Článek
Pokud výměnu uhlí za čistší zdroje nepomůže financovat stát, přenesou teplárny miliardové náklady na své zákazníky. Pak by hrozilo zvyšování cen tepla a v důsledku toho i živelný rozpad systému centrálního zásobování teplem. To by mohlo místo čistšího ovzduší přinést pravý opak. „Odpojováním zákazníků a jejich přechodem k lokálním zdrojům vytápění se nežádoucí emise přesouvají přímo do obydlených oblastí,“ varuje šéf Teplárenského sdružení ČR Tomáš Drápela.
„Hrozí velké riziko selhání zásobování teplem především na úrovni domácností,“ dodává výkonná ředitelka Českého plynárenského svazu Lenka Kovačovská. Na teplárny je v Česku odkázáno na 1,5 milionu domácností, tedy zhruba 3,8 milionu lidí.
Plyn, biomasa, odpad
Teplárny mají podle Kovačovské v podstatě jen tři možnosti, jak uhlí nahradit: mohou přejít na plyn, biomasu nebo spalování odpadu. Zdroje biomasy ale budou v příštích letech po odeznění kůrovcové kalamity omezené. A ne všude se teplárny mohou měnit na spalovny odpadu. Zbývá tak hlavně plyn, který se dnes využívá pro výrobu tepla zhruba z jedné čtvrtiny. Do budoucna se jeho podíl podle předpokladů Českého plynárenského svazu nejméně zdvojnásobí.
„Do roku 2035 stoupne podíl plynu v teplárenství nejméně na 50, možná ale až na 80 procent. Cena emisní povolenky bude tak drahá, že výroba z uhlí bude neudržitelná,“ říká Kovačovská. Nejefektivnějším krokem je podle ní přestavba tepláren na vysokoúčinné kogenerační zdroje, jež vyrábějí zároveň teplo a elektřinu.
Potíž je v tom, že téměř dvě desítky tepláren se na změnu nezačaly vůbec chystat. A nikdo neví, jak se s problémem chtějí vypořádat. „Netýká se to velkých zdrojů, které v posledních letech modernizace promyšleně dělaly. Jde hlavně o 19 menších, většinou městských tepláren, které zatím mají výjimky z dodržování emisních limitů. Ale do konce roku 2022 jim výjimky vyprší a ony budou muset od uhlí odejít,“ říká šéfka plynárenského svazu.
Teplárníci podle ní sice o konverzi řadu let mluví, ale mnoho z nich nemá doteď představu, jak svůj vlastní provoz obmění. Pokud by se za dva roky většina z nich rozhodla najednou přejít na plyn, může se stát, že na to nebude připraven dodavatelský a distribuční systém.
Plynárenský svaz a Teplárenské sdružení ČR proto uzavřely koncem června memorandum o spolupráci, jehož cílem je především zmapovat požadavky na nutné změny plynárenské infrastruktury. A hlavně společně lobbují za to, aby se na několikamiliardových investicích v teplárenství finančně podílel stát. Pokud by investice zůstaly jen na teplárnách, zaplatili by je spotřebitelé v cenách tepla.
Levný plyn
Podle Kovačovské sám plyn cenu tepla spotřebitelům zvedat nemusí. Je rekordně levný a výhledy na příští roky jsou příznivé. „Zhruba od roku 2018 přestalo platit, že teplo je nejlevnější z uhlí. Dnes je plyn plně konkurenceschopný, v průměru je cena z plynových tepláren dokonce nižší než z uhelných zdrojů. Změnu způsobilo to, že plyn zlevňuje, ale naopak stoupaly ceny emisních povolenek,“ říká.
V současné době je plyn rekordně levný a na trhu je ho obrovský přebytek. Extrémně nízké ceny kolem pěti eur za MWh jsou způsobené propadem ekonomiky v koronavirové krizi. Podle Kovačovské jde ovšem o výkyv, který je dlouhodobě neudržitelný.
„Dodávky plynu na příští rok se prodávají mezi 12 až 13 eury za MWh. To je pořád hluboce pod dlouhodobými průměry minulých let, které se pohybovaly kolem 25 eur,“ říká. Příznivá cena by mohla vydržet. „Poptávka po plynu se globálně snížila, převis nabídky na trhu je hodně flexibilní, na růst ceny to nevypadá v horizontu zhruba deseti let,“ soudí Kovačovská.
Za příznivým vývojem pro spotřebitele je hned několik faktorů: pokrok v technologii těžby stlačil náklady těžařů. I díky tomu se v posledních letech těží více plynu v USA či Austrálii. „V Evropě jsme v unikátní situaci, kdy mezi sebou soupeří dodávky potrubního plynu z Ruska s dodávkami zkapalnělého plynu dopravovaného po moři. To tlačí cenu dolů,“ vysvětluje Kovačovská.
V Evropě se také zahušťuje a posiluje síť plynovodů, což zvyšuje dostupnost plynu z různých ložisek. Kontinent díky tomu už zdaleka není tolik závislý na ruském plynu, jako býval dříve. Zkapalnělý plyn dopravovaný obřími cisternami do terminálů v přímořských státech z Ameriky, Kataru či Austrálie je sice dražší než ruský plyn dopravovaný ropovody, stále ale funguje jako záloha pro případ, že by ruské dodávky z jakýchkoliv důvodů vázly.
Zásoby na 210 let
Spotřeba plynu v Evropě ovšem v příštích letech poroste: jako na náhradu za končící uhelné i jaderné elektrárny na něj sázejí – vedle obnovitelných zdrojů – především Němci. Navíc se s ním čím dál víc počítá i v dopravě jako s náhradou za fosilní paliva. Nemůže rostoucí spotřeba táhnout v příštích letech cenu přece jen nahoru?
Lenka Kovačovská si to nemyslí: „Je pravda, že zatím nemáme žádné přesné predikce o tom, jak spotřeba plynu v Německu poroste, nikdo to dnes není schopen odhadnout. Německo fakticky zdvojnásobuje kapacitu dodávek plynu na své území, i z toho si lze částečně představit, na jakou spotřebu se připravuje. Plynu je ale na globálním trhu dostatek, dnes jsou známy vytěžitelné zásoby na víc než 210 let. Produkce plynu je hodně velká a hodně flexibilní, takže nehrozí, že by nedokázala pokrýt rostoucí poptávku,“ říká plynárenská šéfka.
Česká plynárenská struktura je podle ní „velmi robustní“ a také ona se posiluje. To vše by mělo přispět k tomu, aby konverze českého teplárenství spotřebitele tolik nebolela.
Lobbisté v pozoru
Přechod na plyn či případně biomasu nebo spalování odpadu ale bude stát v rámci celého teplárenského sektoru několik miliard korun. Plynárníci i teplárny tlačí na to, aby náklady pokryly příspěvky z evropských rozvojových fondů, z národního Modernizačního fondu, případně z výnosů emisních povolenek.
„Pokud bude stát schopen poskytnout na konverzi tepláren investiční podporu, nemuseli by ji spotřebitelé na svých platbách za teplo vůbec poznat,“ prohlašuje Lenka Kovačovská.
O miliardy pro teplárny se proto rozjíždí velký boj. V jeho čele stanou lobbisté velkých firem, jako je EPH Daniela Křetínského a Sev.en Energy Pavla Tykače. Střetnou se s dalšími adepty na dotace z programů určených na snižování emisí. Jejich konkurenty v boji o národní i evropské peníze budou hlavně investoři do obnovitelných zdrojů, do bateriového a akumulačního byznysu nebo do „čisté“ dopravy.
