Článek
Betonové monstrum, obludnost, vřed na tváři města. I tak se říká brutalismu.
Přesto má mnoho příznivců a někteří se ho snaží rehabilitovat. Seznam Zprávy připravily ochutnávku těch nejpeprnějších kousků.
Když se v Praze před pár lety chystalo bourání budovy Transgasu, zvedla se vlna odporu. Přestože stavbu s prvky brutalismu spousta lidí považovala za ošklivý omyl, část odborníků poukazovala na její kvality. Budova přesto demolici podlehla a podobných příkladů na světě přibývá. Vedle ohyzdných staveb, o jejichž likvidaci nejsou pochybnosti, tak zjevně mizí i cenné historické dědictví.
Ve Frankfurtu nad Mohanem proto vznikla iniciativa SOS Brutalism. Mapuje stavby ve zmíněném stylu a upozorňuje na ty kvalitní a ohrožené. Rostou tím šance, že zůstanou zachované i příštím generacím. Jak praví zkušenost, kvalita se jasněji ukáže až s odstupem času.
Brutalismus vzniklý v 50. letech v Británii je snad nejnenáviděnější styl historie. I u dnešních architektů vzbouzí kontroverze. Brutalistní stavby jsou často nepraktické, technicky i bezpečnostně zastaralé a málo „lidské“. Umějí však i fascinovat nevšedním kouzlem.
Slepenec z kontejnerů
Slepenec z betonových buněk jako nový typ městských domů byl původně diplomovou prací izraelsko-kanadského architekta Moše Safdieho. Vzbudil však takový ohlas, že čerstvého absolventa angažovali pořadatelé Expo 67 v Montrealu – architekt mohl koncept uskutečnit jako výstavní pavilon. Stavba z 354 modulů původně obsahovala 158 bytů, každý s přístupem na terasu. Do města přinášela výhody života v rodinných domech. Měla být vzorem pro další stavby, ale zůstala jen experimentem.
Habitat 67 měl poskytnout levné bydlení, zájem o originální byty však jejich ceny postupně zvedá.
Mimozemská základna
Na bulharské hoře Buzludža ve výšce 1 400 metrů nad mořem se vypíná futuristický Památník bulharské komunistické strany z roku 1981. Památník od Georgiho Stoilova je dnes zdevastovaný, ale tím ještě zesílila jeho uhrančivost. V kruhové části je amfiteátr zdobený mozaikami. Záře světlometu ve věži byla údajně vidět až 200 kilometrů daleko u Egejského moře. Skupina nadšenců se nyní snaží o opravu.
Zdevastovaný Památník Buzludža se skupina nadšenců snaží opravit i s využitím amerických grantů.
Betonový Stonehenge
Na jihozápadním okraji Vídně postavil v půlce 70. let sochař Fritz Wotruba s architektem Fritzem Gerhardem Mayrem nevšední kostel Wotrubakirche. Využitím hrubého betonu chtěl v křesťanském duchu ukázat, že chudoba nemusí být ošklivá a že sebejednodušší prostředí může být krásné a dělat lidi šťastnými. Stavba se skládá z 152 betonových bloků, slunce svítící nepravidelnými okny vytváří uvnitř světelnou hru.
Vídeňský kostel Wotrubakirche z betonových bloků má v suterénu společenský sál.
Hlávka kapusty
Geiselova knihovna v americkém San Diegu z roku 1970 je součást Kalifornské univerzity. Architekt William Pereira se inspiroval rukama, které zvedají stoh knih. Původně měla být z oceli, ale kvůli úsporám se rozhodlo pro železobeton. To architektovi umožnilo zvolit sochařštějští formu. Geometrická stavba posazená do plytkého kaňonu spojuje brutalismus s futurismem. William Pereira je i autorem špičatého mrakodrapu Transliterace Pyramid v San Francescu.
Hlavní budova knihovny Kalifornské univerzity může tvarem připomenout tenisový stadion na pražské Štvanici.
Kostky v háčkované blůze
Ve stavbě Národní knihovny Kosova v Prištině z přelomu 70. a 80. let se chorvatský architekt Andrija Mutnjaković snažil spojit různá kulturní dědictví Balkánu – byzantské a islámské architektonické formy. Kopule připomínají střechy klášterů, ale podle některých interpretací i tradiční albánskou pokrývku hlavy, což vyvolalo politické spory. Fasáda je pokrytá hliníkovou sítí, která odkazuje na rybářské sítě a na náboženské závoje. Za jugoslávských válek knihovna sloužila jako ubytovna uprchlíků a vojenské stanoviště.
Národní knihovna Kosova v Prištině už od doby svého vzniku za dob Jugoslávie vzbouzí politické spory.
Pochodující budova
Muzeum umění São Paula otevřené roku 1968 připomíná jezevčíka. Volat na něj „lehni!“ ale není radno. Italsko-brazilská architektka Lina Bo Bardi vyprojektovala odvážnou konstrukci zavěšenou na čtyřech mohutných pilířích, čímž na zemi vytvořila poněkud klaustrofobické náměstí. Vedla ji k tomu podmínka dárce pozemku, že musí být zachovaný průhled místem. Alternativou byla podzemní stavba, ale zvítězila varianta se zavěšením osm metrů nad zemí.
Dárce pozemku chtěl zachovat průhled místem, architektka Lina Bo Bardi tedy stavbu zavěsila na pilíře.
Zmutované muzeum
Nejvýznamnější příklad brutalismu v Severním Irsku je dostavba Ulsterského muzea v Belfastu dokončená v roce 1972 dle návrhu Francise Pyma. Stavbu neoklasicistní budovy přerušila první světová válka a muzeum dlouho zůstalo nedokončené. Když se v 60. letech rozhodlo o dostavbě, soutěž vyhrál Francis Pym s radikálním projektem. Klasicistní fasáda plynule přechází do kontrastní nové části z betonových bloků.
Původní klasicistní fasáda pomocí protáhlé linkované bosáže volně přechází v betonový brutalismus.
Ozdobená pevnost
Původně obytný dům ze 30. let minulého století v Petrohradě prošel v 80. letech rekonstrukcí na hotel Rus. Získal originální neobrutalistní fasádu od architektů Vladimira Žukova a Olgy Gurevičové. Každé patro konzolově vyčnívající fasády předstupuje před to nižší, vytváří se tak efekt krápníků, píšťal varhan či věží otočených střechou dolů. Beton je kombinovaný s kamennou zdí a žlutou omítkou.
Hotel Rus v Petrohradě se má dle posledních zpráv zřejmě rekonstruovat, přičemž může přijít o současnou fasádu.
Betonová stavebnice
Věž Nagakin Capsule Tower v Tokiu je příklad japonského utopického směru zvaného metabolismus. Jeho přívrženci usilovali o budování staveb i měst tak, aby je šlo stále proměňovat a přizpůsobovat novým potřebám. Věž od Kiša Kurokawy z roku 1972 je první trvale užívaná budova na světě smontovaná z prefabrikovaných buněk. Díky masivnímu použití betonu a rezavého plechu se řadí i k brutalismu. Věž se bude zřejmě brzy bourat a nahradí ji nová stavba.
Věž Nagakin Capsule Tower byla původně čistě obytná, dnes je z části prázdná a obsazená kancelářemi.
Obydlený komín
Válcovitý mrakodrap Ponte City v jihoafrickém Johannesburgu byl v době vzniku v roce 1976 nejvyšší obytnou budovou Afriky a stále patří k nejvyšším na kontinentě. Má 54 pater a výšku 185 metrů. Je navržený jako dutý komín, aby měly i kuchyně a koupelny uvnitř budovy denní světlo. Na dně jádra nechal architekt Manfred Hermer neotesanou skálu. Koncem 80. let budova chátrala a sídlily v ní zločinecké gangy. Dnes už je bezpečnější a uvažuje se o rekonstrukci. Mrakodrap rádi využívají filmaři, objevil se třeba ve sci-fi Chappie.
Vnitřek mrakodrapu Ponte City v Johannesburgu rádi vyhledávají filmaři pro sci-fi nebo akční scény.
Sklad běžeckých překážek
Muzeum antropologie Univerzity Britské Kolumbie v kanadském Vancouveru z roku 1976 je dílo architekta Arthura Ericksona. K jeho podobě s výraznou konstrukcí ze sloupů a trámů ho inspirovaly dřevěné lidové stavby kanadských domorodců – domy kmene Haidů. Namísto Haidy používaných silných kmenů Erickson zvolil brutalistní železobeton.
Muzeum plné památek na původní obyvatele Kanady je také inspirované jejich stavbami.
Zásek do skály
Kaple Svatého kříže v arizonské Sedoně v USA jako by vyrůstala ze skály. Betonový povrch jejích stěn architekti Richard Hein a August K. Strotz ještě opískovali, aby zdůraznili zrnitost materiálu. Sochařsky pojatý kříž v jihozápadní stěně, který má ozdobnou i konstrukční funkci, v interiéru nese oltář.
Ikonická skalní kaple v americké Arizoně se stavěla 18 měsíců bez použití dynamitu.
