Překlad Kundery byl náročný, postupně vzniklo deset verzí textu

Kareninová se snažila maximálně přiblížit Kunderovu stylu v českojazyčné části jeho díla.

„Já si nikdy nepřipadám chytřejší než autor, ale jako ten, kdo se jím nechá vést,“ řekla Kareninová při brněnském uvedení knihy. Nakladatelství Atlantis ji poslalo na pulty knihkupců 2. září.

Brněnský rodák Kundera, který žije ve Francii, napsal Slavnost bezvýznamnosti ve francouzštině. Poprvé vyšla v roce 2013. Podobně jako u dalších svých knih napsaných ve Francii, tak také u Slavnosti bezvýznamnosti se Kundera dlouho bránil českému vydání. Nakonec určil, aby knihu přeložila právě Kareninová.

Překladatelka dostala z nakladatelství v elektronické podobě všechny Kunderovy romány a eseje, aby mohla co nejvěrněji uplatnit v překladu autorův styl. Hledala prý téměř každé slovo – například zda Kundera v češtině používal spíše spojku „protože“, anebo „neboť“, případně „a tak“, anebo „a tedy“. „Jsou to zdánlivě hlouposti, ale skládá se z nich styl autora,“ uvedla Kareninová.

Podle ní psal Kundera svým způsobem francouzsky i ve vlasti. Jeho české psaní myslí francouzskou syntaktickou přesností, míní překladatelka, která sklízí za odvedenou práci chválu. „Je to skutečně mimořádný výkon,“ řekl ředitel Moravské zemské knihovny v Brně a znalec Kunderových překladů Tomáš Kubíček.

„Není to překlad, to je alchymie. Přeložila i ducha,“ uvedla spisovatelka a bohemistka Sylvie Richterová. Kundera podle ní teď už ví, že převod jeho díla do češtiny je v dobrých rukou. Připomněla, že během své literární dráhy udělal Kundera s překlady vícero špatných zkušeností. „Nedobrý překlad autor cítí, jako by mu oblékli cizí propocené šaty. Je to něco nesnesitelného,“ prohlásila Richterová, která je zároveň autorkou doslovu ke knize.

„Slavnost bezvýznamnosti nepopírá velké hodnoty krásy a lásky, pouze je představuje jako váhy zbavené. Jako žerty, kterým se už nikdo nebude smát. Žádná odpověď nemůže být považována za definitivní v celku autorova díla, které nikdy nepřestalo klást otázky a připomínat hodnoty Evropy,“ napsala Richterová v doslovu.

Kareninová momentálně pracuje na překladu další Kunderovy knihy. Jde o román L'ignorance.

„Všechno se mi líbí, cos mi už vyprávěl, všechno se mi líbí, co vymyslíš, a nemám co dodat. Možná jen s tím pupkem. Pro tebe je vzor bezpupečné ženy anděl. Pro mě je to Eva, první žena. Nenarodila se z břicha, ale z rozmaru, z rozmaru stvořitelova. A první pupeční šňůra vyšla z její vulvy, z vulvy bezpupečné ženy. Mám-li věřit Bibli, vyšly z ní ještě další šňůry a na konci každé z nich byl zavěšen malý muž nebo malá žena. Těla mužů zůstávala bez pokračování, zcela neužitečná, zatímco z pohlaví každé ženy vycházela další šňůra a na jejím konci další žena nebo další muž, a to všechno se v miliontém a miliontém opakování proměnilo ve velikánský strom, strom tvořený nekonečnem těl, strom, jehož větvoví sahá do nebe. A představ si, že ten obří strom je vkořeněný do vulvy jediné malé ženy, první ženy, ubohé bezpupečné Evy.

Když jsem otěhotněla já, viděla jsem se jako část toho stromu, visící na jedné z jeho šňůr, a tebe ještě nenarozeného jsem si představovala, jak se vznášíš v prázdnotě, zavěšený na šňůře čouhající z mého těla, a tehdy jsem začala snít o vrahovi, který tam úplně dole tu bezpupečnou ženu podřízne, představila jsem si, jak její tělo dokonává, umírá, jak se rozkládá, takže celý ten ohromný strom, který z ní vyrostl, naráz ztrácí kořeny, svůj základ, a začíná se kácet, viděla jsem nekonečné množství jeho větví padat jako obrovský déšť, a chápej mě dobře, nesnila jsem o tom, že skončí lidské dějiny, že se zruší budoucnost, ne, ne, přála jsem si totální zánik lidí s jejich budoucností i minulostí, s jejich počátkem i koncem, s celým trváním jejich existence, s celou jejich pamětí, Neronem i Napoleonem, s Buddhou i Ježíšem, přála jsem si totální zničení stromu vkořeněného do malého bezpupečného břicha první hloupé ženy, která nevěděla, co dělá a jaké hrůzy nás bude stát její mizerná soulož, která jí určitě nepřinesla ani tu nejmenší rozkoš…“

Milan Kundera: Slavnost bezvýznamnosti, Atlantis 2020, str. 69—70.