Článek
New York Times tehdy psaly o „nemyslících lidech hledících na svého bližního ve smrtelném nebezpečí…“
Ale Charles Blondin přežil. A nejenom to. Už večer nadšení novináři referovali o „největším výkonu 19. století.“
Blondin přešel po laně napjatém přibližně ve výšce 50 metrů kaňon řeky Niagary, jen pár stovek metrů pod Niagarskými vodopády. V místech, kde dnes Rainbow Bridge spojuje americkou a kanadskou stranu řeky.
Lehkost a samozřejmost, s jakou se po laně pohyboval, uváděla diváky v úžas. „Je to spíš nějaká pohádková bytost než člověk,“ charakterizovalho jeho manažer Harry Colcord. „Kdyby se narodil před jedním nebo dvěma staletími, lidé by ho považovali za posedlého ďáblem.“
Poprvé Blondin Niagaru přešel 30. června 1859. A pak ještě mnohokrát. S tím, že každý další přechod měl být ještě neuvěřitelnější odvážnější napínavější a zábavnější.
S pánví i manažerem na zádech
Blondin přenáší přes Niagaru po laně na zádech svého manažera Harryho Colcorda. Ten pak nemohl hrůzou spát.
„Blondin dělal na laně stojky, přecházel nad řekou se zakrytýma očima, zavěsil se na lano za jednu nohu a jednu ruku, šel pozadu, udělal salto vzad, tlačil před sebou zednické kolečko, přecházel v noci, když mu na cestu svítily dva reflektory z lokomotivy…,“ popisuje některé z Blondinových triků slavný kanadský autor Pierre Berton v knize Niagara: A history of the Falls.
Po laně dlouhém přes tři sta metrů Blondin také přešel se svým manažerem na zádech. Dal mu předtím jasné instrukce: „Podívej se Harry, už nejsi Colcord, nyní jsi Blondin. Dokud neopustíme tohle místo, buď mojí součástí, součástí mého těla, mé mysli, mé duše. Když se zhoupnu, zhoupneš se se mnou. Ale sám se nesnaž o žádné vyvažování. To by pro oba znamenalo smrt.“
Zvládli to. I když Colcord později říkal, že ho od té doby ze spánku budí hrozivé sny.
Patrně nejslavnější bylo ale vystoupení s omeletou. Blondin na lano vyrazil s kamny, pánví a potřebnými ingrediencemi. Došel doprostřed cesty, tam rozdělal oheň a usmažil omeletu. Když byl hotov, spustil ji na palubu parníku, který obležen diváky kotvil pod lanem.
Kaskadérské kousky Charlese Blondina. Kresba pochází z maďarského listu Vasárnapi Ujság z roku 1880.
Blondin si byl dobře vědom toho, že diváci mají smíšené pocity: Obdivují jeho neuvěřitelný výkon, zároveň ale očekávají, že by se mohli stát svědky mimořádné tragédie. Blondin v nich ten pocit povzbuzoval – občas zavrávoral, židli, na které na laně seděl, nechal spadnout do vody…
Traduje se, že dva sázkaři, kteří na jeho smrt vsadili velké sumy, dokonce plánovali, jak způsobit jeho pád. Blondin tuto historku potvrdit odmítl. Učinil tak až poté, kdy odezněl zájem o palcové titulky, které na vražedný plán upozorňovaly.
Jako básník
„Akrobat na laně je jako básník. Musí se narodit, vytvořit ho nelze,“ říkal Charles Blondin, který se narodil v roce 1824 jako Jean François Gravelet. Přezdívka odkazuje na jeho světlé vlasy.
Cvičit chůzi po „laně“ začal ve čtyřech letech poté, co viděl akrobaty v cirkusu. Začínal na tom, co našel doma, provazy upevňoval mezi dvě židle a na vyvažování používal otcův rybářský prut.
Měl talent. Tak nezpochybnitelný, že ho rodiče v pěti letech poslali do „akrobatické přípravky“ v Lyonu. Půl roku poté poprvé veřejně vystupoval a vysloužil si přezdívku „Zázračný kluk“.
Byl perfekcionista, který už jako dítě cvičil každý trik tak dlouho, dokud ho nedokázal provést se zavřenýma očima. V devíti letech osiřel a začal se starat sám o sebe jako stále slavnější akrobat.
Blondin vystupoval v Číně, Japonsku, Austrálii nebo Indii. Ještě v 65 letech měl představení ve Spojených státech, při kterém po laně přešel se svým synem na zádech a přenesl i jednoho dospělého muže. A divákům připravil omeletu. V londýnském Hyde parku jezdil po laně na speciálně upraveném kole.
Poslední vystoupení měl rok před smrtí v Belfastu. Bylo mu dvaasedmdesát.
Dobové odhady samozřejmě lze jen těžko ověřit, každopádně se tvrdí, že Blondin na laně ušel přibližně 16 tisíc kilometrů. A nikdy nepracoval se záchrannou sítí. Říkal, že příprava na neštěstí zvyšuje pravděpodobnost, že se neštěstí opravdu stane.
Zemřel doma, na komplikace spojené s cukrovkou.
Blondinovi nástupci a jejich rekordy
Maria Spelterini kráčí po laně nad Niagarou, na nohou má nazuté koše na broskve. 8. července 1876.
- Maria Spelterini byla jediná žena, která přešla na laně kaňon Niagary. Poprvé se jí to povedlo 8. října v roce 1876. Při dalších přechodech přidávala podobně jako Blondin na nápaditosti a napětí: Kaňon přešla se spoutanými kotníky a zápěstími a jejím vrcholným vystoupením byl přechod s nohama upevněnýma v košících na sběr ovoce.
- Lidé se snažili Niagarské vodopády překonat i v sudech. Pozoruhodné je, že první, kdo přežil pád z vodopádu v sudu, nebyl žádný profesionální dobrodruh. Byla to třiašedesátiletá učitelka Annie Taylor, která potřebovala získat peníze na splácení hypotéky. Bylo to v roce 1901.
- Tragikomickou příchuť má příběh Bobbyho Leache, který se nechal v sudu z vodopádů shodit v roce 1911. Přežil, ale ze zranění se léčil půl roku. Později Leach zemřel na následky jiného zranění – uklouzl po slupce od pomeranče.
- V roce 2012 přešel Nik Wallenda jako první po laně přímo přes Niagarské vodopády. Před téměř 200 tisíci diváky ušel po laně přibližně 550 metrů. Wallenda je dnes považován za skutečného Blondinova nástupce: V Guinnessově knize rekordů má 11 zápisů z oblasti akrobacie na laně.
- „Provazochodci“ mají různé typy rekordů. Jeden z nich, ten „výškový“, na dlouhou dobu stanovil Philippe Petit, který v roce 1974 po laně přešel mezi „Dvojčaty“, věžemi Světového obchodního centra v New Yorku. Byl přibližně 410 metrů nad zemí a cesta mu trvala 45 minut.
- Petitův rekord suverénně vymazal švýcarský dobrodruh Freddy Nock, který v roce 2015 přešel více než 300 metrů mezi dvěma alpskými vrcholy ve výšce přes 3500 metrů. Zabralo mu to 39 minut.
- Provazochodci chodí také na laně mezi dvěma horkovzdušnými balony. Ujgur Aisikaier Wubulikaisimu například přešel vzdálenost 18 metrů mezi dvěma balony za 35 vteřin.
- Nik Wallenda pochází z rodiny „létajících Wallendů“, která se už sedm generací věnuje akrobacii. Zároveň je to rodina hluboce zbožná. Wallenda říká, že víra je nejdůležitější v jeho životě. Věří, že Bůh mu dal nadání a on ho užívá pro jeho slávu. Odmítá, že by riskováním života Boha pokoušel: „To bych dělal, kdybych chtěl přejít Grand Canyon bez tréninku, nebo skočil pod vlak,“ říká Wallenda.
- Charles Blondin nebyl tak zbožný muž. Ale také spoléhal na trénink spíš než na vnější okolnosti. Záchranné sítě nepoužíval.
