Přežil Mengeleho výběr: Hrůza byla můj denní chleba, říká pamětník

Co všechno člověk musí mít, aby přežil výběr doktora Josefa Mengeleho, hrůzy koncentračního tábora, hlad, úmrtí svých blízkých, co vám dodávalo sílu?

Podívejte se, já jsem byl vlastně chlapec, dítě, mně bylo 14 let. Děti to neprožívají tak jako dospělí, kteří si uvědomují všechnu tu hrůzu, jež existuje a která je čeká. Samozřejmě, byl to šok, byla to hrůza, ale nebylo to nic, co by mě zničilo. Já jsem si vždycky uvědomoval, že musím zůstat pevný, že musím mít všechny duševní i fyzické síly, musím je zmobilizovat a nesmím podlehnout depresím, nesmím podlehnout hrůze toho ovzduší, které v tom koncentračním táboře převládá. Musím být pevně přesvědčen, a to jsem byl, že mě smrt nepotká, že já přežiji.

Vy jste se dostal nejdříve do Terezína, věděl jste co vás tam čeká?

Zase musím znovu opakovat, že pro mě to byla věc naprosto neznámá, já jsem vůbec nevěděl, co to je Terezín. Já jsem si představoval, že jedu někam na výlet, že to bude takové dobrodružství, takže většina mých vrstevníků měla asi podobné pocity, že to nevnímala nějakou hrůzu. Praha už byla okupovaná, tady už všichni moji kamarádi zmizeli, už byli odtransportováni, tak jsem si říkal: „Tak já pojedu a tam se třeba s nimi setkám.“ Tak možná, že jsem svým způsobem měl nějaký pocit očekávání.

A jaká je po těch 75 letech, co byl osvobozen tábor Osvětim, vaše nejsilnější vzpomínka?

No, víte Osvětim se nedá s Terezínem srovnat, ta hrůza tam má své dimenze. To, když byste byla ve Švýcarsku a řekli vám, že budete žít v okupované Praze za války, tak byste si řekla: „To je hrůza.“ Ale vy jste žila v okupované Praze, tak jste si říkala: „To pořád ještě není taková hrůza, to se dá přežít.“ No a ten Terezín se také dal ještě přežít, také to byla samozřejmě další etapa hrůzy. Ale pak přišla Osvětim a to už byla absolutní hrůza, která už asi se nedala stupňovat, která už neměla žádné další dimenze. Pro mě nejhorší vzpomínka byla jednoho dne v létě '44, když jsme jeli s jakýmsi žebřiňákem do krematoria. Do krematoria jsme jezdili pro dřevo, kdo vešel do toho dvora, který přiléhal k těm plynovým komorám a krematoriu, tak už neměl šanci se dostat ven, ta cesta vedla jenom tam. My jsme to dřevo naložili pro potřebu kuchyně, přijeli jsme s tím dřevem zase ven a teď zrovna přijel transport. Tam totiž z osvětimského nádraží vedla vlečka přímo prakticky až k plynovým komorám, k těm krematoriím. A my jsme zastavili a teď se k nám blíží průvod asi 10 mladých žen a ty vedou své děti za ruku, byly to matky a ony šly naprosto klidně, protože nevěděly vůbec, co je čeká, kam vlastně jdou. Doprovázel je takový starší esesman a to všechno bylo jako by šly také na výlet. S námi byl jeden německý kápo, většinou kápové to byli zločinci, hlavně němečtí zločinci, ale ti byli suroví, to byli opravdu násilníci. Kdežto tento, který s námi šel, byl slušný člověk. A já jsem viděl, jak je pozoruje a samozřejmě, že jsme věděli, kam jdou, tak mu tekly slzy. A on mně šeptal: „Solche schöne Frau, solche schöne Kinder.“ Takové hezké ženy, takové hezké děti. Samozřejmě, já jsem v ten okamžik tu hrůzu nepociťoval, protože jsem byl zvyklý, že hrůza je pořád kolem mě, a teď teprve se zpětnou platností, když si na to vzpomínám, je ta hrůza pro mě absolutní.

Celý rozhovor si můžete také poslechnout.

Jak se zvyká na takovou hrůzu?

Podívejte se, znovu opakuji, děti si můžou zvyknout snáze než dospělí. Celá řada dospělých páchala sebevraždu, když přijela do Osvětimi, šla takzvaně do drátů, elektrické dráty byly s vysokým napětím, tak spousta lidí skončila svůj život. Ta hrůza byla tak všední, tak každodenní. Viděl jsem tolik mrtvých, když je tam vyváželi z těch bloků nebo při jiných příležitostech, takže pro mě už ta hrůza byla vlastně průvodkyní mého dne, mého denního života.

Vy jste zažil setkání s doktorem Josefem Mengelem, kterému se přezdívá „Anděl smrti“, jak se vám podařilo přežít jeho selekci?

My jsme doktora Mengeleho znali. To jsme ještě byli v původním táboře, který se nazýval Rodinný tábor českých židů, kde byly rodiny pohromadě, muži, ženy a děti v jednom táboře. A doktor Mengele byl táborový lékař, který se měl starat o životy a zdraví. Samozřejmě se nestaral a jeho hlavní starostí byla dvojčata. Jeho pseudovědecká záliba byla zjistit při výzkumech dvojčat, zda by německé ženy nemohly najednou rodit více dětí. Takže on si tam toho jednoho dne, a to byl čtvrtek 6. července 1944, přišel do tábora, aby si vyzvedl ještě ta zbylá dvojčata, a tábor byl prázdný. Byli tam už jenom staří lidé, kteří byli odsouzeni k smrti. Mezi nimi byla i moje matka, která bohužel nebyla schopná projít selekcí, byla odsouzena k smrti a zahynula tam.

My jsme tam pořád byli. Všichni mladí lidé, ženy, muži odešli do jiného tábora, a pak jsme tam zbyli my kluci, kteří byli ještě děti a neměli pracovní povinnost. Pracovní povinnost vězňů v Osvětimi byla od 16 do 45 let a nám bylo 14, 15. No, a teď tam přišel doktor Mengele, my jsme ho znali, na první pohled nikdy nepřipomínal masového vraha. To byl velice elegantní pán ve velmi slušivé uniformě, nosil bílé rukavice a choval se velice slušně. Nikdy nikoho neuhodil, nikomu nenadával, opravdu to byl na první pohled slušný člověk. Tak tento doktor Mengele tam přišel a vypráví se, že jeden z chlapců sebral odvahu, přišel k tomu doktorovi Mengelemu a řekl: „Herr Lagerführer, my jsme tady chlapci, kterým ještě není 16 let, ale jsme ještě silní a jsme ještě zdraví a jsme ochotní pracovat, tak nám prosím dejte ještě šanci.“ No a teď ten pan milý doktor Mengele nezastřelil tohohle drzého kluka, ale opravdu si myslel, že nás zařadí do nějakého pracovního procesu, tak udělal poslední selekci. A my jsme už tehdy nebyli žádní nováčkové, to bylo po půl roce, po tři čtvrtě roku pobytu v Osvětimi. Tato selekce se konala v létě, my jsme tam přijeli v prosinci '43, a tohle se událo 6. července ’44, takže jsme přesně věděli, co to znamená, když ten esesman ukáže nalevo, nebo napravo. To mávnutí rukou bylo pro nás zcela evidentní, to bylo rozhodování už o osudu života a smrti. Takže jsme věděli, že budeme v příštích okamžicích bojovat o život. No, tak co nám zbývalo, svlékli jsme se do naha a šli jsme, v jedné ruce boty, v druhé ruce šaty, a teď jsme tam chodili před doktorem Mengelem a ten ukazoval vpravo, nebo vlevo. Já jsem byl tehdy ještě poměrně zdravý, vysoký, ještě silný, ještě jsem nebyl zničený pobytem v koncentračním táboře, tak jsem doufal, že mi dá šanci. No, a on opravdu ukázal na správnou stranu a vybral mě a ještě se mnou vybral asi dalších 90 chlapců, které pak okamžitě odvedli do jiného tábora. Já jsem neměl ani čas se rozloučit se svou matkou a byl jsem odveden ve skupině do jiného tábora, takže to bylo mé ne první, ale poslední setkání s doktorem Mengelem.

Vy vaše zkušenosti vyprávíte veřejnosti i médiím. Jak se díváte na to, jak se veřejnost v poslední době staví k hrůzám války, vidíte tam nějaký posun? Narážím teď na průzkum, který vyšel minulý rok, a ten ukázal, že každý dvacátý dospělý Brit nevěří tomu, že se holokaust vůbec stal.

No, tak ve Velké Británii je to možné, protože Velká Británie prakticky žádný koncentrační tábor a německou okupaci nezažila. Já pochybuji, že by tady podobný průzkum měl stejné výsledky. Ale samozřejmě je to tak, že zejména mladá generace neví, co bylo před 10 lety, neví, co byla takzvaná sametová revoluce, co se dělo v 68. roce, co byl únor 48, to je pro ně všecko něco, co má už dávnou historii, a to už pro ně není zajímavé. Já tu zkušenost nemám, protože chodím přednášet do škol, kde už jsou studenti připraveni na to, že se setkají s pamětníkem, který prožil tuto dobu, takže oni vědí, o co jde. Ale asi existuje celá řada zejména mladých lidí, kteří o tom nemají tušení a nemají zájem se o tom dozvědět.

A jak se díváte na to, že někteří lidé, kteří se jedou podívat do Osvětimi, si tam pořizují selfie, to znamená tedy portréty telefonem? Jedna dívka se na té fotografii usmívala, jiní balancovali na kolejích, které pro tisíce lidí znamenaly smrt? Okolo toho se strhla velká debata, jestli tohle je důstojné na takovýchto místech provádět.

Podívejte se, já jsem byl od té doby po válce v Osvětimi několikrát, já tam třeba provádím mladé lidi, školní výpravy, které tam jdou, ovšem ty už tam jdou se zájmem. Pro mě je celý ten komplex dneska už úplně změněný. Víte, pro mě už to není to, co bylo, já si to nedovedu evokovat, tu hrůzu, protože dneska je tam tráva, v létě tam jsou květiny, zpívají tam ptáci, je to vlastně takový mírový objekt. Já si to musím sám vybavit, jak to vypadalo před těmi 60, 70 lety. Ale zřejmě pro ty mladé lidi, když je provádíte a vysvětlujete jim přesně, kde jste byl, co se tam stalo, jaká tam byla událost, jaké vzpomínky se vážou na moje vzpomínky, na ten konkrétní objekt, tak asi to je pro ně velký zážitek, protože mají poslední šanci vůbec s nějakým pamětníkem, který to prožil, promluvit. Protože nás pamětníků už je velice málo, ale dokonce ještě méně je těch, kteří jsou ochotni a schopni o tom mluvit a provádět lidi a vyprávět o tom.

Jaké reakce se vám nejčastěji dostávají od studentů, které provádíte?

Vždycky kladné, jsou spíše ohromeni tím, co jim povídám. Jsou ohromeni, pokud jsou v Osvětimi, tak skutečně vnímají jinak než já ten tábor, který je už dneska v troskách, ale pro ně je to pořád ještě nějaká historická událost, takže to velice aktivně prožívají a myslím si, že pro ně je to veliký zážitek.