Článek
V čase sametové revoluce byl jedním z těch, kteří s ostatními zástupci stávkujících studentů stáli na tribunách. Tehdy jako student medicíny. Dnes se Jan Bubeník (52) živí coby „lovec mozků“, stále ale cítí potřebu poukazovat na to, že svoboda a demokracie nejsou ani po 31 letech samozřejmostí.
„Je i na nás, abychom neustále připomínali, že ty hodnoty a svobody tady nemusí být napořád, že to nemusí být definitivní a že podobné situace, jako je migrační krize nebo covid-19, mohou společnost zase posunout nějakým nepřijatelným směrem, když nebudeme pozorní a aktivní,“ podotýká Bubeník v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
S pandemií covidu-19 prožíváme velmi zvláštní rok plný restrikcí. A část společnosti omezení odmítá s tím, že nám vláda nasazuje náhubky, omezuje svobodu a demokracii. V souvislosti s výročím 17. listopadu, domníváte se též, že jsou hodnoty vybojované v roce 1989 nějak ohroženy?
V zásadě nic takového necítím. Zažíváme mimořádnou situaci, téměř na úrovni přírodní katastrofy, a ta si žádá i mimořádná opatření. Aby se ochránily životy a zdraví lidí, včetně našich blízkých. Přesně pro tyto situace existují v zákonech krizové režimy. A když to funguje tak, jak má, není se třeba o svobodu bát. Musí to ale být dobře definované a termínované, omezené a kontrolované.
Samozřejmě vždy je nutné být ve střehu. Protože i přírodní katastrofy nebo nějaké mimořádné stavy podobné válečnému mohou být velkým lákadlem a pokušením pro politiky, kteří mají tendenci uchvátit moc. Je samozřejmě lepší, když je nouzový stav na kratší období, které se případně opakovaně prodlouží. A je třeba, aby jednotlivé složky demokratického státu - moc exekutivní, zákonodárná i soudní - nepřestaly fungovat a vyvažovat, aby veškeré procesy byly pod neustálou kontrolou. Ale zatím se zdá, že to tak je.
Pokud je to v mezích zákonů a pod kontrolou Parlamentu a soudů, tak tedy z těch omezení žádné obavy nemáte, rozumím tomu správně?
Nemám, protože, jak říkám, jsou na přesně určenou dobu a jsou specifická pro současnou situaci.
Se svobodou vždy přichází ruku v ruce i odpovědnost a toto je v dané situaci odpovědné řešení. Samozřejmě všechny kroky musí být občanům dobře vysvětleny a také platí, že ti, co za implementaci opatření mají nést odpovědnost, musí jít sami příkladem, nemohou mít žádná privilegia. Aby to bylo uvěřitelné a lidé byli ochotni opatření respektovat.
Klausem nechci ztrácet energii
Ve společnosti je letos cítit podobné napětí jako v době uprchlické krize a možná i podobné dělicí čáry…
Ono, když jde o migranty nebo covid, tak ve společnosti vždy najdete lidi, kteří využívají a zneužívají dvě emoce, které jim pomáhají druhé ovládat: strach a vztek. Nejdříve lidi vystrašit a potom jejich vztek namířit vůči nějaké skupině nebo vůči něčemu, co jejich strach způsobilo.
Zatím nevíme, jak přesně budou letošní oslavy probíhat, zda můžeme očekávat i nějaké hlasité protesty. Nemáte ale pocit, že 17. listopad v posledních pěti letech - právě od dob uprchlické krize - láká i mnoho radikálů, kteří mají asi úplně jiné představy o směřování společnosti než studenti v roce 1989?
Na každé emočně vypjaté výročí nebo událost se vždy přilepí i lidé, kteří je mají tendenci znásilnit nebo dotlačit do nějakého extrému, který s tím původním espritem nemá co společného. Ale tomu nejde nijak zabránit. Jde o to, aby ta mlčící většina nemlčela. Nedovolila ten původní odkaz zmanipulovat a zdeformovat.
Jak se díváte na výroky bývalého prezidenta Václava Klause, který demonstrativně nenosí roušku a tvrdí třeba, že rouškaři jsou „vítači migrantů, lidé, kteří si přejí posílení Evropské unie a rychlé přijetí eura“. I on mluví o omezování svobody a přiživuje různé spiklenecké teorie.
Já se už dlouho snažím výroky Václava Klause, pronášenými ve veřejném prostoru, ani nezabývat, neztrácet s nimi energii. To je jen další zoufalý výkřik, kterým se snaží upoutat pozornost.
Jak to vnímáte v kontextu celého polistopadového příběhu Václava Klause? Neboli vzhledem k tomu, kolik z nás v první polovině 90. let obdivovalo jeho transformační „drive“…
Je to samozřejmě smutné. On měl nepochybně jednu ze zásadních rolí při transformaci společnosti, ale jak on, tak i jeho syn se posunuli až do okrajové extremistické pozice. Je to smutné, ale je to jejich volba.
Co tato doba říká o současném prezidentovi Miloši Zemanovi, kterého teď lidé nijak zvlášť dobře nehodnotí?
Vzhledem k tomu, jak je dlouhé měsíce stranou dění a k těm aktuálním věcem se téměř nevyjadřuje, tak to neříká v zásadě vůbec nic. Když už něco prezident říká, tak spíše napomáhá zmatkům, než že by byl jasnou signalizační, ideovou a morální autoritou. A to je přitom to jediné, co by hlava státu v našem politickém systému měla dělat, jaká by měla být její role. A Zeman roli morální autority jednoznačně neplní.
Promrhaná lidská iniciativa
Mluvíte o zmatcích a špatné komunikaci. To se ale týká i vlády. Neměl jste někdy v těch posledních měsících pocit, že podobně jako vedení komunistického Československa v té finální fázi je mírně odtržená od reality?
Nevím, jestli je to úplně dobrá paralela. Mně hlavně vadí, jak vláda promrhala iniciativu mnoha lidí, kteří státu přispěchali nezištně na pomoc.
Řada lidí z privátního sektoru opustila své kanceláře, přestala se starat o své lidi a firmy a šla pomáhat státu, který si ani nebyl schopen namodelovat, jak se epidemie bude vyvíjet, co to bude znamenat pro jednotlivé složky, včetně třeba zdravotnického systému.
A ti lidé státu pomohli, ovšem jejich doporučení, výsledky jejich analýz, nikdo nevyužil. Nezačal se podle toho chovat a cokoliv implementovat. Mezi tou první a druhou vlnou jsme tak ztratili strašnou spoustu času a následky pociťujeme do dnešních dnů. A tomu opravdu nerozumím a nechápu tu drzost, když vrcholný vládní činitel říká, že někdo měl přijít a nepřišel a podobné věci. Proč by ti lidé měli za nimi chodit? To oni měli přijít. Stát si přece ty lidi ze soukromého sektoru nenajal, a tudíž oni vůči němu neměli žádnou povinnost. To byla povinnost politiků a úředníků, co jsou za to placeni a od toho tam jsou. Tam vidím extrémní selhání.
Svědčí to jen o extrémním selhání jednotlivců nebo i o nějaké paralýze celého systému?
Tak ono to vždycky začíná „leadershipem“. A potom samozřejmě jde i o to, zda státní služba je vůbec schopna politická rozhodnutí realizovat. A já jsem dalek tomu, abych dokázal objektivně posoudit, co má větší vliv, vyhodnotit proporce selhání. Nicméně ryba vždycky smrdí od hlavy a nakonec hlavní odpovědnost musí vždy nést ti lidé, co jsou nahoře.
Nějaké povědomí ještě mám
Před těmi 31 lety jste byl během revoluce v první linii, tehdy jako student medicíny. Tu školu jste nakonec nedokončil a vydal se jinou cestou, dnes se živíte jako headhunter. Neříkal jste si právě teď, že kdyby vás osud nezavál jinam, mohl jste být opět v první linii jako lékař někde v nemocnici?
To mě nenapadlo, takovou fantazii jsem neměl. Ale samozřejmě si i teď říkám, že kdyby se krizová situace ještě prohloubila, tak pořád mám v sobě nějaké základní medicínské znalosti a postupy, nějaké povědomí o tom oboru. A snad bych tak mohl někde i zaskočit jako nižší zdravotnický personál, kdyby tu opravdu nastala nějaká limitní situace. Ale snad už to nebude potřeba.
Už víte, jak budete slavit letošní 17. listopad? Zůstanete doma nebo se někam chystáte?
Chci se domluvit s dětmi, zda půjdeme i na Národní třídu zapálit svíčku nebo zvolíme jiný program, ještě nemáme definitivní plán.
Říká se, že boj o svobodu a demokracii nikdy nekončí, že jej musí každá generace svést znovu. Myslíte, že i ta současné mladá generace si je toho vědoma?
Jak kdo. Existuje určitě rozdíl mezi tou naší generací, která vyrostla v komunismu a poznala - byť jen v mladém věku - totalitní moc, a má tak možnost srovnávat. Třeba ale moje starší děti, teenageři, kterým je 15 a 17 let, už také berou spoustu věcí jako dané, ale ono to tak není.
Oni tuto zkušenost nemají a ona je i v nějaké míře nepřenositelná. Je tedy i na nás, abychom neustále připomínali, že hodnoty a svobody tady nemusí být napořád, že to nemusí být definitivní a že podobné situace, jako je migrační krize nebo covid-19, mohou společnost zase posunout nějakým nepřijatelným směrem, když nebudeme pozorní a aktivní.
