Článek
Ministr zemědělství Miroslav Toman oznámil, že resort vybral a domluvil s obcemi 31 nových lokalit, kde by v budoucnu měly vzniknout přehrady. Ty jsou podle ministerstva nutné k zabezpečení dostatečného množství pitné vody. Skutečně k tomu přehrady potřebujeme?
Málokdo si uvědomuje, že ve vodním blahobytu žijeme díky přehradám. Například impulsem pro stavbu vltavské kaskády bylo velké sucho 1946-1947 a od té doby skutečně zachraňuje velkou část naší republiky, především Čechy od dramatičtějšího nedostatku vody. Takže ano, v určitých lokalitách přehrady potřebujeme. Je samozřejmě otázka, kolik a pro jaký objem vody. Ten zmíněný počet je poměrně velký, ale pokud to obce chtějí, tak ví proč. Každopádně co se velikosti týče, předpokládám, že budou spíše menší než střední, žádný druhý Orlík už se u nás z mnoha důvodů nikdy nevybuduje. Přehrady nám pomohou v zásobování pitnou vodou, pomohou zachytit povodňovou vlnu, pomohou nadlepšit průtok daného vodního toku v době sucha, opatří vodu pro závlahy, ale na druhé straně si řekněme rovnou, přehrady nevyřeší sucho v naší krajině.
Kritici označují stavbu přehrad za tlak betonové lobby. Má stavba přehrad nějaké nevýhody?
Poslední čistě betonová přehrada byla postavená před desítkami let, od té doby jsou to sypané hráze, takže kritici by si měli tento pojem ujasnit. Řekněme, že mysleli stavební lobby. Nicméně takto to není. Přehrady jsou tu proto, že umí pomoci s vodohospodářskou bilancí. Musím říci, že z části velmi dobře rozumím i environmentálně orientovaným kritikům. Pro přehradu musíte vyhradit určité údolí, velmi často hodnotné z pohledu přírody, ke kterému má spoustu lidí vztah a které je velmi těžké opustit a nechat ho vodě. Je ale otázka, co je pro společnost prioritní potřeba. V určitých oblastech už je to skutečně nutné řešení kvůli funkcím, které jsem již zmínil, tedy není to jen o pitné vodě.
Ministerstvo říká, že jeho prioritou je zadržování vody v půdě. Mluví o revitalizaci vodních toků nebo obnovování mokřadů a rašelinišť. Za loňský rok se ale podařilo prodloužit dříve narovnané toky o pouhých 19 km. O kolik je potřeba prodloužit české řeky a potoky? Pracuje vláda na tomto plánu dost usilovně?
Přesné číslo vám nikdo neřekne. Důležité je to, že před nějakými padesáti, šedesáti lety byla doba, kdy bylo jiné klima a naše republika měla vody dost. I z důvodu, že se vsadilo na obilniny jako na základní zdroj naší obživy, bylo potřeba vodu z krajiny spíše účelně odvést. Obilniny jsou stepní trávy, které nemají rády zamokření. V současné době se však dramaticky a rychle klima mění a naplňují se první vědecky stanovené scénáře o vývoji klimatu z devadesátých let. Každopádně jsme v situaci, kdy se zvýšily a dále zvyšují teploty, mění se rozložení srážek a roste výpar, což znamená, že je nyní cílem naopak vodu v naší krajině udržet.
Prognóza sucha podle portálu Intersucho.cz
K tomu pomůže i budování vodních krajinotvorných prvků včetně obnovování meandrů řek. Kdysi jsme je napřimovali, dnes je meandrujeme a říkáme tomu revitalizace. Je to zásah do krajiny, který je někde velmi drahý, jinde stačí prokopat jenom pár desítek metrů. Často to u pozemků naráží na vlastnická práva či jiné překážky, ale rozhodně je to krok správným směrem. Že to postupuje pomalu, s tím souhlasím, v tomto směru by mělo být ministerstvo daleko energičtější a obnovu řek do původních koryt skutečně podpořit jako jednu ze základních priorit.
Pokud ale nedáme do dobré kondice naši půdu, především v zemědělství často erozí poškozenou a utuženou, aby zadržela srážku na místě, kde spadne, tak ani tato opatření nebudou tak účinná, jak očekáváme. Když voda z polí steče do rybníka, vodního toku, třeba meandrovitého, tak nejen že v půdě chybí, ale často má i erozní účinky, což znamená její ztrátu a současně zanesení dané vodní plochy.
Ministerstvo zemědělství by mělo kromě krajinotvorných opatření především více podporovat půdoochranné a vodoochranné zemědělské technologie. Při dosažení většího zadržení vody v půdě však logicky můžeme očekávat, že se v některých ročnících a obdobích mohou díky tomu snížit průtoky na tocích či doplňování podzemních vod. Proto se jeví jako vhodné kombinovat tato opatření právě s výstavbou přehrad, které by takové negativní dopady uměly eliminovat. Zkrátka, je třeba situaci řešit opravdu komplexně a rozhodovat se na základě objektivních analýz. Je chybou zhlédnout se v jednom opatření, to tvrdě až necitlivě prosazovat, aniž by existovala komplexní analýza jeho dopadů.
Tomu má podle ministra Tomana zabránit rozdělení lánů na 30 hektarů plochy. Český průměr je přitom přibližně 20 hektarů, a i tak je to nejvyšší číslo v EU, česká krajina je navíc oproti severnímu Německu nebo Polsku mnohem členitější. Pro srovnání: Praha na podzim rozhodla o rozdělení svých polí na 5 hektarů plochy. Není 30 hektarů příliš?
Z jednoho úhlu pohledu je to stále ještě velká plocha. Průměrná zemědělská farma (ne pole, ne blok) v EU má 16 hektarů. Na druhou stranu musím říct, že celé české zemědělství je nastavené na velké lány. Jde především o mnohamilionovou větší techniku, kterou každý podnik či farmář má. V okamžiku, kdy pole snížíme na 4 nebo 5 hektarů, všechny tyto investice budou hůře použitelné a pro české zemědělství by to byla tvrdá rána, a to i v souvislosti s personální situací v odvětví, kdy se vše musí zvládat v relativně malém počtu lidí. Další zatížení by byla samotná organizace práce, časové ztráty, navýšení evidence atd. Také bychom zemědělce donutili, aby se točili se svojí velkou technikou na tak malých plochách, že se např. utužení našich polí ještě zvýší.
Podívejte se na fotografie z Orlíku:
Jinými slovy - je potřeba najít kompromis mezi velkou technikou a touto konkurenční výhodou oproti jiným státům, které mají malé bloky. Protože velké bloky jsou či spíše byly z produkčního pohledu velká konkurenční výhoda. Za mne je 30 hektarů dobrý kompromis. A rozumím i tomu, že třeba v rovinatých nížinách je velký odpor proti této fragmentaci. Říkají: my nejsme v erozně ohrožené krajině, my půdě neubližujeme, proč máme hony zmenšovat? Na druhou stranu nejde jenom o produkci a erozi, jde také o biodiverzitu, rekreační potenciál a další mimoprodukční funkce. Když to řeknu jednoduše, aby se do té krajiny mohl třeba jít člověk s rodinou i projít. Což do 200hektarového lánu nikdo nepůjde.
Pole vysychají i kvůli melioracím, rozpálená plocha polí navíc otepluje vzduch a způsobuje další odpařování vody. Ministr Toman v pondělí řekl, že se chystá připravit databázi meliorací. Ty by se podle něj daly využít místo odvádění vody naopak k zavlažování nebo zadržování vody v půdě. Je využití meliorací možné, nebo je potřeba veškeré meliorační systémy odstranit?
Opatrně na fakta. Pole vysychají především kvůli změně klimatu a sekundárně díky dalším vlivům. Rozpálené plochy mohou mít vliv lokálně, ale nejsou příčinou sucha v Česku. A meliorace? Opět je to krok správným směrem s velkým potenciálem v boji proti suchu. Je škoda, že meliorace jako obor byl na naší Mendelově univerzitě v Brně zrušen a poslední jeho absolventi promovali v roce 1965, takže poslední skutečně kovaní odborníci dnes mají kolem osmdesáti let.
Deficit půdní vláhy podle portálu Intersucho.cz
K databázi meliorací snad jen to, že mapování drenážních systémů není jednoduchá záležitost, a tím nemyslím jen zjistit, kde se nachází, ale především v jakém technickém stavu jednotlivé detaily jsou. Určitě data existují, ať už u různých povodí, Státního pozemkového úřadu. Hodně udělal Výzkumný ústav meliorací a ochrany půd, a bylo by vynikající, kdyby se tato data shromáždila na jednom místě. A ta zmíněná databáze by byla nesmírně užitečná.
Meliorace dříve sloužily především k odvodnění pozemků. Dnes by např. pomohlo na mnoha místech je třeba jen přerušit, i když by tam mohla vznikat nechtěná lokální podmáčení. Opět nelze vše řešit paušálně, ale v souvislostech např. k druhu půdy, podzemním vodám či sklonu pozemku. Každopádně jde především o zmíněný současný technický stav melioračního detailu a možnosti přizpůsobení drenážního systému tak, aby umožňoval manipulaci – řízení odtoku. A samozřejmě opět složité vlastnické vztahy.
Vláda dosud neschválila takzvanou protierozní vyhlášku MŽP, která povoluje maximální ztrátu orné půdy v množství 17 tun na hektar ročně. Proč se vyhlášku už třetím rokem nedaří prosadit? A je vůbec tato vyhláška dostatečně ambiciózní?
Proč se nedaří prosadit, to se musíte zeptat někde jinde. Protierozní vyhláška je každopádně snaha a krok správným směrem. Možná to souvisí s vývojem protierozní kalkulačky ze strany VÚMOP a MZe. Pravděpodobně probíhají diskuze o výše maximální ztráty, administraci, zatížení farmářů další byrokracií, kontrolním mechanismu apod. Tedy snad probíhají a neleží ta myšlenka někde v šuplíku.
České zemědělství je podobně jako v ostatních evropských zemích silně závislé na dotacích. Jak ovlivňuje dotační systém množství vody v krajině? Jak by se měl systém změnit?
Existuje celá řada dotačních titulů, které jsou spojené s vodou v krajině. Na Ministerstvu zemědělství existují např. dotace na greening, také meziplodiny ovlivňují hospodaření s vodou, i když to nejsou přímé dotace na vodu, které jsou reprezentovány například podporou drobných vodních nádrží či rybníků. Dotace v tomto směru má i MŽP. Na MZe je i celá řada dotačních titulů směrem k agrotechnickým opatřením, které jsou rozhodně správné.
Na druhé straně, základní zemědělské dotace v České republice jsou dotace na plochu. Na ně máme nastaven systém přidělování a kontroly. Právě tento obrovský balík dotací by měl být podmíněný ukázkovou starostí o půdu, která je dnes v jejich rámci nedostatečná, potom by měly i ve vztahu k množství vody v krajině daleko větší význam. Konstatování, že jsou podmíněny řádným obhospodařováním zemědělské půdy, není úplně dokonalé. Nejsem proti nějaké formě dotací (třeba spíše formou bez nebo nízkoúrokových půjček, odpuštění DPH či jinou motivační ekonomickou formou), jen říkám, že potřebujeme jasná a kontrolovatelná pravidla pro aplikaci zlepšujících opatření ve vztahu k půdě a krajině.
Vůbec nezpochybňuji, že krajina musí produkovat, musí produkovat jídlo, dřevo, energie, vodu, ale jsou tady také mimoprodukční funkce. A navíc nežijeme v naší krajině sami. Kdo se orientuje zcela výhradně na produkci, pozemky řádně neobhospodařuje a zanedbává či dokonce ničí mimoprodukční funkce, neměl by mít takto jednoduše k těmto dotacím na plochu přístup. Na univerzitě naše studenty učíme, že zemědělec je nejen podnikatel, ale především správce krajiny.
