouhé týdny před hospitalizací přemýšlel.

„Já jsem byl pro očkování už předtím, ale manželka s kamarádkami pořád mluvily o tom, že to škodí, že to zabíjí lidi a že ti, co se naočkují, ohrozí celou rodinu,“ vypráví šestašedesátiletý muž v nemocničním pokoji.

Po několika těžších dnech s covidem se mu teď ulevilo. Už je prý z nejhoršího venku, cítí se lépe a brzy by mohl jít domů.

Říká, že v rodině se o očkování vedly ostré spory. „Pořád se mluvilo o doktorech, hercích nebo zpěvácích, kteří se nenechali očkovat proto, že se neví, co to s lidmi udělá,“ vzpomíná pan Habl. „Když se k tomu přidala i babička, neměl jsem už sílu. Ta vždycky vyhraje,“ připomene chvíli, kdy na očkování rezignoval.

Teď, kdy je mu lépe, se vrátilo i odhodlání prosadit si svou. „Jsem posera, měl jsem se jim postavit, ale hádejte se s celou rodinou, to je těžké. Zvlášť, když je tam pět lidí proti mně,“ říká už s humorem a dodává, že zkušenost z nemocnice jeho postoj změnila.

„Rozhoduju se, že půjdu na očkování, ať se ženské staví na zadní, jak chtějí,“ vykládá už opět energický důchodce, ale úplně jistý si stále není. „Pravděpodobně to očkování vyhraje, ale ještě se rozhoduju,“ loučí se s reportérem na třetím infekčním oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem.

V úterý v této sekci nemocnice leželo 21 covid pozitivních pacientů, jen šest z nich se tu ocitlo přesto, že podstoupili očkování. Na jednotce intenzivní péče je pak pod zvýšenou péčí personálu sedm hospitalizovaných – a ani jeden z nich není očkován.

V ústecké nemocnici reportérovi několik z nich řeklo, proč očkování vynechali. A někteří souhlasili i s tím, aby byly jejich důvody zveřejněny i s fotografiemi.

Jaroslav Kraus hovoří ztěžka a pomalu. Mezi větami si musí „přidýchávat“ z kyslíkové masky.

„Bojím se, jak dlouho to bude ještě trvat,“ říká osmapadesátiletý muž z Litvínova, který se živí jako taxikář. Při reflexi, jak se do nemocnice dostal, použije sprostý výraz. „Pos.al jsem to, protože jsem to očkování podcenil,“ nadává si zpětně.

Prý ta jeho prokletá vlastnost odkládat všechno na poslední chvíli.

Špatně se Jaroslavu Krausovi udělalo před dvěma týdny. Napřed od žaludku, přidal se kašel a nechutenství. Paralen nezabíral a minulou středu nastal zlom.

„V noci jsem šel na záchod, omdlel jsem a upadl hrudníkem na okraj vany.“ Ráno si zavolal sanitku.

Hrudník dopadl dobře, ale problém byl „rozjetý covid“. Ani po týdnu hospitalizace se lékařům nedaří dostat ho pod kontrolu. „Mám na sebe vztek, že jsem očkování odkládal, necítil jsem se ohrožený,“ lituje viditelně unavený muž.

Dvě hodiny poté ho lékaři převezli na jednotku intenzivní péče. Jeho zdravotní stav se značně zhoršil.

Sedmasedmdesátiletý Václav Černý je v nemocnici už dva týdny. Stále má velmi silný kašel a bez kyslíkové masky se víceméně neobejde.

„Teď už se můžu alespoň zhluboka nadechnout, předtím jsem jen hekal,“ šeptá bývalý tesař z Lovosic.

Očkovaný není, protože z vakcíny měl strach a nevěřil, že zabírá. „Prodělal jsem infarkt a bál jsem se, že by mi očkování vyvolalo nějakou krevní sraženinu,“ uvádí hlavní důvod, proč vakcínu odmítal.

Postoj k očkování mu navzdory nemocniční zkušenosti zůstal. „Stejně se už očkovat nenechám,“ říká přes kyslíkovou masku. „Furt si myslím, že to zvládnu i bez toho,“ míní Václav Černý. „Mám teď ale v hlavě hrozný zmatek a potřebuju odpočívat,“ ukončuje rozhovor.

Začalo to kašlem, přidaly se teploty, zimnice, zánět průdušek.

„Když už se to nedalo vydržet a věděla jsem, že to doma nedám, zavolala jsem si záchranku,“ popisuje čerstvá padesátnice Ladislava Štefanová minulou středu a rychlý transport s covidem do nemocnice.

Proč se dosud nenechala očkovat, vysvětluje obavami, které sdílela s okolím.

„Všichni mi říkali, že to není dobré, stejně to nepomůže a je to škodlivé. Odrazovali mě od toho kamarádky, sousedky a hlavně syn,“ popisuje, proč odmítala vakcínu, ačkoliv jí to praktický lékař doporučoval.

Zážitek z nemocnice její postoj změní. „Měla jsem se nechat naočkovat. Nebyla bych na tom tak špatně. Teď se nechám. A donutím i celou rodinu, protože jsem to prožila a vím, co to je. Nechci, aby si prošli tím, co já.“

Své důvody, proč odmítli vakcínu, mají v ústecké nemocnici i další. Jen se rozhodli svěřit je anonymně.

Jedenaosmdesátiletý bývalý traktorista vypráví, jak byl přesvědčen o tom, že covid chytnout nemůže. Žije přeci sám, nikam nechodí, venčí jen svého psa nebo sedí na terase. Ale stalo se. Kde a jak se nakazil, to neví. Když už mu bylo velmi špatně, dcera ho odvezla do nemocnice. Rozhodnutí neočkovat se přesto nelituje.

„Nemám v očkování důvěru. Bál jsem se toho, že chytnu injekci, která mi neudělá dobře a nebude mi vyhovovat,“ říká na nemocničním lůžku. Je slabý, třesou se mu ruce, mluví přerývaně. Na poznámku reportéra, že teď mu evidentně není dobře a dost možná bojuje o život, říká rezignovaně. „Jsem starý, a tak je to jedno.“ Očkování se prý bojí natolik, že by si vakcínu nedal ani po této zkušenosti.

Ve vedlejším pokoji leží Zdeněk. Prozrazuje, že je mu jedenačtyřicet let, žije v Ústí nad Labem a rozhodně není žádný „odpírač“. Vakcínu si nicméně píchnout nenechal.

„Vadil mi ten tlak ze strany vlády, že nás stát k tomu nutí,“ říká mladý konstruktér vstřikovacích forem. Pravidelně prý sportuje, nemá nadváhu, nikdy vážněji nestonal, a tudíž se covidu nebál. Předpokládal, že se mu nevyhne, a až to prý přijde, nechť si jeho tělo vytvoří protilátky samo – jak říká – přírodní nebo přirozenou cestou.

A přišlo to před týdnem. „Myslel jsem si, že moje tělo je silné a projdu tím v pohodě. Nepředpokládal jsem, že budu mít těžší průběh,“ sdílí pacient své překvapení. Týden marodil doma, pak se vydal do nemocnice, kde si ho lékaři nechali na pozorování. Obávají se, že mu covid způsobil těžký zápal plic.

Změnil mu pobyt v nemocnici náhled na očkování? Ani ne. „Jsem zvyklý, že když se k něčemu rozhodnu, tak to neměním,“ stojí si za svým Zdeněk. Bude o tom ale ještě přemýšlet, času má dost. Dle současných pravidel se očkování doporučuje nejdříve půl roku po prodělání nemoci.

Primář infekčního oddělení Pavel Dlouhý odhaduje, že na jednoho hospitalizovaného očkovaného pacienta připadají u něj na oddělení zhruba čtyři bez vakcíny. „Jsme profesionálové, ale neočkované pacienty tu nevítáme zrovna s otevřenou náručí. Netěší nás to,“ přiznává.

„Mohli mít vakcínu za pár stovek a nemuseli tu vůbec ležet. Takhle jim dáváme stokrát dražší monoklonální protilátky a omezení péče odnášejí běžní necovidoví pacienti,“ konstatuje primář.

Silný odpor vůči očkování ho ale nepřekvapuje, setkává se s ním, když jednou týdně přijímá své pacienty v ambulanci. „Ještě v létě se mi dařilo je k očkování přimět věcnou argumentací nebo díky své jakési lékařské autoritě. To už je ale dávno pryč. Teď drtivou většinu neočkovaných nepřesvědčím vůbec ničím,“ konstatuje.

Jeho neočkovaní pacienti jsou o své pravdě prý skálopevně přesvědčeni. „Odbývají mě větami: já vím svoje. Co je vám do toho. Nebo ať se prý starám o sebe. Nedá se jim domluvit.“