Předpověď šéfa Deloitte: Příští ekonomický průšvih odstartují politici

Bude letošní rok stejný, lepší, nebo horší než ten loňský?

Očekává se, že Česká republika poroste, jen o něco pomaleji než loni. Pokud nás ovšem nepřekvapí nějaká neočekávaná událost, takzvaná černá labuť. Ty, jak známo, nekejhají dopředu, takže vždy do jisté míry překvapí.

Takže pořád porosteme, jenom o něco pomaleji?

Je pravda, že obavy z toho, že se něco stát může, se poslední tři roky zvyšují. I já si myslím, že rizikových faktorů zejména ve světové ekonomice je hodně a řada z nich může dopadnout hodně tvrdě i na naši ekonomiku.

Nebudeme věštit černé labutě, pojďme se podívat na faktory, které určitě českou ekonomiku ovlivní. Jaké to jsou?

Samozřejmě situace v Německu. Je konsenzus, že německý růst bude letos slabý, do jednoho procenta. Německé zpomalení má řadu příčin. Jednou je zpomalující se Čína, zejména slábnoucí poptávka po investičním zboží z Číny. To má souvislost s obchodními válkami, které s Čínou vede Amerika. A dalším v Německu zvlášť silně působícím faktorem je automobilový průmysl a nejistoty s ním spojené.

Jsou ty nejistoty vyvolané hlavně požadavky politiků v rámci boje proti emisím?

Ano, ale politici tím do značné míry reagují na veřejnou poptávku. Podívejme se, jak silné reakce způsobují různé skandály a skandálky v automobilovém průmyslu. Já si vzpomínám, jak se loni stala v Německu dopravní nehoda, jejímž účastníkem bylo SUV. A následovalo razantní celospolečenské volání po tom, že by se měla zakázat SUVéčka ve městech.

Ještě nesmíme opomenout jeden faktor, který se projeví na české ekonomice, a to je brexit. Souhlasíte?

Určitě, ale je otázka, nakolik ten dopad půjde do letoška. Jak víme, premiér Johnson má sjednat celní aranžmá s Evropskou unií do konce tohoto roku. Jestli se to nepovede, tak by se očekávané negativnější plody asi objevily až příští rok.

Věříte, že tentokrát Británie opravdu k 31. lednu letošního roku z Evropské unie odejde? Je to jisté?

Samozřejmě pro premiéra Johnsona je to obrovská priorita, ale s největší pravděpodobností to nebude odchod s prásknutím dveřmi. Kde si myslím, že to může mít vliv, je například na evropské, respektive zejména středoevropské migranty do Británie. Neměli bychom zapomínat, že ti migranti, kteří tak rozčílili britskou veřejnost, že nepřímo odstartovali brexit, jsme my nebo spíš Poláci.

Stihne se do konce měsíce domluvit Evropská unie s Británií na detailnějších podmínkách rozchodu?

Existuje tu smlouva, kterou premiér Johnson domluvil již loni. Ta, předpokládám, při novém složení parlamentu projde. Ale řada důležitých detailů – a ďábel je vždy skryt v detailu – je nevyřešená. A plán dořešit vše do konce roku 2020, je, řečeno velmi eufemisticky, neuvěřitelně ambiciózní.

Takže, můžeme v této chvíli, na Nový rok 2020, říct, jaké dopady bude mít brexit na středoevropskou či naši ekonomiku? Je brexit strašák, nebo spíš šance?

Když to vezmeme čistě prismatem letošního roku, tak si myslím, že hlavní negativní dopad nepocítíme, ten se projeví časem. Pro některé sousední státy to může být docela pozitivní. Pracovní trh je zatím ve fázi nedostatku, hledání lidí. Třeba pro Polsko může mít postupný návrat anglicky mluvících, často slušně kvalifikovaných pracovníků pozitivní dopad.

Dalším zahraničněpolitickým rizikem je obchodní válka mezi Amerikou a Čínou. Pohyby jak amerického, tak čínského trhu jsou pro nás důležité. Máme se bát, nebo jde spíš o politické hry?

Ne, nejsou to jenom politické hry. Obchodní války, se kterými v 21. století nemáme moc zkušenosti, se dřív objevovaly často. Nevedly k ničemu dobrému. Na konci vedou k podlomení růstu a k hospodářským problémům. A když jste malý stát, je katastrofa mnohem větší.

Některé české firmy, třeba Škoda Auto nebo Home Credit Petra Kellnera, jsou hodně závislé na čínském trhu. Zhoršující se mezinárodněpolitické vztahy jim dělají starosti. U Home Creditu se koncem loňského roku ukázalo, že investoval do lobbingu, který má podpořit zlepšení česko-čínských vztahů. Vidíte v takových iniciativách riziko?

Konkrétní firmy skutečně mohou být poškozeny eventuálním poklesem čínské ekonomiky následkem ekonomické války. A pak je tu podskupina firem, které může postihnout, když se zhorší vnímání Česka v Číně. I když – to vnímání Česka v Číně je otázka, jsme pro ně dost bezvýznamní. Museli bychom Čínu naštvat opravdu výrazně, aby na to reagovala. Pak by to samozřejmě mohlo nějaké dopady na tyto konkrétní firmy mít. Ale nemyslím, že by to zacvičilo s českou ekonomikou.

Co říkáte na sílící klimatický aktivismus, který se projevuje například studentskými stávkami?

Tlak je v pořádku. Ale ať je tu tlak, který povede k rozumným opatřením, v míře slučitelné s tím, aby Evropa ekonomicky existovala. Třeba uhlíková neutralita. Je řada oborů, které se emisí nezbaví. Výroba cementu, ocelářství… Protiemisní opatření by měla vést k cíli. A když například zatížíme dramaticky ocelářství povolenkami, pak bude česká nebo polská ocel dražší než ta čínská.

Čeho tím docílíme? Že se ocel vyrobí v Číně, Indii nebo ve Vietnamu. Pak se naloží do lodě, objede půl zeměkoule, na náklaďácích se poveze z přístavu a než dorazí třeba nějaká tyč do betonu do Ostravy, bude na ni nabalena mnohem větší uhlíková stopa, než kdyby se vyrobila rovnou v té Ostravě.

Když udělám takové opatření, nejenže to nepovede ke snížení emisí. Povede to ke zvýšení emisí a ještě u toho ztratíme plno pracovních míst a rozložíme domácí ekonomiku.

A musím říct, že pod silným tlakem politici dělají často právě takové kroky, které jsem zmínil. Které znamenají: Ano, my zastavíme něco teď, hned, zítra, za měsíc, za rok, vypadá to super, ale vede to k pravému opaku.

V lednu by měla česká uhelná komise, loni ustavená vládou, oznámit první představy, dokdy bychom mohli v Česku ustoupit od uhlí. To bude další silný vliv na českou ekonomiku. Jaký je váš názor na tempo uhelného útlumu u nás?

Já jako ekonom nerad vidím zdroje, které se nechají ladem. Myslím si, že v teplárenství budeme uhlí vidět ještě dlouho. Asi ne do roku 2050, ale ještě za 10 let ano.

Ekologové volají po tom, abychom skončili s uhlím nejpozději kolem roku 2030. Je reálné nahradit během 10 let uhlí v energetice něčím jiným?

Záleží na tom, jak bude probíhat výstavba jaderného zdroje.

A myslíte si, že bychom mohli mít novou jadernou elektrárnu do roku 2036, jak slibuje vláda?

Je to ambiciózní.Technicky to asi postavit lze. U kterékoliv výstavby je ale povolování a administrativa delší než vlastní výstavba.

Jaký je podle vás v Česku potenciál obnovitelných zdrojů – spalování biomasy, větrných a solárních elektráren?

Nikoliv obrovský, ale slušný. My jsme k tomu loni publikovali studii, ve které jsme prosazovali vyšší využití solárních elektráren. Česká republika provádí systematicky takovou kontrariánskou politiku. Když je něco hrozně drahé, tak to podporujeme, a když je to už v rozumných cenách, tak se toho štítíme.

Nicméně náhrada uhlí, plynu i jádra obnovitelnými zdroji, to u nás reálné není.

Další dopad evropské klimatické a protiemisní politiky kromě energetiky, kterou jsme zmínili, pocítí doprava. Má se Česká republika, hodně závislá na autoprůmyslu, tlaku na snižování emisí u aut obávat?

To nepochybně představuje velké riziko. Elektromobilita je běh na dlouhou trať, není k tomu prakticky nic připraveno – ani připojení, ani distribuce, ani zdroje. A vybavení domácností elektroauty? Pořád jsou relativně drahá a u nás je struktura vozového parku taková, že převládají starší vozy.

Takže i kdyby nastal velmi prudký příklon k elektromobilitě, u nás začnou elektroauta převažovat tak za osm, deset let. Ona se ale změna projevuje už na veřejném postoji k automobilismu. Lidé už loni váhali s koupí auta a budoucí neustále se zpřísňující legislativa vám takové rozhodování neulehčuje.

Oslabení automobilového trhu také bylo už loni jedním z faktorů zpomalení české ekonomiky.

Ano, zejména přes německou ekonomiku. Je třeba si uvědomit, že i když se třeba Volkswagen, jehož součástí je Škoda, hodně orientuje na elektromobilitu, nejde o náhradu jedna ku jedné. Elektromobil je výrobně jednodušší, má menší počet komponentů. A v neposlední řadě, ne vždy musí firma, která vyráběla nejlepší auta, uspět s nejlepším elektromobilem.

Jsou desítky příkladů ukazujících, že výrobce, který byl v nějaké technologii na špici, v další generaci už nejenže na špici není, ale dokonce se propracoval k bezvýznamnosti. Třeba dvojice Nokia-Apple. Nokia, to býval zejména v Evropě ve své době jediný telefon. A najednou, prosadí se větší obrazovka, touchscreen a Nokia prakticky neexistuje.

Podobný příklad je Kodak a příběh klasických a digitálních foťáků. To se může automobilkám stát. Volkswagen reaguje na elektromobilitu až aktivisticky, vstřícně, hodně se na ni připravuje. Ale i když uspěje, pro český dodavatelský průmysl to bude oříšek. Spíš pořádný ořech.

Zpřísněné emisní limity na auta prodávaná v Evropě by měly platit od roku 2021. Není letošní rok pro český autoprůmysl zlomový? Letos se musí výrobci na ty významné změny připravit.

Třeba ten zlom vyřeší. To ale neznamená, že vyřeší ostatní rizika, ta dlouhodobější, spojená s tím, jak budou lidé poptávat auta na spalovací motory, jak se bude dále vyvíjet regulace, nástup elektromobility. Tesla postaví v Německu obrovskou továrnu na elektromobily. Uvidíme, jak skončí závod mezi automobilkami.

V České republice loni pokračoval pro zaměstnance příjemný růst mezd. Bude se nám dál zvyšovat životní úroveň jako v předchozích letech?

Pracovní trh je poznamenán nejistotami, o kterých jsme mluvili. Což se i trochu projeví v růstu mezd. Růst reálných mezd pokračuje, ale postupně se snižuje. Stejný trend vidíte v Polsku nebo na Slovensku, je to širší efekt. Růst bude sice malinko mírnější, ale bude pokračovat do okamžiku, kdy nastane nějaká neočekávaná událost.

Tím jsme začínali: neočekávané zvraty, černé labutě, se zatím žádné nerýsují, nevíme o nich. Neznamená to, že nepřijdou, ale zdá se, že se letos ještě můžeme mít docela dobře.

K tomu uvedu příklad. Když si vzpomeneme na rok 2008, už začátkem roku jste cítila obrovskou nervozitu trhu. Pak přišla islandská finanční krize, tu ještě trhy rozdýchaly, ale už bylo fyzicky cítit, že se něco stane. A přišla poslední kapka z Lehman Brothers. Já jsem tehdy vedl oddělení finančního poradenství a my jsme v listopadu začali dělat razantní úsporná opatření. Kolegové mě považovali za profesionálního pesimistu a sýčka, ale já jsem říkal: Neblbněte, tohle je opravdu veliké. Ne, že bych byl nějaký velký analytik, neživím se tím. Ale ve fúzích a akvizicích byla změna neuvěřitelně cítit.

A jakou intuici máte teď?

V roce 2020 nic takového jako tehdy necítím. I když, no přece jen něco. Uvidíme za rok, jestli jsem se v předpovědi trefil. Myslím, že příští ekonomický průšvih začne spíš od politiky než od otřesu trhu způsobeného nějakým dynamitem, který byl dlouhodobě zabudovaný v systému a najednou vybuchl.