Článek
Cesta dolů mi trvala skoro hodinu. Pořádně mi vyčistili všechny bronzové záhyby a vyměnili všech 160 zdrojů světla.
Hlavní síň Rudolfina však nebyla od začátku Dvořákova. Na zahajovacím koncertu v roce 1885 zaznělo Beethovenovo Svěcení domu. O kulturní budovu architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze, která od začátku měla plnit účel obrazárny a koncertních sálů, se vždy vedl tak trochu německo-český spor. Dobový tisk sice chválil velkolepost architektury, kritizoval ale malý tvůrčí podíl českých umělců. Přece jen i mě vyrobila německá firma z Mohuče.
Po úmrtí TGM.
Antonín Dvořák dirigoval historicky první koncert České filharmonie až v roce 1896. A já tehdy poprvé slyšel Novosvětskou, kterou už znal celý svět.
Když se před více než sto lety doválčilo a začalo období první republiky, Dvořákova síň změnila svou podobu i účel. Místo abych rozsvěcoval hudbou hlazená sedadla koncertního sálu, vnášel jsem nyní světlo do prvorepublikové politické diskuse. Až do druhé světové války tu totiž sídlila Poslanecká sněmovna Národního shromáždění.
Na začátku 40. let jsem musel svítit i říšskému protektoru R. Heydrichovi. Sice sám vážím 1 480 kg, osudná se mu však stala až zatáčka v Kobylisích a stateční čeští odbojáři.
Po válce se do Rudolfina vrátila Česká filharmonie, která se o moje světlo dělila s Akademií múzických umění. Po sametové revoluci došlo na rekonstrukci, kterou jsem já i celé prostory akutně potřebovaly. Přestavba trvala dva roky a architekt Karel Prager se snažil respektovat původní plány. Pro mě to znamenalo novou otevírací růžici, která mě pomocí mechanismu umí spouštět dolů a vytahovat nahoru.
I díky ní se dnes pomalu vracím po své každoroční údržbě doprostřed stropu Dvořákovy síně. V prázdném sále slyším jen ozubená kolečka osmdesát let starého mechanismu. Svítím na 1 104 sedadel, jež se po prázdninách opět naplní lidmi, kteří stejně jako já hudbu milují.
