Článek
Ačkoliv covid-19 překonali, odnáší si z něj řada lidí dlouhodobé zdravotní problémy. Zadýchávání, únava, deprese, řídnutí vlasů nebo poruchy spánku. To vše je jen úzký výběr příznaků postcovidových stavů. Lékaři pacienty léčí a přesnou povahu problémů nadále zkoumají.
Svůj díl do mozaiky znalostí o postcovidu přidávají i odborníci z Fakultní nemocnice Hradec Králové, kteří systematicky sledují soubor více než 400 pacientů.
„Pokud jde o kožní změny nebo o tolik diskutované řídnutí vlasů, zdá se, že po šesti měsících se tyto potíže výrazně zmenšují. Naopak postižení plic může trvat dlouho, zejména u lidí, kteří měli covid těžký s nutností péče na JIP,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Vladimír Koblížek, pneumolog a přednosta Plicní kliniky Fakultní nemocnice a Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové, který je zároveň vědeckým sekretářem České pneumologické a ftizeologické společnosti.
Systematické sledování pacientů s postcovidovými potížemi u vás v nemocnici začalo loni na jaře. Probíhá stále? Kolik pacientů jste do něj nakonec zařadili?
Ano, pacienty chceme sledovat až do doby, než se úplně uzdraví. Ve výzkumné části máme více než 400 pacientů – část se s covidem léčila doma, menší část byla v nemocnici. Z loňské jarní vlny jsme se snažili zařadit skoro všechny pacienty, to se nám téměř podařilo. Tyto nemocné, s jejich souhlasem, vyšetřujeme poněkud podrobněji. Data pacientů anonymně zpracováváme a analyzujeme s cílem zjistit, jaký je vývoj postcovid v čase u pacientů našeho tolik postiženého kraje.
Podzimní vlna zde byla jakási obrovská smršť, z té jsme zařadili jen někoho, více méně náhodně. V péči jinak máme ještě asi tři sta dalších lidí s postcovidovými obtížemi. Nicméně naše pracoviště není jediné, které se o tyto pacienty stará. Většina plicních klinik, lůžkových oddělení a terénních ambulancí nyní jede doslova na plné obrátky, snaží se najít pacienty s postcovidovým postižením a ty co možná nejrychleji léčit.
Jaké jsou průběžné výsledky sledování?
U velké části pacientů už máme hotovou kontrolu po půl roce. V podstatě zjišťujeme, že pouze malá část z těch, kteří byli s covidem v nemocnici, je po tom půl roce úplně v pořádku. Pacienty si rozdělujeme do čtyř kategorií podle toho, jak moc velké mají objektivní postižení a jaké mají subjektivní potíže. To jsou dvě různé věci – lidé třeba mohou mít velké symptomy a nemají žádné změny na plicích, nebo obráceně – mají změny na plicích, avšak sami to nijak nepociťují.
Kategorie A popisuje člověka, kterému už nic není, zároveň má zcela normální nález při podrobném vyšetření funkce a struktury plic. Když jsme pacienty vyšetřili po třech měsících od doby diagnózy, 22 procent z nich spadalo do této kategorie A, bez příznaků a bez poškození plic. Když jsme to samé s pacienty udělali za šest měsíců od vzniku covid – zjistili jsme, že je takových lidí už 32 procent. O deset procent se to zvýšilo. To znamená, že asi třetina z pacientů je po půl roce úplně v pořádku. Většina pacientů v kategorii A měla covid jen v mírné formě, bez předchozí hospitalizace.
Zdá se, že nejčastějšími postcovidovými následky jsou únava, slabost, dušnost a případně padání vlasů nebo celková dekondice – člověk nedokáže fyzicky fungovat stejně jako před covidem.
Teď už máme u části z nich údaje z kontrol po devíti měsících a po jednom roce. Tam zjišťujeme, že se počet pacientů bez známek onemocnění zvyšuje na 50–60 procent lidí. Zdá se, že patologické plicní změny budou mizet postupně a pomaličku. Že to bude v řádu mnoha měsíců a nebude výjimečné, když třeba třetina pacientů bude mít změny na plicích ještě v druhém roce.
Každopádně očekáváme, že se to bude postupně zlepšovat. Na otázku, zda někteří budou mít změny doživotní, se ještě nedá odpovědět. Ale zdá se, že pokud takový člověk bude, budou to jednotlivci v řádech nízkých procent.
Spektrum potíží, se kterými se lidé mohou po covidu-19 potýkat, je široké. Víme už, které problémy mizí nejrychleji a u kterých to trvá déle?
Je to velmi odlišné člověk od člověka. Zdá se, že nejrychleji mizí kožní změny, u někoho se rychle upravuje únava či deprese. Ale opravdu je to u každého jinak. Pokud jde třeba o kožní změny nebo o tolik diskutované řídnutí vlasů, zdá se, že po šesti měsících se tyto potíže výrazně zmenšují. Naopak postižení plic může trvat dlouho, zejména u lidí, kteří měli covid těžký s nutností péče na JIP.
Dat ze světa přibývá, každý den je publikována nějaká nová práce a zatím se zdá, že nejčastějšími postcovidovými následky jsou únava, slabost, dušnost a případně padání vlasů nebo celková dekondice – člověk nedokáže fyzicky fungovat stejně jako před covidem.
Je pravda, že návrat k původnímu zdravotnímu stavu ovlivňuje i věk pacienta?
Ano. Kdybychom na základě světových dat měli říci, kdo je riziková skupina pro postcovidové postižení, bývají to o trochu častěji ženy, starší lidé a ti, kdo trpí chronickým onemocněním ledvin nebo plic. Zajímavé je, že nám v našich souborech zatím nevyšlo výraznější zastoupení žen, ani nevidíme, že by s postcovidem nějak souvisel zvýšený index tělesné hmotnosti nebo že by se víc vyskytoval u nemocných s cukrovkou – nic z toho na hradeckých datech zatím není patrné.
Naopak vyšší věk i u nás jasně ukazoval na větší riziko vzniku a rozvoj postcovid problémů. Více potíží měl také ten, kdo musel být při covidu-19 hospitalizován na jednotce intenzivní péče. Plíce mohou být poničené řadu měsíců a předpokládáme, že mezi těmito pacienty mohou být ty jednotky procent se změnami doživotními. Obdobně tomu bylo u pacientů se SARS. Nicméně například z dat kolegů z Holandska vyplývá, že se pacienti postupně zlepšují měsíc po měsíci třeba ještě po roce.
Nedávno jsme měli v Hradci Králové pneumologický kongres, při kterém byli připojeni i kolegové ze Španělska, Belgie, Holandska a dalších zemí. Ti prezentovali své případy pacientů z jarní vlny, tehdy jich měli více než my. A ještě loni v dubnu viděli těžké následky, které se však po roce výrazně zlepšily. Je tam určitě prostor pro optimismus – i někteří pacienti s těžkým postižením se dle zahraničních dat po roce mohou výrazně zlepšit. My tato data budeme mít také, protože pacientů máme z podzimu hodně, více budeme vědět po letních prázdninách.
Pokud jde o dosavadní znalosti o postcovidových problémech – co vás na vašich datech z průběžných sledování nejvíce překvapilo?
Zaujalo mě, že základní testování funkce plic – spirometrie ani klasický rentgenový snímek často nemusí vůbec nic ukázat. Člověk jde na rychlé vyšetření, udělá se mu rychlý snímek hrudníku a obyčejná spirometrie a když se nedělají ta další vyšetření, tak se nic nenajde. Přitom se daný člověk opravdu zadýchává, má tedy jasné potíže. Jsou proto potřeba další testy – pozátěžové vyšetření chůzí, oxymetrie, případně vyšetření plicní difuze, nebo nízkodávkové CT, které se dá udělat jako screening plicních nebo cévních patologií. To vše dokáže u pacientů, kterým není dobře, identifikovat problém.
Za druhé mě překvapilo, že se v rámci postcovid postižení lze setkat s pestrou paletou různých projevů. Třeba mě překvapily už zmíněné potíže s kůží a vlasy. To jsme u jiných respiračních infekcí dříve prakticky nikdy neviděli, aby lidem v chomáčích padaly vlasy. Jiní pacienti mají zase různé neurologické projevy, mravenčení končetin, poruchy čití. Mohou to být jednotlivci, ze sta lidí jeden. Ale setkáváme se i s takovými bizarními věcmi, které jsme po obyčejných zápalech plic neměli možnost pozorovat.
Nedávno jsem mluvila s několika mladými lidmi, kteří si stěžovali na velké potíže s nespavostí po covidu-19. Zaznamenáváte i tohle?
Ano. Jsou i zahraniční práce, které ukazují, že je nespavost po covidu-19 poměrně častým problémem. Trochu častěji se vyskytuje u žen, ale může být u obou pohlaví, často to není závislé na tíži prodělaného covidu.
Virus sám o sobě je schopen dostat se do mozkové tkáně, kromě toho imunitní reakce, kterou vyvolává, může do určité míry udělat nějaké menší a snad vratné poškození mozku. Jde ale o věci, které je ještě třeba zkoumat. U nás zjišťujeme, že je to problém minimálně u třiceti nebo dvaceti procent lidí, kteří mají postcovid. Mají poruchy usínání nebo opakované probouzení v noci.
Jaký je přesný mechanismus, který problém po covidu-19 spouští, ale nevíme, je to tak?
Nevíme, stále se to zkoumá. Teď víme, že se jev vyskytuje více a sledujeme, jakou má podobu – zda je to nespavost, či jiná porucha spánku. Snad v příštím roce mohou být první data, která ukáží, co je příčinou.
Je možné, že se tyto následky do jisté míry vyskytují i u jiných virových infekcí, akorát jsme to nevyšetřovali. Stejně tak je možné, že je za tím covidová hypoxemie – ti lidé měli často málo kyslíku, mohli mít hypoxemii i pár dnů, a to mohlo hypoxicky poškodit některá nervová zakončení, způsobit různé následky od mravenčení až po nespavost. Uvidíme.
Podobnou teorii s nedostatkem kyslíku mi tento týden říkala paní, jejíž manžel se po těžkém covidu potýká s psychickými problémy, trpí úzkostnými stavy, přestože nic takové dříve neměl…
Je to racionální úvaha, zkoumá ji nyní mnoho vědeckých týmů. Nevíme proč, ale zdá se, že virus do jisté míry tlumí funkci center v cévách, které registrují, že je v těle málo kyslíku. U některých lidí s akutním covidovým zápalem plic tato mozková centra asi nefungovala optimálně, zatím přesně nevíme proč.
Psychické potíže tedy patří mezi příznaky postcovidu?
Ano, určitě. Patří tam depresivní stavy, úzkosti i posttraumatická stresová porucha – vyskytuje se třeba u lidí, kteří jsou svědky autonehody, současně se ale vyskytuje i u lidí po prodělání covidu. Třeba v italských pracích ze severní Itálie, které byly publikovány na jaře, tam jsou takových pacientů, kteří mají známky posttraumatické stresové poruchy, nižší desítky procent.
Vzhledem k tomu, jaké potíže může covid dlouhodobě způsobit bez ohledu na věk, je i tohle všechno argumentem pro mladé lidi, aby se nechali očkovat?
Ano, přesně tak. Očkování je vhodné i pro mladé lidi. Navíc když si vezmeme tzv. indickou variantu (varianta delta, pozn. red.), je skutečně výrazně nakažlivá a je schopna rychlejšího přenosu. Pokud populace nebude dostatečně naočkována, může znamenat riziko vyšší podzimní vlny. Jakmile se ale co nejvíce lidí naočkuje, vytvoříme bariéru šíření – nepomáháme tím jen sobě, ale celé společnosti.
Mohou se nechat očkovat i ti, kdo se léčí z některých příznaků postcovidu?
Nemusejí se toho bát. Očkování proti covidu by s postcovidem nemělo nijak souviset. Danému člověku se pouze podá struktura, na kterou si vytvoří protilátky a imunitní reakci, která ho chrání. Nic více. Nejsou zaznamenána žádná zvýšená rizika výskytu postcovid u vakcinované populace.
