Čech zatíží planetu více zplodinami než Číňan. A je dokonce nejhorší ze západní i střední Evropy

Světoví politici, odborníci a aktivisté se tento týden v New Yorku sešli na summitu s cílem najít řešení klimatických změn. Řada politiků volá po nutných krocích za záchranu planety, která je i podle většiny vědců ohrožena. Mezinárodní panel OSN pro změny klimatu ve své více než tisíc stránek dlouhé studii vyzval politiky k urychleným činům, které mohou odvrátit důsledky tání ledovců a změnit život milionu lidí v přímořských oblastech.

Hladiny moří podle panelu stoupaly v letech 2006 až 2015 dvakrát rychleji, než to bylo v průměru během 20. století. Podle nejhorších předpovědí by hladina vody mohla být až o dva metry výše. V ohrožení budou města jako New York, Šanghaj a metropole v deltách Gangy a Mekongu.

Na následujících grafech jsme se podívali na základní data o emisích, počasí, nešetrném plýtvání i způsobu života, který minimálně nepomáhá v boji s klimatickými změnami.

V celkovém počtu emisí vede žebříček zemí Čína. Při přepočtu emisí na jednoho obyvatele je v žebříčku překvapivě nízko. Lídry jsou naopak arabské země v čele s Katarem a Spojenými arabskými emiráty. Hůře než Čína je na tom i Česká republika, která sice celkově vyprodukuje relativně nízké množství emisí, ale v přepočtu na hlavu jde za rok přes 10 tun oxidu uhličitého, což nás řadí do předních míst tabulky. Jde o největší číslo ze všech zemí střední i západní Evropy. Naši sousedé jsou za námi těsně v závěsu, Německo s 9,73 tuny na obyvatele a Polsko s 8,56 tuny.

Pro srovnání: Benzínové vozy střední nižší třídy vyprodukují na jeden ujetý kilometr zhruba 200 gramů emisí oxidu uhličitého. Nákladní auta se pohybují okolo 900 gramů. Jedna dvouhodinová cesta z Prahy do Brna tak vyjde na 41 kilogramů oxidu uhličitého. Zatímco průměr pěti největších českých tepelných elektráren na stejnou dobu vychází na necelý milion kilogramů oxidu uhličitého.

Jako první ze zemí začala podle dostupných zpráv produkovat oxid uhličitý Velká Británie. S rozvíjejícím se průmyslem se přidávají další evropské země a Spojené státy. Tato produkce je v porovnání s tou současnou zanedbatelná. Největší nárůst je vidět v druhé polovině minulého století a z poslední dekády je evidentní téměř ztrojnásobení emisí Čínou. Nárůst je patrný i u dalších asijských zemí. Naopak země Evropské unie své emise v posledních letech snižují, což se daří i USA.

Více než 8 milionů tun plastového odpadu skončí každý rok v oceánech. Devadesát procent z tohoto odpadu je do oceánu přivedeno desítkou řek, z toho osm se nachází v Asii, zjistila studie publikovaná v odborném časopise Environmental Science & Technology.

Jde konkrétně o řeky Indus, Gangu, Maghnu, Mekong, Perlovou a Žlutou řeku, Amur a Chaj-che. Společně s africkými Nigerem a Nilem tyto řeky přenesou do oceánů absolutní většinu plastů.

V povodí těchto řek je produkce plastového odpadu vysoká. Jde o hojně obydlené oblasti, ve kterých se nachází velké průmyslové továrny. Podél řeky Chaj-che v Číně žije více než 500 milionů lidí. S velkým množstvím obyvatel tak roste i objem odpadu, který se v tomto případě nachází natolik blízko v povodí, že často končí v samotné řece. Řeky pak slouží jako transport pro plastový odpad a postupně ho dopraví z vnitrozemí k pobřeží, kde se už může volně rozptýlit tam, kam ho zanesou oceánské proudy.

V roce 2017 Čína zahájila snahy zvýšit míru recyklace na 35 %, čímž doufá zlepšit stávající situaci, kdy podle posledních dat 74 % plastového odpadu zpracovala nevhodně. V listopadu téhož roku přijalo 12 tamějších měst zákony a regulace třídění odpadu, 24 měst přijalo pracovní programy týkající se recyklace. Země je největším producentem plastového odpadu na světě s více než 59 miliony tun v roce 2010.

Při jiném pohledu dat – přepočet na osobu však zemi zařadí mezi jednu z těch ekologičtějších. Více plastů na obyvatele produkuje například Německo, Irsko, Spojené státy, ale třeba také Grónsko. Data pro Českou republiku projekt Our world in data neeviduje. Celková produkce plastu roste. V roce 2010 bylo vyrobeno 313 miliard tun plastu, v roce 2015 pak dokonce 381 miliard tun.

Dalším faktorem často spojovaným s nedostatečně ekologickým životem je nakládání s potravinami. Češi se umístili velmi vysoko v žebříčku Food Sustainability Index, který hodnotí země podle využívání potravinových zdrojů. Index udržitelnosti se vytváří zprůměrováním tří hlavních kategorií – nevyužité a vyhozené jídlo, udržitelnost zemědělství a zdravost a nutriční hodnoty potravin, které občané zkonzumují. Čím vyšší má země celkové skóre, tím lépe na tom je.

Česká republika skončila na sedmém místě před Švédskem, Německem nebo Velkou Británií a USA. První tři místa obsadila Francie s Nizozemskem a Kanadou. Zpráva ale i tak naší zemí vyčítá třeba špatné zacházení se zemědělskou půdou, dopad zemědělství na životní prostředí, nízkou diverzitu plodin, velké množství fast foodů i přejídání.

Vyhazujeme i velké množství potravin. Podle Centra pro výzkum veřejného mínění představoval potravinový odpad v roce 2017 zhruba třetinu veškerého odpadu, který české domácnosti vyhodily. Ročně to je necelých 830 tisíc tun jídla, pro 59 procent Čechů je důvodem to, že se potraviny zkazí. V Evropě se vyhodí ročně kolem 90 milionů tun jídla. Na celém světě končí ročně v odpadu 1,6 miliardy tun jídla za 750 miliard dolarů.

Z průzkumu společnosti KPMG vyplývá, že za posledních pět let se zdvojnásobil počet Čechů, kteří za potraviny měsíčně utratí víc než tři tisíce korun. Jídlem se přitom stále víc plýtvá, ročně české domácnosti vyhodí jídlo za 20 tisíc korun. Měsíčně tak v popelnicích skončí kolem 1700 korun.

Podle dat OECD umíme jako země čistit vodu. V roce 2017 bylo v České republice napojeno 82 % populace na čističku odpadních vod. V této činnosti se navíc dlouhodobě zlepšujeme, kdy na začátku milénia to bylo pouhých 64 %. Rekordmanem v čištění vody je Chile, které se podle dostupných zpráv zbaví od nepřirozených látek 99,97 % vody. Druhé je Nizozemsko s 99,5 % a třetí Lucembursko s 98,6 %.

Průměrný Čech spotřeboval v roce 2018 denně 89,2 litru vody, což je o 0,5 litru více než v předchozím roce. Vodou z veřejných vodovodů není zásobeno přes pět procent obyvatel ČR. Svou vlastní pravidelnou spotřebu vody si můžete vypočítat v této kalkulačce.

Celosvětově roste spotřeba elektrické energie. Zatímco v roce 1990 byla celková spotřeba elektřiny podle Mezinárodní energetické agentury 10 901 terawatthodin, v roce 2016 šlo již o 23 107 terawatthodin. Každý obyvatel Země tak průměrně spotřebuje ročně 3,11 megawatthodiny elektrické energie. Ta je stále nejvíce vytvářena uhelnými elektrárnami, které tvoří 38,3 % celé produkce elektřiny. Rostoucí poptávka po energiích si vybírá svou daň v životním prostředí, kdy právě uhelné elektrárny v roce 1990 produkovaly 5 gigatun oxidu uhličitého, v roce 2018 pak do vzduchu vypustily do vzduchu už více než 10,1 gigatuny oxidu uhličitého.

Podle americké vesmírné agentury NASA stoupá globální povrchová teplota Země od poloviny 70. let minulého století. Index globální teploty vyjadřuje, o kolik se planeta oteplila ve srovnání s normálem z let 1951–1980. V České republice je oteplení evidentní. Z dat Českého hydrometeorologického ústavu vyplývá, že poslední desetiletí je v Česku o 1,5 stupně teplejší než šedesátá léta minulého století. Podle NASA se osmnáct nejteplejších let vůbec odehrálo za posledních devatenáct let.

Znatelně od poloviny minulého století narostl i globální počet přírodních katastrof. Vyplývá to z dat bruselského CRED – centra, které se zabývá výzkumem katastrof. Největší počet zastávají povodně, ale nárůst je znatelný prakticky u všech druhů pohrom, v některých případech až na stonásobky. V posledních letech ale můžeme pozorovat až na některé výkyvy spíše opětovný pokles. Nejhorším rokem do počtu všech globálních katastrof byl rok 2005, kdy CRED napočítal přes čtyři stovky velkých katastrof. V roce 2018 už bylo číslo pod třemi sty.

Podle zprávy Evropské komise z roku 2006 je mezi některými přírodními katastrofami a klimatickou změnou prokazatelný vztah. V některých případech už byly katastrofy klimatem ovlivněny. U jiných naopak vztah prokazatelný není. Při modelování scénářů s dalším nárůstem skleníkových plynů EK popisuje další prohloubení klimatické změny a více případů extrémního počasí, jako jsou vlny veder, záplavy nebo inteznivní sucha.

Zpráva Mezinárodního panelu OSN udává, že tropické bouře v posledních letech vznikají v daleko větší míře, jsou silnější a páchají větší škody. Moře je navíc masivně poškozováno a to platí i o ledových masách, které tají.