Příběh chemičky v Oppau: V okruhu sta metrů nezůstala živá duše

Z dnešního pohledu to byla jistá sebevražda. Ale v 20 tisících případech se nestalo nic. Dělníci použili během několika let 20 tisíc náloží dynamitu a stejně jako vedení firmy byli přesvědčeni, že je to zcela bezpečné. Dokonce metodu ověřili experimentem.

21. září před sto lety v 7:32 se ukázalo, že síla experimentu je omezená. A že ani zásoby štěstí nejsou nevyčerpatelné. Zaměstnanci chemičky v malém německém městě Oppau stejně jako obvykle chtěli drobnou explozí uvolnit hromadu ledku, aby mohli s materiálem snadněji pracovat. V rozmezí čtyř vteřin následovaly dva výbuchy. V okruhu sta metrů nezůstal nikdo naživu.

Tmavě zelený mrak zcela zakryl oblohu. Mrtvé, zraněné a vyděšené lidi mezi troskami zahalil hustý dým. Výbuchy bylo slyšet v téměř 300 kilometrů vzdáleném Mnichově, kde mezi obyvateli vzbudily paniku. Vzpomínky na válku byly ještě příliš živé… Ve 30 kilometrů vzdáleném Heidelbergu pokryly střepy z oken silnice a chodníky a zastavily dopravu. Katedrála ve Wormsu přišla o všechny vitráže. Tlaková vlna ničila domy v sousedních městech Ludwigshafen a Mannheim.

V místě výbuchu vznikl 20 metrů hluboký kráter o délce 125 a šířce 90 metrů. V Oppau bylo zničeno 80 % domů. Přes sedm tisíc lidí zůstalo bez přístřeší. Zhruba dva tisíce lidí bylo zraněno.

561 lidí výbuch zabil.

„Katastrofa nebyla způsobena ani neopatrností, ani lidským selháním. Neznámé přírodní faktory, které dnes stále nejsme schopni vysvětlit, se vysmály všemu našemu úsilí,“ řekl na vzpomínkové mši za oběti výbuchu Carl Bosch, šéf koncernu BASF, k němuž závod v Oppau patřil. „Látka určená k tomu, aby zabezpečila potravu a život pro miliony našich krajanů, kterou jsme vyráběli a dodávali po mnoho let, se rázem stala krutým nepřítelem z důvodů, které pořád nemůžeme pochopit. Náš závod to proměnilo v rumiště, ale co je to v porovnání s oběťmi, jejichž životy si toto neštěstí vyžádalo. Dnes tu stojíme bezmocní a bezradní a cokoliv, co uděláme pro utěšení jejich truchlících rodin a pro zraněné, je nic v porovnání s tím, co ztratili.“

Nebylo to jen mlžení. Byť není pochyb o tom, že odpovědnost za tragédii padá na hlavu vedení firmy. To se mělo poučit i z výbuchu, k němuž došlo o dva měsíce dříve v chemičce v Kriewaldu. Za podobných okolností jako později v Oppau při něm zahynulo 19 lidí.

Zároveň ale platí, že koncern byl zřejmě opravdu přesvědčený, že manipulace s materiálem je bezpečná. Aniž bychom zabíhali do přílišných odborných detailů (podrobný rozbor je možno nalézt například zde), v silu, kde došlo k výbuchu, byla volně uskladněna směs ledku – dusičnanu amonného – a dusičnanu sirného. Zkušenosti i experimenty dokládaly, že pokud poměr ledku ve směsi nepřesáhne 50 %, nehrozí exploze.

Hrozila. Ničivá. Ukázalo se totiž, že „chemický pohled“ nestačí, je omezený. Vlastnosti směsi dusičnanů ovlivňovaly i fyzikální parametry jako vlhkost nebo velikost částic, které se měnily podle podmínek uskladnění.

Smrtící směs rostla doslova pod rukama lidí, kteří byli přesvědčeni o její chemické čistotě. A nevinnosti.

Každopádně: BASF odmítla jakoukoli legální odpovědnost a se soudem se dohodla, že postačí odškodnit oběti. Koncern se zavázal zaplatit jednorázové odškodné rodinám mrtvých a zraněných zaměstnanců a platit penzi vdovám. Přispěl také do fondu na obnovu Oppau.

Jednorázové odškodné v podmínkách poválečné německé hyperinflace ale rychle ztrácelo na hodnotě. Pro představu: Pozůstalým po dělnících, kteří nebyli přímo zaměstnanci firmy, ale například pracovali jako stavební dělníci v areálu, BASF vyplatila 20 tisíc marek. V červnu 1923 stála čtvrtka másla sedm tisíc marek.

S trochou nadsázky řečeno, tedy v podmínkách zničené poválečné německé ekonomiky koncern odškodnil mrtvé a zraněné třemi kostkami másla.

A jakékoli dodatečné nároky firma odmítala.

Chemička v Oppau má „v genech“ rozporuplný vklad: Haber-Boschův proces. Objev, který otevřel cestu k průmyslové výrobě amoniaku, a tedy k masové výrobě hnojiv. A výbušnin. Zásadní vklad pro zvýšení celosvětové produkce potravin. Zásadní vklad pro vyšší efektivnost válečného zabíjení.

Chemik Fritz Haber předvedl svůj objev syntézy amoniaku v roce 1909. Koncern BASF technologii koupil a pověřil svého chemika Carla Bosche, aby věc dotáhl do stádia průmyslové výroby. Amoniak se podle této metody začal vyrábět v závodě v Ludwigshafenu a v nové továrně na jeho předměstí, v Oppau.

Haber-Boschův proces stojí podle kanadského vědce českého původu Václava Smila za moderní populační explozí. V roce 1900 žilo na Zemi přibližně 1,6 miliardy lidí. Efektivní výroba potravin je základem pro to, že v současnosti obývá planetu více než 7 miliard lidí.

Jiné odhady vyjadřují význam Haber-Boschova procesu takto: Téměř třetina lidstva by bez něj nebyla schopna přežít. Zhruba polovina atomů dusíku v těle dnešního Evropana či Američana prošla Haberovým-Boschovým procesem. Jedním ze základů expanze Číny od 70. let minulého století byl nákup Haber-Boschovy technologie ze Západu, ten zajistil dostatek potravin pro rostoucí populaci.

Hnojiva se ale v Oppau vyráběla jen krátce. Rok po otevření závodu začala první světová válka. Amoniak byl potřebný pro výbušniny.

Po konci války přišla katastrofa v roce 1921. Obnova továrny. Začlenění do konglomerátu IG Farben. Nástup Adolfa Hitlera. Druhá světová válka. Znovu válečná výroba. A nálety spojenců, po nichž vypadaly Oppau a Ludwigshafen podobně jako v roce 1921.

Není lepší shrnutí než příběh Fritze Habera.

Fritz Haber (1868–1934) se narodil do bohaté židovské rodiny. Jeho otec podnikal s barvivy a farmaceutickými produkty. Haber vystudoval chemii a fyziku, zajímal se o filosofii, psal do novin, po vzoru svého strýce byl liberál.

Jeho hvězdnou kariéru odstartoval už zmiňovaný objev syntézy amoniaku. V roce 1912 se stal ředitelem Ústavu chemie a elektrochemie nově založené vědecké společnosti (dnešní Společnost Maxe Plancka). Jedním z největších sponzorů Haberova ústavu byla později firma BASF.

Podobně jako se v Oppau hnojiva vyráběla pouze rok, věnoval se i Haber mírovému základnímu výzkumu jen krátce. Válka pro něj ale neznamenala trauma. Spíš naopak: Nadšeně vstoupil do služeb státu a je považován za „otce chemických zbraní“.

Sám Fritz Haber přemluvil velení německé armády, aby použilo chemické zbraně přímo v poli. Stalo se tak za jeho osobního dohledu 22. dubna 1915 u belgického města Ypres. Německá armáda vypustila 167 tun chlóru z celkem 5 700 tlakových lahví. Útok byl za dva dny zopakován, jeho výsledkem bylo nejméně pět tisíc mrtvých. Haber byl povýšen na kapitána.

Když se o jeho roli ve vývoji a nasazení chemických zbraní dozvěděla jeho manželka, spáchala sebevraždu.

Chemické zbraně začaly záhy po německé armádě používat i Francie nebo Velká Británie. První světová válka se stala „válkou chemiků“. Odhaduje se, že přes devadesát tisíc vojáků zahynulo po zásahu chemickými zbraněmi a přes milion jich bylo zraněno či zmrzačeno.

Po konci války se Haber krátce ocitl na seznamu válečných zločinců, ale „spoluvina“ vědců z vítězných států Dohody byla natolik zjevná, že už v roce 1919 čekal Habera zcela jiný než soudní verdikt. Získal Nobelovu cenu za syntézu amoniaku. O chemických zbraních se v oslavných projevech nikdo nezmínil.

Po konci války Haber jednak pokračoval ve výzkumu pro rozvoj chemických zbraní – ten probíhal v utajení, aby ho neodhalily inspekce ustavené Versaillskou mírovou smlouvou. Jednak vedl široký výzkumný program svého ústavu. Mimo jiné se zabýval vývojem výrobků na hubení hmyzu. A jednou z látek, kterou Fritz Haber a jeho kolegové vyvinuli byl i Cyklon B. Plyn, kterým nacisté vyvraždili přes milion lidí v koncentračních táborech. Většinou to byli Židé. Včetně několika Haberových příbuzných.

Fritz Haber konvertoval ke křesťanství, zasloužil se o německý stát v době první světové války, získal pro Německo Nobelovu cenu, vedl úspěšný výzkum. Pro nacisty po jejich nástupu k moci v roce 1933 zůstal ale především Židem.

Haber odmítl ze svého ústavu propustit židovské kolegy a na protest proti rasové politice nacistů rezignoval na post ředitele. V roce 1933 odjel do Anglie. Williamu Popperovi, který ho přijal v Cambridge, napsal: „Moje nejdůležitější cíle nyní jsou, abych nezemřel jako německý občan a abych neodkázal svým dětem a vnukům práva druhořadého občana, tak jak to nyní vyžadují německé zákony. (…) Dále je pro mě důležité, abych mohl strávit svá poslední léta uprostřed vědecké komunity – se ctí…“

Fritz Haber zemřel v roce 1934 jako vážený vědec.

(Z válečných katastrof se dokázala „znovuzrodit“ i chemička v Oppau. Její areál splynul se sousedním závodem v Ludwigshafenu a je to dnes největší chemický provoz v Evropě. Je také sídlem vedení firmy BASF – největší chemické společnosti na světě.)