Předpověděl hrůzy pandemie. „Vyhnali mě, že je to sci-fi,“ říká

Přeplněné nemocnice. Lidé umírající přímo na ulicích. Armáda dohlížející na to, aby lidé nepřekračovali vymezená pásma, která mají chránit před dalším šířením smrtící nákazy. Dělníci stavějící mobilní nemocnice určené pro narůstající počet pacientů. Takový je obrázek Londýna jako epicentra celosvětové pandemie nového viru.

A jsou to kulisy letos vydaného románu Karanténa (v originále Lockdown) autora celosvětových kriminálních bestsellerů Petera Maye. Zbytek už je rutina – brutální vražda, tajemné spiknutí, zavilý a lehce asociální detektiv. Pozoruhodné na tom ovšem je, že román měl autor sepsaný už v roce 2005. „Nechtěli jej vydat, protože byl z jejich pohledu příliš nerealistický, spíš science fiction než krimiromán,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy May.

Vyšel až letos. Z dnešní perspektivy jde spíš o mix vědeckých faktů a detektivní fikce. Jak ostatně napsal list The Guardian: „Virus v knize je mnohem smrtelnější než nový koronavirus, ale zobrazení města v karanténě a autorův popis šíření nemoci jsou hrozivě prorocké.“

Jak dnešní svět vidí autor ceněných detektivních románů? „Pokud by vývoj vakcíny nebyl úspěšný, pak se budeme muset naučit žít s rouškami, sociálním odstupem, zvýšenými hygienickými normami, omezeným cestováním či prací z domova, kdykoliv je to jen trochu možné. A tím by se ze světa stalo opravu jiné místo,“ říká pro Seznam Zprávy.

Jaká byla vaše první reakce, když jste zjistil, že jste před patnácti lety sepsal knihu, která je v mnohém svého druhu proroctvím toho, co prožíváme od března letošního roku?

První pocit byl naprosté zaskočení. Jednoduše jsem nevěřícně koukal. Na jedné straně máte něco, co jsem důkladně zkoumal a rešeršoval a následně napsal před patnácti lety. A najednou, poté co rukopis byl odmítnut vydavateli jako absolutně nerealistický, se to všechno doopravdy dělo a děje.

Román Karanténa jste napsal jako reakci na hrozbu ptačí chřipky H5N1. V knize je situace popsána velmi apokalypticky, kdy na nákazu umírají čtyři lidé z pěti a Londýn je v zásadě městem duchů. Bál jste se, že může přijít takto prudká pandemie doopravdy, nebo šlo o autorskou obrazotvornost?

Já se skutečně obával, že nejbližší pandemie, která vypukne, způsobí podobnou zkázu, jakou jsem popsal v knize. Všechny poznatky, které jsem v té době při svém průzkumu získal, k podobnému scénáři směřovaly. Už tehdy mi jako srovnání sloužila celosvětová epidemie španělské chřipky okolo roku 1918. Ta, jak ví každý, kdo se na tehdejší zprávy jen trochu zaměří, způsobila ve společnosti podobné otřesy, jaké prožíváme dnes.

Samozřejmě jsem musel použít i svou představivost jako každý autor fiktivních románů. Snažil jsem se představit, jak taková krize zasáhne do běžných životů. A nebyl jsem daleko od pravdy.

Jak jsem zmínil, váš knižní virus je mnohem zákeřnější než koronavirus, kterému čelíme dnes. Přesto jsme svědky i opakovaných „uzavření běžného života“ tak, jak jej popisujete, po celém světě. Nemělo být lidstvo podle toho, co jste před 15 lety vyrešeršoval, připravenější na podobné události?

Samozřejmě že jsme měli být mnohem lépe připraveni na pandemii koronaviru. Vědci už dlouhá léta předpovídali, že to není otázka, zda přijde velká epidemie, ale kdy. Při přípravě románu Karanténa jsem pečlivě pročítal tři různé dokumenty, jak jsou Spojené státy a Velká Británie připraveny na vypuknutí podobné nákazy. A z nich je patrné, že tehdy, před těmi 15 lety, jsme byli na takovýto scénář nachystáni mnohem lépe než dnes. Alespoň podle toho, jak obě země na koronavirus zareagovaly a reagují doteď.

Není to i dáno snahou zavírat oči před černými scénáři?

To si ale lidé nemohou dovolit. Nemůžeme zavírat oči před realitou. Pokud se do budoucna nepřipravíme po zkušenosti s koronavirem na další globální katastrofy, ať už půjde o pandemie, nebo třeba klimatickou změnu, pak je lidstvo odsouzeno k záhubě.

Já tím myslel i fakt, že pro svůj román jste nemohl najít vydavatele…

Jak jsem říkal, vyhodnotili tu knihu jako extrémně nerealistickou. Prý jsem namísto detektivní fikce sepsal science fiction. Teď se ukázalo, že jsem napsal mix kriminální fikce a vědeckých faktů, který je až příliš realistický.

Když se podíváte na aktuální vývoj, obáváte se, že se nakonec dostaneme do kulis vašeho románu? Absolutně odříznutá města, armáda v ulicích, nedostupné služby…

Upřímně doufám, že ne. Ale opakovaně říkám, že z mého pohledu jsme uvolnili protiepidemická opatření příliš brzy a příliš rychle. A v těchto dnech vidíme následky, když Evropa čelí druhé vlně epidemie a čísla nakažených rostou exponenciálně. Prozatím jsme v situaci, kdy se infekce šířila především mezi mladými lidmi. Ale to se velmi rychle změní a znovu přeskočí mezi starší populaci a nemocnice budou zase brzy zahlcené. S nadcházejícím zimním obdobím, kdy zesílí další respirační onemocnění, mě zaplavují velmi pesimistické pocity.

Jak situace okolo pandemie podle vás, když jste zkoumal široké spektrum podkladů pro svůj román, zasáhne společnost? Dají se čekat nějaké zásadní změny?

To záleží na tom, jestli a kdy bude dostupná efektivní vakcína a léčba. Pokud v příštích šesti či devíti měsících bude moci být díky vakcíně koronavirus v zásadě vymýcen, pak se z této pandemie stane za pár let jen polozapomenutá historie. Stejně jako na španělskou chřipku, tak i na koronavirus lidé postupně zapomenou a jako společnost budeme znovu velmi zranitelní, až se objeví další podobná hrozba.

Pokud naopak vývoj vakcíny úspěšný nebude, pak se budeme muset naučit žít s rouškami, sociálním odstupem, zvýšenými hygienickými normami, omezeným cestováním či prací z domova, kdykoliv je to jen trochu možné. A tím by se ze světa stalo opravdu jiné místo.

Hodláte o tom napsat další knihu?

Ne. Plánoval jsem knihu o změně klimatu. Měl jsem v květnu jet na norské souostroví Špicberky v Severním ledovém oceánu za polárním kruhem. Jenomže situace kolem covidu-19 chtěla jinak a cesta byla zrušena. A tak i já jsem změnil plány. Ale konkrétní námět si nechám pro sebe.

Jak vy sám se srovnáváte s touto situací, kdy nám všem mění koronavirus plány?

Jako spisovatel jsem zvyklý pracovat z domova. A už dříve jsem se stáhl víceméně z propagačních cest, takže sebeizolace v rodinném kruhu pro mě tak velkou změnou nebo zátěží ani nebyla.

Přesto je pro mě depresivní myslet na to, že se může stát, že jsou místa na světě, která miluji, a třeba je už nebudu moci nikdy navštívit.