Prezident Zeman nevytáhl paty z Česka, nejdál byl v Prostějově

Prostějov byl v letošním roce poctěn mimořádnou událostí, aniž si toho většina jeho obyvatel asi všimla.

6. října přijel do města na Hané prezident Miloš Zeman, aby se zde zúčastnil slavnostního nástupu 53. pluku průzkumu a elektronického boje. Součástí programu byly i ukázky vojenských dronů, což je pro Zemana vždy oblíbené téma, když dává lekce o válkách budoucnosti.

Za normálních okolností by prostějovská akce v celorepublikovém dění nijak zvlášť nevyčnívala, v letošním prezidentově kalendáři musí ale být červeně podtržena. Bylo to totiž nejdál, kam se hlava státu během svých oficiálních cest vypravila.

Program prezidentových výjezdů byl mimořádně chudý. Jak lze vyčíst z oficiálních zpráv na hradním webu, kromě Prostějova byl Miloš Zeman už jen v únoru v Teplicích na posledním rozloučení se zesnulým šéfem Senátu Jaroslavem Kuberou a v červnu na pietním aktu u památníku v Lidicích.

Jinak nevyjel z Prahy, či spíše z prezidentského zámku v Lánech, kde téměř permanentně pobývá. Do zahraničí nevyrazil letos ani jednou. Ta tam je jeho aktivita z prvního funkčního období.

Na této skromné aktivitě se nepochybně výrazně podepsala pandemie covidu-19 a skutečnost, že prezident kvůli věku a zdravotním potížím patří k ohroženým skupinám. Zároveň i úraz z konce srpna, kdy si Miloš Zeman zlomil ruku a dones se plně nezotavil.

Mimochodem kvůli fraktuře musela být na poslední chvíli „odložena“ jeho plánovaná návštěva Jihomoravského kraje.

Výsledkem ale je, že hlava českého státu se stala pro domácí publikum i svět téměř neviditelnou. Z veřejného prostoru zmizela i prezidentova manželka Ivana, první dáma republiky.

Když srovnáme letošní aktivity Miloše Zemana se slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou, rozdíl je do očí bijící.

Dle programu výjezdů, jak je uveden na stránkách www.prezident.sk, byla letos Zuzana Čaputová na zahraniční pracovní cestě pětkrát (Izrael, Polsko, Německo, Česko, Rakousko). K tomu je třeba ještě přičíst její soukromou audienci u papeže Františka ve Vatikánu, kde byla 14. prosince. A do slovenských regionů (mimo Bratislavu) i navzdory nedobré epidemické situaci vyrazila šestnáctkrát (dle statistik výjezdů do poloviny prosince).

Nejvíce samozřejmě v časech rozvolnění. Teď, na konci roku, kdy i na Slovensku je nákaza silně rozšířena, se i prezidentka Čaputová taktéž drží „doma“.

Nicméně je tu další rozdíl. Se světem je Čaputová schopna spojit i online, díky moderním technologiím. Třeba 8. prosince formou videokonference diskutovala se všemi na Slovensku akreditovanými velvyslanci ze zemí Evropské unie. 12. prosince měla zase videoprojev ke klimatické krizi na akci Climate Ambition Summit.

Není záznam o tom, že by tuto cestu komunikace někdy volil Miloš Zeman. Když už, tak politikům telefonuje. Oficiální hradní anály hovoří o Zemanových šesti letošních telefonátech s vybranými prezidenty (německým, izraelským, čínským, slovinským a dvakrát se slovenskou prezidentkou).

Tváří v tvář s jinou hlavou státu se Miloš Zeman letos poprvé a naposledy potkal až 9. prosince, kdy za ním do Prahy přiletěl polský prezident Andrzej Duda (žádal jej o podporu ve sporu Polska a Maďarska s Bruselem). Mimochodem pro Dudu to byla už čtvrtá zahraniční cesta od červencového znovuzvolení.

Co se Zemanových zahraničních kontaktů týče, lze ještě zmínit červnové jednání na Pražském hradě se slovenským premiérem Igorem Matovičem. Pomyslným vrcholem ale bylo Zemanovo srpnové setkání s americkým ministrem zahraničí Mikem Pompeem.

Je ale také třeba dodat, že Pompeo do Prahy neletěl primárně za Zemanem, ale kvůli Miloši Vystrčilovi a dalším českým senátorům, aby je podpořil před hojně diskutovanou cestou na Tchaj-wan, s níž Zeman kategoricky nesouhlasil. Do poslední chvíle nebylo ani jasné, zda se schůzka Zeman-Pompeo vůbec uskuteční. Nakonec šlo jen o dvacetiminutové zdvořilostní setkání.

Jedním z hlavních úkolů prezidenta je reprezentovat zemi navenek. V tomto směru se zdá být Zemanova letošní práce velmi slabá. O to více se ale orientuje na politiku domácí. V Babišově vládě sedí několik jeho přátel a má za to, že je tichým společníkem a jakýmsi superguru současné koalice.

Neutuchajícímu zájmu o domácí politické dění nasvědčuje i fakt, že hned desetkrát se k různým resortním tématům sešel v Lánech prezidentův expertní tým. A v časech koronakrize Miloš Zeman nijak neopomíjí osobní jednání s vládními představiteli. S premiérem Andrejem Babišem (ANO) měl dle oficiálních zpráv do poloviny prosince 14 schůzek, v pomyslném žebříčku za ním s mírným odstupem následuje vicepremiér Jan Hamáček (ČSSD), ministryně financí za ANO Alena Schillerová a poté vládu tolerující šéf komunistů Vojtěch Filip.

S opozicí se prezident prakticky nestýká, když nepočítáme schůzku s předsedou SPD Tomio Okamurou a jednu s lidoveckým poslancem Pavlem Bělobrádkem.

V březnu si ale našel prezident čas, aby se v Praze zúčastnil sjezdu mimoparlamentní strany SPOZ, jíž je stále čestným předsedou.

Když už prezident někam vyjede, jde vesměs jen o pražské akce ceremoniálního charakteru (pietní akt na Vítkově, mše k výročí ukončení druhé světové války či recepce v rezidenci amerického velvyslance). V listopadu se ukázal na jednání v Poslanecké sněmovně při schvalování rozpočtu a o dva týdny později na velitelském shromáždění české armády.

Nakolik se situace změní v příštím roce, zda Miloš Zeman vyrazí do světa a ve větší míře i do českých a moravských regionů, není jisté. A to ani podle hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka.

„Kvůli pokračující pandemii je jakékoliv pevné plánování nemožné. Jistou představu o zahraničně politických aktivitách máme. A pokud by se situace výrazně zlepšila, v úvahu mohou přijít i kraje. Kdy a co konkrétně, to by ovšem bylo vzhledem k pandemii věštění z kávové sedliny,“ uvedl na dotaz Seznam Zpráv mluvčí Ovčáček.

„Co mohu sdělit, hned na úvod roku se chystá tradiční oběd s premiérem, v průběhu roku budou také pokračovat domácí politické aktivity. Ostatně na podzim příštího roku bude úloha prezidenta republiky klíčová. Bude to rok důležitý pro budoucnost země,“ vyzdvihuje Ovčáček prezidentovu roli v čase, kdy zemi čekají sněmovní volby a sestavování nové vlády.

Miloš Zeman je dnes častým terčem kritiky a vtipů na sociálních sítích. Jeho kritici tu už mluví o lánském zámku jako luxusním domově důchodců či LDN.

Zemanova (ne)aktivita přitom nezačala až s koronakrizí. Už loni, ještě před vypuknutím pandemie, hovořil prezident o tom, že se cítí nejlépe, když má v Lánech „pyžamový den“. Občas je prý z této příjemné letargie vytržen prezidentskými povinnostmi, jako je jmenování velvyslanců, rektorů atd.

Politolog Jiří Pehe, který patří k prezidentovým kritikům, si jen stěží dokáže představit, že by v tomto pracovním „tempu“ Zeman odsloužil zbylé dva roky prezidentského mandátu. „Po pravdě řečeno, je to dost smutná představa, když navíc vidíme, že se prezidentův zdravotní stav spíše zhoršuje,“ uvedl politolog pro Seznam Zprávy.

Myslí si přitom, že by Miloš Zeman získal v očích české veřejnosti daleko větší respekt, kdyby uznal, že na funkci už nestačí a sám rezignoval. „On přece už nemusí nikomu nic dokazovat, mandát už obhájit dokázal. Výkon prezidentských pravomocí není ale určitě jen o tom, že vás jednou za čas dovlečou bodyguardi k nějakému řečnickému pultíku, nebo že jednou za čas řeknete něco provokativního do televize,“ podotýká Jiří Pehe.

To, že Zeman ve funkci přes veškeré hendikepy zůstává, přičítá spíše snaze jeho okolí udržet se v pozicích, ze kterých mohou mluvit do velkého byznysu, ve vztahu třeba k Rusku nebo k Číně. Jde například o nový zdroj v Jaderné elektrárně Dukovany.

Ve smířlivějším tónu politolog Pehe ale dodává, že Zemanovo setrvání ve funkci je v tradici naší republiky, i té československé. „Ludvík Svoboda musel být nakonec suspendován,“ připomíná případ těžce nemocného prezidenta z časů socialismu.

Podle Romana Jocha z Občanského institutu nicméně stále záleží jen na Miloši Zemanovi, zda dokáže objektivně vyhodnotit svůj stav a podle toho se zařídit.

„Pan prezident dostal od voličů mandát i pro druhé volební období. Všichni víme, že má dlouhodobě zdravotní problémy. Je nyní jen na něm a jeho svědomí, jestli zváží, zda mu zdravotní stav umožňuje dostatečně vykonávat ústavní pravomoci. Pokud by zjistil, že nikoli, bylo by od něho morálně odpovědné pro blaho země na post prezidenta rezignovat, voličům poděkovat za důvěru a umožnit jim volbu prezidenta nového,“ vidí Joch jako správné řešení.