Zkoušeli jsme kandidáta z ústavy. Co ví Michal Horáček? A uděloval by milosti?

„Já bych si tu plentu chtěl zachovat a s dovolením bych se přidržel úcty k povaze demokracie," odpověděl Horáček na otázku týkající se minulých prezidentských voleb. Je při tom známo, že v prvním kole tehdy otevřeně vystupoval na podporu Zuzany Roithové, kterou do voleb vyslala KDU-ČSL.

Pokud jde o milosti, Horáček v rozhovoru řekl: „Tento institut není úplně marný. Je sice pozůstatkem monarchistické tradice, ale zohledňuje lidské hledisko, které se někdy sváří s hlediskem striktního výkladu práva. Ale těch mimořádných okolností není tolik, aby se s milostmi plýtvalo. Každá z nich se musí dobře a poctivě uvážit." Dodal ještě, že by každou udělenou milost veřejně zdůvodnil.

Ve videu se můžete podívat na to, jak Michal Horáček v rozhovoru dále odpovídal na kvíz týkající se výčtu všech dosavadních českých premiérů (na koho zapomněl), znalostí ústavních pravomocí prezidenta či na otázku, kam by po svém případném zvolení vyrazil na první zahraniční cestu.

Na tomto místě vám rovněž nabízíme celý, psaný přepis hlavní části rozhovoru, který se odehrával ve staré budově čistírny odpadních vod v Praze Bubenči, kde Michal Horáček ve čtvrtek oficiálně odstartoval svou předvolební kampaň. Videozáznam rozhovoru jste na Seznamu mohli vidět už ve čtvrtek.

Proč jste se ve svých čtyřiašedesáti letech, bez jediné předchozí zkušenosti s voleným úřadem, rozhodl stát prezidentem republiky?

No, stát prezidentem republiky. Rozhodl jsem se kandidovat. Právě v posledních letech mám obavu, že začíná být ohroženo naše zakotvení v euroatlantických strukturách, to znamená v Evropské unii a zejména v Severoatlantickém paktu, čili ve strukturách, které garantují liberální demokracii a vůbec naši národní existenci. A pokud to bude v mých silách, chtěl bych přispět k tomu, aby toto ohrožení pominulo.

V posledních dvou desítkách let děláte jen věci, které vás baví, píšete texty, děláte koncerty, jste bohatý člověk. Nebylo to nakonec tak, že jste si řekl: Co jsem ještě nedokázal? Mít v životopisu napsáno prezidentský kandidát! Nehrálo to roli ve vašem rozhodování? 

Nemyslím. Možná, jestli snad nějak skrytě. Nevím. Jsme složité osobnosti, ale nereflektuju to tak. Protože přiznávám, že žiji hezký život. Opravdu. Mám mnoho příznivců, jezdím se svými kolegy už mnoho let na koncertní turné, které uvádím. Je to můj recitál, kde se setkávám s velice pěknou atmosférou, vstřícnou. A člověk se rozmazlí. Má takový pocit, že se celý svět skládá z jeho příznivců, a i když tuší, že to asi tak nebude, tak ty ostatní tak nevnímá.

Už jste zachytil pocit, že nejsou všichni jen příznivci? 

No pochopitelně. Jakmile jsem před půl rokem připustil, že bych mohl o takové věci uvažovat, tak jsem se právě těm názorům otevřel co nejvíce. Naopak, začal jsem usilovně hledat ty spoluobčany, jejichž názory neznám a je zřejmé, že to nejsou moji příznivci.

O své kandidatuře tvrdíte, že bude radikálně přímá a radikálně transparentní. Tak to pojďme zkusit. Říkáte: „Chci, aby se prezident naší země nadstranickým neprohlašoval, ale aby jím opravdu byl.“ Proč se tak distancujete od politických stran, které jsou i podle ústavy základem českého politického systému? 

Já se distancuji pouze od toho, aby mě někdo nominoval. Protože to by v sobě inherentně neslo to, že když mně někdo nabízí nějakou službu, bude očekávat nějakou protislužbu. A já se chci takového podezření zbavit. Proti tomu, že by členové politických stran případně takovou kandidaturu podporovali, nemám vůbec nic. Naopak. To vítám.

Prezidentská kandidatura je vážná a z mnoha pohledů složitá věc. Jak velký bude váš tým? A kdo v něm teď už je?  

Tým jsem hledal posledních šest měsíců. Některé lidi se mi osvědčili, přijal jsem je a budu s nimi pracovat dál, s některými jsem se rozešel. Tak, jak to bývá. Měl jsem na to luxusní čas.

A kdo v tom týmu je? 

Když nechci být nikoho nominantem, zbývá mi pouze ta druhá možnost - sesbírat, předpokládám, nejméně padesát tisíc podpisů na petičním archu, tentokrát doprovázenými čísly občanských průkazů nebo cestovních pasů. Zákon je zákon a já ho splním. Ale abych ho mohl splnit, potřebuju k tomu lidi. Šéfkou mé petiční kampaně je Karolína Pelikánová, jež má zatím k sobě ještě dvě dámy, které jí budou pomáhat. Mým hlavním konzultantem je politolog Viktor Janiš. S tiskem bude pracovat Jiří Táborský, známý z Hospodářských novin. Ale ten tým je ještě širší.

Kolik bude mít lidí?  

Zatím sedm, osm.

Po zkušenosti z minulé kampaně před přímou volbou, kdy vítězný kandidát tvrdil, že si na Hrad přivede maximálně sekretářku a řidiče a posléze si přivedl i další, by mě zajímalo, s kým počítáte. Kdo by byl kancléř prezidenta Horáčka? Kdo by byl tiskový mluvčí? Kdo by byl šéf politického odboru a kdo by byl šéf zahraničně politického odboru?

Ano, mám takové tipy a mám s tím problém. Ne, že bych je nemohl sehnat, ale naopak. Každého, koho jsem si vysnil, že by takovou funkci mohl dělat, a komu jsem zavolal, tak zaplať pánbůh všichni řekli: Jo, to mě zajímá. To bylo hezké.

To je hezké. A kdo to tedy bude?

Zajíci se sčítají až po honu a hon ještě nezačal. Nicméně když už se mě na to ptáte, poctivě chci odpovědět. Velký zájem bych měl o paní Magdu Vášáryovou, ona je také jednou ze spoluautorek mého programu. Velice zajímavým člověkem na zahraniční záležitosti by mohl být pan doktor Kolář, několikanásobný velvyslanec České republiky v různých zemích.

Petr Kolář, o kterém se mluvilo, že by mohl být prezidentským kandidátem?

Může být. Je to svobodný člověk, starší 40 let a způsobilý k právním úkonům. Nicméně vy se mě ptáte na moje preference a to neznamená, když jsem zmínil zrovna tohle jméno, že to je dohodnuto. Ale chci vám naznačit, že na takové věci myslím.

Ještě někoho chcete mít na Hradě?

Mým cílem je nemít poradce placené a stálé, kterých je dneska na Hradě, tuším, nejméně patnáct, možná i více. Myslím, že to není produktivní. U nás v akademickém prostředí jsou vynikající osobností, které publikovaly řadu studií, mají studenty, mají obrovské kontakty a na určité partikulární záležitosti je dobré obrátit se přímo na ně. Snad bych zmínil Jana Urbana, kterého znám dobře z revoluce. Je to člověk úctyhodného životního příběhu, byl například v balkánských válkách, je to člověk, kterého si nesmírně vážím a který také velmi významně pomáhal s tvorbou programu.

První kolo prezidentské volby jsou víceméně takové české speciální primárky, záleží na tom, kdo se dostane do toho druhého kola. A pokud budeme počítat s tím, že prezident Zeman bude kandidovat, což nevíme, tak do toho druhého kola velmi pravděpodobně postoupí. A tak zbývá čas pro toho druhého finalistu. Jednáte s politickými stranami, ne že by vás přímo nominovaly nebo podporovaly, ale že by prostě nestavěly svého kandidáta?

Vy jste říkal „do druhého kola“. Zákon je koncipovaný tak, že lidé přijdou 14. ledna, nebo v takové době, 2018 k volbám a pokusí se zvolit svého dalšího prezidenta. A to je ten úkol. To druhé kolo je jenom náhradní řešení. Cílem je to vyhrát v prvním kole. Tím ušetříme republice spoustu výdajů a zbytečných hádek.

Jednáte s politickými stranami, aby proti vám nestavěly kandidáta?

Ne, samozřejmě.

Jednal jste o tom s Andrejem Babišem?

Ne, já pana Babiše neznám vůbec.

Z vašeho citátu z roku 2004, z knihy, kterou jste napsal s Ladislavem Vereckým, jsem pochopil, že o část hlasů voličů moc nestojíte. Tehdy jste říkal, že levicové myšlení nemůže vzkvétat, protože to není myšlení. O levicové hlasy tedy nestojíte?

Ne, tak to jsem řekl tenkrát v jiném rozhovoru. Ale dovolte, abych se vyvíjel. Přece jen jsem nahlédl jiné věci. Vystudoval jsem na fakultě humanitních studií antropologii, seznámil jsem se pak s mnoha pracemi ze světa antropologie a levicové myšlení jsem začal brát hodně vážně. Jestli jsem to tenkrát řekl, tak ano, ale teď už si to vůbec nemyslím.

Kam byste se alespoň nějak rámcově zařadil? Jste liberální demokrat? Jste napravo? Cítíte se někde ve středu?

Já už to na levici a pravici nedělím. Spíše spatřuji rozdělení mezi lidmi, kteří smýšlí otevřeně a uzavřeně. Je tady dosti silná národovecká tendence, jež má problém připustit širší jeviště, kterým je přinejmenším Evropská unie a vůbec svět, pohyb myšlenek, zboží, to ještě možná, ale lidí, to už je obtížnější. Chtěl bych říci, že tam se zdráhám patřit, ačkoliv uznávám právo každého se bát, čeho chce, a vnímat ten svět, jak chce. Ale já to nesdílím. Já bych se spíš řadil k těm, kteří jsou otevření, kteří vidí, že naše planeta je malá, že dnes není technicky problém komunikovat a ani se osobně fyzicky pohybovat po celém světě, a že potřebujeme myšlenky, které nás obohacují a které můžeme rozvíjet.

Jedním z hesel, které jste oznámil, je transparentní kandidatura. Uvedl jste, že si zřídíte zvláštní transparentní účet, na který budete moci vkládat peníze pouze vy, to znamená že vám tam nikdo nebude smět přispět ani korunou a že veškeré náklady ponesete vy a vaše manželka. Kolik peněz investujete do kampaně?

Zákon povoluje čtyřicet milionů korun na první kolo a na to teoretické druhé deset milionů. Tak dohromady padesát. To je ten zákonný strop. Obávám se, že to není všechno, co se v těch kampaních používá. Nicméně já se striktně držím dikce zákona, proto tyto peníze do toho mohu a jsem odhodlán investovat, bude-li to nutné.

Jaké procento vašeho majetku je těch padesát milionů?

Uvádím velice podrobné majetkové přiznání, takže můžete zjistit jenom proklikem každou garáž, kterou mám, a každou korunu, kterou mám. Musel jsem udělat čestné prohlášení. Tam si to přečtěte do poslední koruny.

Nemůžete to pro účely tohoto rozhovoru sám vyčíslit?

Jsou tam peníze, které mám vlastní, ale pak ještě poukazuji na to, že jsem zřídil svěřenský fond, který už nevlastním, to je samostatná právnická osoba, spravuje to správce. Připouštím, že je založen proto, aby se staral o dobro mé rodiny, mých potomků, i těch, kteří se ještě nenarodili a jednou třeba budou chtít studovat někde na hezké škole, nebo budou mít třeba ošklivou nemoc, tak aby na to bylo pamatováno, aby neřekli, my jsme měli bohatého pradědečka a co teď my? Ale je to uděláno tak, aby to neplatilo pro nějaké zbohatlé děti, ale aby je to ponoukalo k tomu to využít pro své sebevzdělávání a tak podobně. To jsem tam také uvedl. Dohromady sakum prásk to dělá, já nevím, čtyři sta milionů. Třeba.

To mluvíte i o tom svěřenském fondu?

Tam je nějakých 120. Já si to nepamatuju. Podívejte se na to.

Určitě se podívám. Jestli jsem se dobře díval do starých rozhovorů, tak veškerý váš majetek musí pocházet z doby po roce 1989. Vy jste totiž řekl, že v roce 1989 jste byl tak chudý, že když jste zakládal nakladatelství, potřeboval jste založit účet - minimální vklad byl dvacet korun a že jste měl osmnáct a dvě koruny vám musel půjčit kolega. Tou dobou jste ale už byl pár let redaktorem v tu dobu velice žádaného časopisu Mladý svět, byl jste textařem dost slavných hitů, Levandulová, Štěstí je krásná věc a dalších. Když si člověk přečte ten váš citát, tak to vypadá, že jste byl buď tak špatně placený, nebo že jste všechno, co jste vydělal, tehdy prohrál.

Ten rok jo. Víte, ta hra je taková, že se nenavyšuje výhra, ani když jste zkušený hráč. To by s vámi ani nikdo nehrál, kdyby se pořád vyhrávalo, ani by vás to nebavilo. Ten herní svět je tak koncipovaný. A předtím byla lepší léta a zrovna v tom roce 1989 to nebylo. Hodně jsem se staral o ten Most a nemohl jsem se na to ani soustředit. V Mladém světě jsem bral 2900 a byly nějaké tantiémy z desky Potměšilý host. Nicméně když nejste úspěšný v nějaké hře, tak to můžete mít velký příjem a nestačí to.

Takže vaše bohatství se datuje od roku 1990.

Ono se datuje od toho, že jsem vydal knihu Jak pukaly ledy ve vlastním nakladatelství. Ještě jsem tam vydal knihu Václava Bartušky Polojasno, která byla ještě úspěšnější. Té mé knihy se prodalo asi 170 tisíc a jeho knihy asi 200 tisíc. To byly ohromné peníze. To bylo jaro 1990. Takže jsem měl na vklad do té Fortuny, se kterou jsem vůbec nepočítal.

To jste plynule přešel na další otázku. První sázkovou kancelář Fortuna jste založil také na jaře 1990, a mě by zajímalo, co jste pro to musel udělat, aby mohla vzniknout. Nejdřív musel být přijatý zákon o loteriích. Využíval jste tehdy své kontakty z listopadu 1989: na Klause, na Havla?

Ne, ne, ne. Zkráceně řečeno: Každý zákon, jak víte, se připravuje dosti dlouho, nikoliv během týdnů, nebo měsíců. A tenhle zákon se připravoval ještě za totality. Tenkrát si režim uvědomil, že zdrojem valut, které tak strašně potřeboval, mohou být právě třeba kasina. Proto ten zákon chtěl novelizovat a současně se tenkrát v Chuchli braly kurzové sázky, což organizovalo to státní závodiště. A to byla taková šťastná historická okolnost. My jsme věděli, že ta novelizace probíhá a byli jsme příslušným odborem Ministerstva financí úkolováni, abychom předložili herní plán.

Úkolováni?

Chcete udělat sázkovou kancelář? No to nám musíte předložit herní plán, chlapci. To nám říkala ta doktorka. A takhle jsme na tom pracovali. Protože jsem napsal knihu o historii dostihů, psal jsem o sázení spojeném s dostihy po celém světě, tak tomu jsem rozuměl. Ale že bych inicioval ten zákon, to je nemožné.

To, že jste se znal s tehdejším ministrem financí Václavem Klausem, v tom nehrálo roli? Žádná diskuze na téma Fortuna mezi vámi neproběhla?

Kdepak. Ten měl jiné starosti.

Příběh Fortuny pro vás skončil v roce 2004, vy jste společně s třemi dalšími majiteli Fortunu prodal firmě Penta. Nikdy jste neřekli, za kolik jste ji prodali. Teď když jste radikálně transparentní, tak byste to říci mohl.

Ne, nemůžu, protože zkrátka nemám souhlas od smluvního partnera ani od svých kolegů, kteří jsou na tom souřadně jako já, měli 25 procent z toho všeho. Čtvrtinu. Ale spekulovalo se tehdy o sto milionech dolarů a ono to nebude mimo.

Takže už můžete být trochu konkrétní?

Tak asi tak nějak.

Kolik to bylo? Tak tři miliardy?

Asi 2,4 miliardy.

Pojďme ještě do vzdálenější minulosti. V roce 1974 jste byl vyloučen z fakulty žurnalistiky, protože jste odjel do USA na zfalšovanou výjezdní doložku, pak jste byl zatčen. Ale jak člověk s takovýmto průšvihem mohl od půlky sedmdesátých do osmdesátých let normálně jezdit po světě jako málokdo? Včetně lidí, kteří žádný průšvih neměli. Vím, že vaše sestra byla provdaná ve Francii, ale stejně to vypadá zvláštně.

Tak víte, já jsem byl na dně společnosti. Já jsem nemohl vůbec nic. Skončil jsem v družstvu invalidů, respektive ve výrobním podniku svazu invalidů Meta, kde jsem dělal dost dlouho skladníka a pak jsem dělal takzvaného domácího dělníka. A tam byl strop, který si člověk směl vydělat, asi 1620 korun.

Jak jste za to cestoval po světě?

Moje sestra byla legálně provdaná ve Francii. A zrovna v té době bylo takové uvolnění, kdy Sovětský svaz a celý ten tábor míru a socialismu povoloval návštěvy přímých příbuzných. Když jsem nemohl živit celou rodinu za těch 1620 korun z družstva invalidů, tak jsem se živil zejména tím, že jsem se naučil anglicky a už od roku 1977 jsem se stal korespondentem mnoha různých specializovaných časopisů v anglosaském světě. Tehdy mi dávali za článek asi tři sta dolarů, to je dost i dnes. Tenkrát to bylo hrozně moc peněz. A já si z těch peněz většinu nechával, abych to mohl finančně pokrýt. Sestra mě formálně pozvala do Francie a řekla: Pojedeme spolu do Ameriky. A vzhledem k tomu, že jsem v Kentucky dostal novinářské ocenění tuším v roce 1982 za jeden článek, a byla to federální soutěž, tak to bylo dobré doporučení, když jsem se pak přihlásil v soutěži o stipendium na College Saint Paul v Minnessotě. Každý rok se tam zvali mladí novináři z celého světa a ukazovali jim Ameriku a učili je demokracii, novinářskou etiku a podobné věci. Na základě této ceny mě tam vzali.

To nebyl problém s tím vyjet? Vy jste tam byl v roce 1984.

No, sestra mě pozvala do Francie. Pak jsme to vzali odbočkou do Ameriky.

Přišel rok 1986 a člověk s takovýmto profilem, byť s americkou školou, což tehdy nebylo úplně doporučení, se stal redaktorem týdeníku Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže Mladý svět. Jak jste se tam dostal?

To bylo vcelku jednoduché, protože jak jsem mohl takhle jezdit a uměl jsem anglicky, tak jsem četl anglické knihy a měl jsem vysněné hrdiny, jako byl Kurt Vonnegut nebo Roald Dahl. Já jsem jim normálně napsal dopis: Obdivuji vás a strašně rád bych si s vámi promluvil. A třeba ten Roald Dahl mě pozval k sobě do vesnice Grand Missend v Anglii, kde jsem strávil bizarní den. Několik takovýchto článků jsem prostě předložil do Mladého světa. Vyšlo to tam, přišly na to hezké, povzbudivé ohlasy a té šéfredaktorce, paní Čermákové, což byla mimochodem nejstarší svazačka v celém Československu, bylo jí asi 60 let, se to zalíbilo a nabídla mi, abych tam byl redaktorem.

Státní bezpečnost na vás vedla spis, řadila vás do kategorie kandidátů tajné spolupráce, o které je potřeba říct, že v ní mohl být ledaskdo, aniž by o tom musel vědět. Nicméně, požadovala po vás někdy StB, abyste podepsal závazek spolupráce?

Kontaktovali mě třikrát. Jednou mě předvolali v souvislosti, když tady byla dáma, jež se jmenovala Rattlesnake Annie, tenkrát vystupovala s Michalem Tučným, a oni nevěděli, co je to za Američanku. A prý jí překládal nějaký člověk, a co je to za člověka. A tak si mě někam zandali jako že kandidáta tajné spolupráce, což je kategorie, která říká: O toho člověka máme zájem. To je všechno. Potom mě předvolali v souvislosti s tím, že v tom družstvu invalidů Meta byl nějaký doktor Cigánek a oni po mně chtěli, abych na něj donášel. Já jsem nebyl ten Chuck Norris, který by jim na místě vmetl do tváře: Na vašich rukách je krev, s vámi nikdy! Ale samozřejmě jsem to chtěl odmítnout, to je jasné. Ale jenom jak, abych je příliš nepobouřil. Tak jsem říkal: Taková těžká věc, to si člověk musí rozmyslet. A oni říkali: Tak my se ozveme. A ozvali se asi za dvanáct dní a říkali: Tak jak jste se rozmyslel? A já se tedy musel ponížit, musel jsem si vymyslet, že mám velké epileptické záchvaty a že se v takových chvílích pomočuju a že je to hrozné.

Tyto zdravotní problémy už netrvají?

Já jsem je ani nikdy neměl, ale musel jsem jim to říct. A naštěstí tady ten estébák měl v přízni nějakého člověka, který tím trpěl, tak se mnou soucítil. A to bylo naposledy, v tom roce 1984, co mě vůbec kontaktovali.

Vy jste výmluvu na epilepsii použil ještě jednou – abyste se vyhnul vojně.

To ano. Protože jak mě vyhodili z té školy, tak jsem byl ve věku, kdy bylo povinností nastoupit základní vojenskou službu. A já jsem se nechtěl učit střílet na lidi, které bych měl rád, třeba na Němce.

Bylo to tak snadné přinést potvrzení?

Bylo to obtížné. Nicméně maminka měla v nemocnicích kolegy. Tak napřed jsem byl mnohokrát hospitalizován v Bohnicích a v Kateřinkách, tudy jsem to zkoušel. Zejména proto, že můj tatínek trpěl těžkou maniodepresivní psychózou, takže jsem se měl na co odvolat. Ale to nějak nefungovalo. Nakonec se ukázalo, že nejlepší to bude zkoušet na tu epilepsii, kterou měla moje babička. A ono se někdy stane, že se ta křivka pohne. A ten doktor tak dlouho čekal, až se to pohnulo a říkal: Vidíte, dalo by se soudit… V tom socialismu to takhle chodilo. Člověk znal lidi, vycházeli si vstříc. Myslím, že v tom smyslu to bylo dobré.

Současný zdravotní stav je také součástí vaší transparentní kandidatury, je to tak?

Na webu jsou tři nesmírně podrobné lékařské zprávy. Takže když se bude někdo chtít seznámit s mým cholesterolem nebo řekněme se stavem jater - to je myslím pro politiku významnější - tak může. Myslím, že to lidé mají vědět. Člověk má před sebou čtrnáctiměsíční náročnou kampaň a pak - možná - třeba ještě pětileté období těžké služby.

Jste kuřák. Chcete to skrývat před voliči?

Ne.

Někteří politici totiž nechtějí být vidět s cigaretou.

Přiznávám, že kuřák jsem, nicméně opravdu nechci, abych byl s cigaretou fotografován, protože nechci poskytovat příklad svého selhání a nechci, aby to někoho inspirovalo k tomu, že to je normální. Není. Nekuřte, pokud je to možné. Učinil jsem takový slib, že když se to náhodou povede, tak přestanu kouřit.

Kolik byste jako celoživotní sázkař vsadil na to, že uspějete?

Na to vsázím daleko víc než peníze. Já na to vsázím to, že má smysl vystavit se tomu stresu kampaně, riskovat dobré jméno, které mám, vystavit se ohromnému přílivu nenávisti a strašné špíny. Osobní útoky, lži a pololži. A tomu všemu jenom proto, že věřím, že čestně se to dělat má, že je důležité, aby taková kandidatura byla a aby uspěla.