První jezdící schody? Lidé se báli, co napáchají jejich tělu

„Je to rozkošný pohyb, zároveň osvěžující i fascinující,“ popisoval novinku týdeník The Sketch. Přesto byli někteří zákazníci prostoupeni obavami – není to příliš rychlé a neobvyklé? Nenaruší to činnost vnitřních orgánů, nerozbije zaběhlý tělesný rytmus?

Odvážní i nervózní na konci jízdy každopádně uvítali zklidňující skleničku koňaku.

Byla to velkolepá událost: V londýnském obchodním domě Harrods začal 16. listopadu 1898 fungovat první eskalátor v Evropě.

Eskalátory otřásly dosavadním pojetím pohybu a prostoru. Plynulý proud lidí nahradil individuální úsilí, které vyžaduje pohyb po schodech. A rozevřely se i vnitřní prostory budov – mizí stropy, které představovaly pevné limity mezi jednotlivými podlažími. Eskalátor jakoby vezl lidi bez omezení. Stále výš.

Z dnešního pohledu ten obraz už nepůsobí nijak mohutně. Spíš zbytečně pateticky. Ale v době, kdy se objevily první eskalátory, to byl revoluční zážitek. Západ žil v „La Belle Époque“, „krásné době“ nabité optimismem, prosperitou, důvěrou v pokrok a budoucnost. A eskalátor se stal jedním z jejích symbolů. Symbol padajících omezení – pohybu moderního cílevědomého člověka nestojí nic v cestě.

Potvrdila to i velkolepá Světová výstava v Paříži z roku 1900, která představila mnoho technických novinek. A byla výrazem sebevědomí Západní Evropy a Spojených států na přelomu 19. a 20. století. Mezi inovacemi, které získaly pozornost 50 milionů návštěvníků výstavy byly například zvukový film, dieselový motor… a eskalátor. Ten spolu s dalšími exponáty dosáhl v Paříži na nejvyšší ocenění – zlatou medaili.

První patent na „jezdící schody“ získal vynálezce Nathan Ames v roce 1859. V jeho představě se pás schodů měl otáčet kolem tří mechanických kol. Pohon měl být ruční nebo parní. Podle Amesovy myšlenky žádné jezdící schody nikdy postaveny nebyly.

Ujaly se až varianty z konce století. První „jezdící schody“ postavil podle svého patentu z roku 1892 James Reno. V roce 1896 předváděl po dva týdny prototyp na newyorském Coney Islandu. A měl fantastický úspěch – „projet“ se přišlo 75 tisíc lidí. A především: Renovy schody byly jako první využity ve veřejném prostoru – u Brooklyn Bridge. A v obchodním domě – Siegel Cooper Department Store v New Yorku hned v roce 1896 instaloval čtyři Renovy eskalátory.

S vylepšenou variantou, která se postupně komerčně prosadila, přišel o několik let později George Wheeler. Ten si také spolu s obchodními partnery nechal patentovat název „eskalátor“.

Kdo zažil kulturu malých venkovských prodejen v chudých krajích, tak se možná ještě dnes dokáže vcítit do toho průlomu. Vejdete, vzduch není nic moc, ale budiž, nepřišli jste do lázní. Problém je spíš v tom, že se ocitnete na konci nekonečné fronty – před vámi jsou tři sousedé.

Když se dostanete na řadu, tápete, přestože jste tu už byli mnohokrát – na zboží nevidíte, nevíte, co je k dispozici, ani kolik to stojí. Tedy na některé druhy zboží vidíte, ale to jsou ty, které vzhledem ke způsobu uskladnění předem vylučujete.

Jsou nějaké jogurty? Rohlíky? Berete, co před vás postaví a jste rádi, že odcházíte s pocitem, že jste zcela nepřišli o důstojnost a sebevědomí.

A nyní?! Velké osvětlené prostory, prosklené stěny, koberce, kavárny, pohodlná křesílka, ve kterých si jen tak můžete posedět a popovídat s přítelkyní či přítelem. A především volný pohyb mezi jasně vystaveným zbožím s pevně stanovenou a dobře čitelnou cenou. Zbožím? Nepřeberným množstvím zboží!

Obchodní dům. Symbol nového typu svobody bohatnoucí západní společnosti. Předmětů je už dost na to, aby ti bohatší mezi nimi mohli volně chodit a bavit se. Aby se nemuseli tlačit v ponižující frontě, ve stísněných prostorech a bez základních informací.

Prvním moderním obchodním domem je pravděpodobně pařížský Bon Marché, otevřený v polovině 19. století. Prim má Paříž a Londýn. Připojuje se New York, Louvre, Printemps, Harrods, Macy‘s…

A do toho eskalátor. Lidé mohou mezi předměty nejenom chodit. Mohou se téměř vznášet.

Bez omezení.

Polovina 19. století. Spořádaná středostavovská žena se stará o domácnost, rodinu a na veřejnosti se neobjevuje bez doprovodu muže. Nechodí do kaváren, do divadla, nikam… Už jen pohled cizího člověka ji může diskreditovat.

Polovina 19. století. Západní společnost po průmyslové revoluci zbohatla. A změnila se: Umí a chce masově vyrábět věci, které už nesouvisí s bezprostřední potřebou přežít. Objevuje luxus nejenom pro ty nejbohatší.

Polovina 19. století. Spořádaná středostavovská žena se postupně stává rozhodující hráčkou při rodinných nákupech. Pocit bezpečí a důstojnosti jí nabídl obchodní dům. Imitace jejího vlastního obýváku, její jídelny a kuchyně. „Ženy prožívaly nový pocit svobody… Luxusní obchodní paláce byly ve městech jedním z prvních míst, kde se ženy mohly pohybovat samy, bez doprovodu mužů,“ píše Erin Blakemore na webu History.

Polovina 19. století. Ženy nemají volební právo, politika, veřejný život jsou pro ně zapovězené. Ale už smějí utrácet rodinné peníze. A obchodníci dělají vše pro to, aby jich utratily co nejvíc. Vytvoří jim iluzi bezpečného domova. A iluzi svobody.

Spořádané středostavovské ženy ochutnávají volnost. Mohou se bez dozoru pohybovat mezi tím nepřeberným množstvím lákavých předmětů.

Jakoby se téměř vznášely.

První eskalátor v Československu nahradil v roce 1926 pozemní lanovku na Letnou.

První eskalátor v obchodním domě byl ve Zlíně – v obchodním domě Baťa, v roce 1934.

Rozmach obchodních domů byl v Československu přibližně o půl století opožděný za Francií nebo Anglií. V meziválečném období nicméně i tady vyrostly moderní paláce, které měly ambici stát se novými kulturními centry měst.

Typická jsou slova architekta opavského obchodního domu Breda & Weinstein Leopolda Bauera: „Pokládám za důležité a dobré, aby se dnešní umělci spojili s obchodními domy. Neměli by tam svá díla pouze vystavovat, ale měli by se také účastnit aranžování výloh, což spolu s jejich podílem na mnohých uměleckořemeslných předmětech, jež se v takovém obchodním domě prodávají, napomáhá zvyšovat úroveň vkusu publika. Zkrátka mají poznat, že obchodní dům je institucí velmi vhodnou k tomu, aby podporovala a kladně ovlivňovala moderní kulturu v nejlepším slova smyslu.“

Nejzářivější stavbou první generace československých obchodních domů byla Bílá Labuť v Praze. Úspěšná obchodní síť Brouk a Babka představila v propagačních materiálech Bílou Labuť jako zaoceánský parník. Každý se může účastnit plavby, každý může v této supermoderní funkcionalistické budově okusit neomezené možnosti.

Jeden z architektů Bílé Labuti, Josef Kittrich, pro časopis Architektura napsal: „Půdorys, organisace a provoz obchodního domu jsou konec konců funkcemi prodejní psychologie. Vzhled, fascinující reklama, světelné a neonové efekty, výstava zboží, stupňující se až v divadlo, a celý aparát obsluhujících spojují své síly, aby nevšímavého chodce zpracovaly v užitečného kupce.“

Velmi přímočaře se k tématu tehdy vyjádřil také psycholog František Šeracký: „Jde o působení na lidi, ať se jedná o reklamu či prodej, chceme-li účinně působiti na lidi, chceme-li, aby lidé dělali to, co my chceme, pak musíme lidi znát, musíme znáti jejich duši, jejich sklony a záliby a těm co nejvíce se přizpůsobovat a vyhovovat. Obchodník musí být praktickým psychologem.“

Přimět neužitečného chodce, aby dělal, co chceme.

La Belle Époque! Pohyb bez omezení!

A eskalátor jako symbol.