Přepsáno: Humor je jediná důstojná zbraň proti smrti, říká Zdeněk Svěrák

Pane Svěráku, chci se na úvod zeptat, není pro vás v poslední době čím dál těžší dělat humor?

Není! Protože humor podle nás je jedinou důstojnou zbraní proti smrti. My se jí bráníme a děláme si z ní i legraci. I když s ní vždycky prohrajeme. Když nám někdo z kamarádů umře, tak ten večer hrajeme naplno.

Ale asi to prožíváte jinak?

To víte, že jo, že to v nás je, ale divák by to neměl poznat.

Během posledních dvou měsíců vaše divadlo přišlo o manažera Václava Kotka, který zemřel při úrazu a také o Jaroslava Weigela, člověka, který byl vlastně spojený s divadlem téměř od začátku a byl nejen herec, ale i vlastně scénograf.

Ano.

A autor vizuální podoby Divadly Járy Cimrmana. Vy říkáte: Musíme hrát až do smrti. Ale přece jen, baví vás to pořád stejně?

Čím dál víc! Člověk si uvědomuje, že to je konečné a že už nezbývají desetiletí, ale jen roky. A co my víme, třeba měsíce. To hraní do smrti se tak nějak neplánovaně děje. Honza Kašpar hrál až do posledního dechu. On už poslední roli hrál s tou kyslíkovou bombou na zádech a s hadičkou do nosu, aby vůbec nějaký kyslík měl, prostě to je věc, kterou si člověk nechá vzít až tehdy, když už opravdu nemůže, a ten divák by při pohledu na něho trpěl. Ten Jaroušek Weigel, ono to jde vždycky tak, že člověk se vzdává rolí, když cítí, že už na to nemá, tak pouští jednu roli za druhou. A Jaroušek Weigel si nechal dědu Vševědu, protože to je sedací role a krátká. A v té exceloval několik měsíců před tím, než odešel.

Loni jste přišli o Bořivoje Pence.

Ano.

Mě by zajímalo, jak v těch chvílích přemýšlíte dál. Je to pro vás spíš taková připomínka té konečnosti fenoménu zvaného Jára Cimrman, nebo spíš najímáte do souboru nové mladé herce, kteří to vlastně ponesou dál i poté, co už nebudete hrát?

Nové mladé nenajímáme.

Ne?

Pro nás je mládí šedesát. My říkáme elévové. My především lovíme ve vlastních vodách.

A v rodinách. Často.

A v rodinách. No, já v rodině nelovím. I když kolikrát si říkám, že třeba by ten Honza v nějaké roli obstál, ale ještě mě nenapadlo to vyzkoušet. Máme tam kulisáky, kteří se stali herci, a těm přibývá rolí. Kromě toho jsme požádali o spolupráci profesionála. Tím je Mirek Táborský a ten už s námi hraje ve třech komediích. V pohádce, Záskoku a v Českém nebi, tam hraje Jana Husa. A teď, když nás to postihlo takhle tuplovaně, tak se ozval Ondřej Vetchý, že jestli jsme v nouzi, že by se cokoliv naučil.

A jakou roli jste mu přidělil?

My jsme uvažovali, že by alternoval Mirka Táborského v Husovi, ale to jsme odložili na později. Zatím jsme mu nabídli náčelníka v Dobytí severního pólu. Což je, myslím, pro něho lahůdková role.

A přijal?

Samozřejmě!

A kdy nastupuje?

Asi v listopadu bude mít první představení.

Když se vrátím k té předchozí otázce, je tohle pro vás vlastně záruka toho, že fenomén Jára Cimrman bude pokračovat dál? Že to není časově omezené pobytem vás tady na Zemi?

Já nevím, jak to bude dál, nechávám to otevřené. Co je pro mě důležité, je, že těch 15 komedií, které točíme, tak nestárne. My stárneme, ale ty komedie nacházejí pořád mladého diváka ve věku našich vnoučat. Takže možná že to bude pokračovat a já se na to všechno budu dívat z nebe, jestli mě tam vezmou.

Když jste začínali v těch 60. letech, tak jste to odhadovali na pár sezon. Bohumil Hrabal vám tehdy říkal, že to je tak na 7 let.

Ano, říkal na sedm let.

Tak to už tedy hodně přesluhujete, ale úspěch máte stále. Když jsem s vámi dělal rozhovor před 8 lety, tehdy jste slavil 75. narozeniny, tak jste se právě zamýšlel nad tím, co člověka žene dál, a vy jste říkal, že člověk se chce dožít dlouhověkosti, ale nechce být starý, ale že k dlouhověkosti nevede jiná cesta než stárnout, ale že si to stáří chcete zpříjemnit tím, že pořád pracujete, byť víte, že jste ty nejlepší věci udělal kolem čtyřiceti let?

Ano.

Platí to pořád?

Platí to, já jsem si toho vědom, že už jsem za zenitem a že ze sebe asi nevyždímám něco překvapivého. To puzení tvořit tady pořád je a radost z toho tvoření samozřejmě trvá. My jsme sice malé divadlo, ale tuhle jsem si, když jsem nemohl usnout, spočítal, kolik my zasáhneme za rok diváků. Nevěřil byste, že to je 60 tisíc. To je dost!

To je!

Kdybychom přestali hrát, tak zklameme strašně duší. A myslím, že to bude škoda i zdravotní, protože já to divadlo beru jako zdravotnické zařízení, které pomáhá lidem i nám.

Vy hrajete šestnáctkrát do měsíce.

Ano. My hrajeme jako divadlo dvacetkrát a já z toho hraju šestnáct představení.

Ještě bych se vrátil k tomu, jestli člověk ve věku, v jakém jste vy, má pocit, když se zpětně podívá, že ty nejlepší věci opravdu udělal v těch čtyřiceti letech, protože vám, když bylo čtyřicet, tak vznikly filmy Na samotě u lesa a Marečku, podejte mi pero. Jaký je to pocit, po těch letech dalších, že tyhle filmy jsou pořád hitem, který lidé milují? Jsou to ty vaše nejlepší filmy?

Když jste mluvil o tom, že jsme udělali tyhle dva filmy v jednom roce, vzpomínám si, že když jsme s jedním končili, tak jsme rovnou měli být v Praze na tom druhém. Běželi jsme přes oranici s Láďou a on mi říkal: My běžíme z filmu do filmu. Ale vy jste se ptal jinak..

Ptal jsem se, jestli to byl opravdu vrchol vaší tvorby?

Asi ano. Taková věc, jako je Na samotě u lesa, ale i ten Mareček, je svým způsobem plný nápadů. A v divadle to je třeba Hospoda Na mýtince. U takových věcí si dneska říkáme: Bože, kéž by nám vydržela taková fantazijní volnost, nepárat se s tím a sázet tam ty repliky jako zamlada. To je období, kdy je ten mozek v optimálním stavu.

Film Marečku, podejte mi pero zmiňuji trochu záměrně, protože on se vám jistou dobu vrátil. Václav Klaus řekl, že to je strašně falešné…

Ano, falešný humor a falešný film.

Chápete ten jeho pohled na to, v čem to falešné mohlo někomu připadat?

Já myslím, že on, jak je chytrý a vzdělaný, tak nemá smysl pro humor. Protože aspoň něco by ho v tom filmu mělo rozesmát. On má jisté schopnosti a asi nemá ani rozlišovací schopnost poznat, o jaký humor jde. On ten náš filmový a divadelní humor přirovnává k Dikobrazu. K dikobrazímu humoru a nevím, jestli pamatujete, co to byl Dikobraz.

To víte, že pamatuji, ano!

Takže, já myslím, že to je úplně vedle. My jsme to nebrali jako falešný film. My jsme chtěli udělat film o škole, oba jsme byli učitelé.

S panem Smoljakem.

Ano, s Láďou. Věděli jsme, že když ho uděláme o normální základní škole, tak tam budou chtít pionýrskou organizaci. Když uděláme film o gymnáziu, tak tam budou chtít svazáckou část, ale když to uděláme o dospělých, kteří studují, tak se budou bát tam nasadit stranu, protože v komedii nemá co dělat.

Vám bylo padesát let v polovině osmdesátých let. Tehdy jste uvedli v Divadle Járy Cimrmana Dobytí severního pólu a vznikl také film Nejistá sezóna.

Ano.

Ten je z mého dnešního pohledu velice zvláštní, protože to byl film, který popisoval peripetie vašeho divadla, různé zákazy, cenzuru. Jak je vůbec možné, že v těch 80. letech vás nechali takový film natočit?

Já sám nevím, jak je to možné, ale vysvětluji si to tím, že tehdy ten Sovětský svaz byl v takzvané perestrojce a glasnosti dál než my, a naši aparátčíci se báli, že se to sem hrne. Když jsme řekli, že tohle je skoro dokument a my nechceme, abyste se nám v tom šťourali a říkali: Tohle vyhoďte, tohle zakažte nebo to povolte. My se nebudeme zlobit, když to zakážete.

Čekali jste, že to zakážou?

My jsme čekali, že to zakážou a dostane se to do kin až daleko později nebo vůbec. Já si myslím, že pod vlivem té glasnosti a strachu, že by jim to mohlo být vyčítáno, až to sem dorazí, takže to schválili, ale dali tomu takový malý prostor, že to stěhovali z kina do kina a většinou to hrály okrajové biografy.

Takže se toho trochu báli?

Trochu se toho báli a ten film nebyl svého času nějakým trhákem nebo překvapením pro diváky. A myslím, že si ho moc nevšimli.

Dneska patří opět ke zlatému fondu. Když se posuneme v čase dál, rok 1989. To bylo třicet let od pádu komunistického režimu. Ale ještě než přišel listopad, tak vy a Ladislav Smoljak jste podepsali petice za propuštění Václava Havla i petici Několik vět. Bylo to pro vás už, i třeba po té zkušenosti s filmem Nejistá sezóna, trochu sázka na jistotu, že se režim hroutí a že už si můžete dovolit cokoliv, aniž by to pro vás mělo nějaký fatální důsledek?

Ono to vypadá ze zpětného pohledu tak, jako že se režim hroutí, ale nám to tak nepřipadalo! I když lidé z venku, třeba Honza Tříska, říkali: Vždyť už to všude padalo jak domečky z karet, tak to jste mohli vědět, že nebudete výjimkou. Já jsem to ale necítil. Oba ty dokumenty jsem podepsal se strachem, jaké to bude mít následky.

A mělo?

Nemělo. Oni už byli ochablí. Třeba ten podpis Několika vět. Výslech kvůli tomu na StB byl takový, že se zeptali: Kdo vám to dal podepsat? Oni museli vědět, že si vymýšlím. Já jsem řekl: Přišel jsem do divadla a leželo to na mém stole. A vy jste to podepsal? Já jsem říkal: Já jsem si to přečetl, a protože jsem s tím souhlasil, tak jsem to podepsal. A komu jste to dal? A já jsem řekl: Já jsem šel na záchod a nechal jsem to tam, když jsem přišel, tak už to tam nebylo. A oni řekli: Tak to jo, tak jděte, podepište to.

Takže další důkaz jejich ochablosti.

Oni už věřili nebo byli ochotní věřit všemu.

Co pro vás nakonec listopad 1989 znamenal jako pro umělce? Představili jste Blaník.

My jsme dělali všechno pro to, aby se to stalo. Ten Blaník jsme napsali těsně před sametovou revolucí a teprve Seminář jsme dodělávali po ní. My jsme tušili, že ty blaničtí nějak…

Už klepou na dveře?

Ano, že už klepou na dveře. Zároveň když to skončilo, tak jsme si uvědomili, že jsme si možná podřezali větev. Každý říkal, to vaše divadlo je světýlko ve tmě a teď se rozsvítí a žádný světýlko nebude. Také kvůli tomu jsme se přestěhovali blíž do centra, ze Strašnic na Žižkov, aby to k nám měl divák blízko. A potvrdil nám to divák, že také v prvních týdnech jsme poprvé zažili, že nemáme vyprodáno. Lidé přestali chodit do divadla, protože sledovali rozhlas a televizi, to je zajímalo víc. A pak se to rychle spravilo a zase máme plno.

Ono to asi byla krátká chvíle, ale myslíte, že to bylo tím, že lidé v tu chvíli humor nepotřebovali?

Potřebovali ho méně než informace. Oni potřebovali vědět, co se stalo a co bude dále.

A od té doby už je samozřejmě divadlo opět plné. Tak jako bývalo předtím.

Ano.

A nikdy žádný propad návštěvnosti nebyl.

Ne.

Po roce 1989, to znamená v době, kdy vy už jste se pomalu dotýkal seniorského věku, jste ale přišel se sérií filmů se svým synem. Začali jste Obecnou školou nominovanou na Oscary, následoval další film, pak byl Kolja, který Oscary získal. Vy jste byl úspěšný v řadě věcí. Začal jste psát knihy. Není to pro vás důkaz, že v životě člověk může být aktivní a úspěšný, a dalo by se říct nejúspěšnější, i v důchodovém věku?

No, kéž by to byla pravda! Já jsem se vlastně k psaní povídek dostal až po sedmdesátce. Protože to byl můj studentský sen. Já jsem chtěl být spisovatelem, a ne hercem a scenáristou. Ale život to tak zařídil, tak jsem se k tomu dostal. Já nevím, čím to je. Člověk si nesmí připouštět, že je starej a že už mu to nejde. Musí se vybičovat k tomu, aby mu to šlo, a já jsem zvyklý psát tak, že píšu třeba za den jednu stránku. I s vědomím, že se mi druhý den nebude líbit. A to neznamená, že všechny stránky se mi nebudou líbit. Říkám si: To není možný! Když jich napíšeš 70, tak třeba těch 50 bude dobrých. Takže člověk překonává pořád nedůvěru a říkám si také: Kdyby to bylo špatné, tak by to lidé nekupovali.

A samozřejmě lidé to kupují, protože vaše knihy jsou bestsellery. Loni jste vydal knihu Strážce nádrže.

Ano.

Chystáte další, pokud říkáte: Každý den napíšu stránku.

Už to nejsou bestsellery. Byly ty povídky. Ty dosahovaly i vysokých nákladů.

Přes 100 tisíc.

Ale teď už říkají, že když to má 20 tisíc, tak už je to skvělý.

Dobře. Musím zmínit ještě jednu věc, do které jste se také pustil po roce 1989. A sice že jste se tady vlastně zasloužil o jednu výraznou dobročinnost, která přetrvává vlastně už 25 let, protože jste v roce 1994 založil Centrum Paraple, které pomáhá lidem na vozíku, lidem s poškozením míchy, vracet se do běžného života. Máte pocit, že po těch 25 letech je pomoc pořád důležitá?

Lékaři nenašli způsob, jak spravit míchu. Ta když se přeruší, tak jsme zatím bezmocní. Nejde to sešít, nastavit, opravit. Z toho důvodu existuje Centrum Paraple. Těch nešťastníků, které to potká, je za rok v České republice asi 260. Většinou mladých lidí, takže je evidentní, že to centrum je potřebné. Jeho podoba v těch začátcích a dnes, to je opravdu nebe a dudy. Už tím rozpočtem.

Když jsme začínali, mělo rozpočet kolem milionu. A teď, podržte se, musíme sehnat 48 milionů, protože z toho maličkého zařízení se stala nádherná budova, která má asi 100 zaměstnanců, většinou mladých a nadšených lidí, kteří to dělají nejen proto, že mají za to mzdu. Ty lidi to hlavně baví a vědí, jak je to moc důležitá práce. O to centrum se nejvíc zasloužila doktorka Alena Kábrtová.

To byl její nápad, udělat z Centra něco, co bude mít celostátní dosah a bude to taková oáza pro lidi na vozíku. A já jsem se k tomu dostal až v lednu 1994. A věděl jsem, že když něco takového chceme vybudovat, budeme potřebovat pomoc veřejnosti. Kamarádi mi řekli, že by to byl dobrý televizní pořad, kde by se vybíralo. Nazval jsem to Dobročinná akademie a těch jsme pak vysílali dvacet. A na těch akademiích se vybralo vždycky tak 5, 6 nebo 8 milionů a teď, když nás vzala pod křídla StarDance, tak dosahujeme až 15 milionů…

Myslím, že loni bylo 15, ano.

15 milionů čili to je pro nás injekce opravdu koňská.

To znamená, že pomoc lidem je vlastní. Pro lidi to není něco, co by nechtěli vidět ve svém okolí, prostě chtějí pomáhat a sehnat peníze pro Centrum Paraple není problém i přesto, že jste říkal, že ty nároky nebo náklady rostou.

Ano.

To je dobrá zpráva.

Je to dobrá zpráva a já po každé akci, kdy se vybírá, tak si zlepším názor na svůj národ. Protože zjistím, že tam je spousta štědrých a dobrosrdečných lidí.

To míříte i k poslednímu tématu, které bych chtěl otevřít, protože vy jste se nedávno zmínil v tom smyslu, že si se svým národem tolik nerozumíte. Samozřejmě že to vycházelo z vašich politických názorů..

A proher!

A proher, protože vy jste podporoval dva prezidentské kandidáty, Karla Schwarzenberga a Jiřího Drahoše. Oba jako soupeře Miloše Zemana a pokaždé jste vsadil, když to řeknu nadneseně, na špatného koně, ale co s vámi vlastně tahle zkušenost udělala? Vy jste se dlouho totiž vyhýbal politickým komentářům, neměl jste to rád. Tak jste to říkal před těmi lety.

Já se považuji za komedianta a mám dar rozesmávat lidi a tohle mě rozesmutňuje a odvádí od mé hlavní profese. Nedá se nic dělat, když se taková volba koná, tak je něco ve mně. Asi je to svědomí, které říká: Vždyť ty bys to mohl trochu ovlivnit! Máš spoustu diváků, kteří tě mají rádi, zkus to, aby sis to pak nevyčítal. A to je celý můj důvod, proč do takových věcí jdu.

Naposledy jste vystoupil v červnu na velké demonstraci na Letné, kterou pořádal spolek Milion chvilek pro demokracii, a řekl jste tam, že je něco shnilého ve státě českém a že je důležité v protestu vytrvat. Zkusme vydržet déle. Tohle utkání nebude krátké. Tehdy demonstrace reagovaly na to, že máme trestně stíhaného premiéra. Dneska už víme, že trestně stíhaný není. Neměníte svůj pohled na tu vyhrocenou situaci?

Ne, mě to trošku zaskočilo. To rozhodnutí prokuratury ale ještě není konečné, ještě je tam nejvyšší…

…státní zástupce…

…státní zástupce. Ale jestli to kvalifikovali jinak než předtím, jestli je zjištěno, že to není trestný čin, tak takhle získávat dotace jako na Čapí hnízdo pro mě nepřestává být nemravný čin.

To znamená, na tu demonstraci byste šel znovu?

Ano, já si myslím, že demokracii je třeba hlídat a být pořád v pohotovosti. Četl jsem teď v létě knížku, kterou bych doporučil všem. Napsal ji Timothy Snyder a jmenuje se Cesta k nesvobodě. On předtím napsal knížku, která se jmenovala Tyranie. Ta byla taková útlá a tohle je trošku obsáhlejší, ale znovu opakuji, že Cesta k nesvobodě je důležitá čítanka pro dnešní dobu. Tam se dozvíte, jak je možné, že se Trump stal prezidentem Spojených států, a jak je možné, že došlo k brexitu.

A v čem vy vidíte dneska tu naději, že se něco změní. Abyste opět byl, dejme tomu, spokojený se svým národem?

Nadějí je hodně. Jedna naděje je, že průzkum ukázal, že dvě třetiny lidí, mladých, narozených po sametové revoluci, nejsou spokojeny s tím, jak ta naše politika vypadá. A druhá naděje, že máme pořád vzdělanější a vzdělanější lidi v oboru informačních technologií. Já si slibuji, že oni postaví hráz těm falešným zprávám a kybernetickým útokům, kterými jsme ohrožováni, aniž o tom víme. Už léta!

Abychom skončili pozitivně, protože jsem se vás ptal, jak je to teď s humorem, co bezesporu a bezpochyby vždy rozesměje a potěší vás?

Dobrá anekdota.

A přichází?

Přicházejí. Třeba teď jsem slyšel hezkou. Skot píše do časopisu stížnost. Píše tam: Jestli okamžitě nepřestanete s uveřejňováním těch hnusných vtipů o nás Skotech, přestanu si váš časopis půjčovat!

Já vám děkuji za rozhovor i za ten vtip. Na shledanou!