Předkoronavirový blahobyt jsme promrhali. Olympiádu bychom dnes nezvládli

Před 16 lety Miroslav Singer s lidmi z poradenské firmy PricewaterhouseCoopers vypracoval ekonomickou a marketingovou studii, která hodnotila možnosti uspořádat v Praze olympiádu. Kdyby vše šlo podle původních plánů, uskutečnila by se letos v létě. Česká metropole kandidaturu v roce 2009 kvůli ekonomické recesi vzdala a pořadatelství nakonec získalo japonské Tokio. To teď kvůli celosvětové pandemii onemocnění COVID-19 hledá pro hry náhradní termín. Singer, jenž je nyní hlavním ekonomem středoevropské pojišťovací skupiny Generali CEE Holding, v rozhovoru pro Seznam Zprávy přemítá o možných dopadech na olympijské hnutí a také o údajných nevyužitých příležitostech a padajících ambicích České republiky. „Jsme jako pomalu vařená žába, která si nechce uvědomit, že je ve vařící vodě a kolem ní probíhá bouřlivý vývoj,“ uvedl mimo jiné.

Vzhledem k tomu, co se teď ve světě děje, jak je nejisté jakékoliv cestování a shromažďování lidí, nemusí ani odklad tokijské olympiády nic vyřešit. Nezahubí nakonec koronavirus i celé olympijské hnutí?

Snad ne, sporty se - optimista by zadoufal - ale možná vrátí trochu víc k olympijskému ideálu skromnosti. Bavit se sportem chtějí lidé odedávna a olympiáda nebo něco podobného je jen vrcholným projevem takové potřeby. Hry přežily dvě světové války, přežijí i koronavirus.

Bez ohledu na pandemii koronaviru je ale už dávno olympijské hnutí zralé na nějakou změnu. Něco se musí stát. Už proto, že zájem o organizaci her byl v posledních letech výrazně nižší, než býval. A když už někde je, tak hlavně v Asii, v Evropě minimální. Je to nad ekonomické možnosti většiny států. A teď to půjde asi ještě výrazně dolů.

I když se nakonec olympiáda v Japonsku uskuteční, oč bude podle vás dražší, než by byla v řádném termínu bez koronaviru?

Náklady určitě půjdou výrazně nahoru, o tom není pochyb. Bude to něco podobného, jako když se po 11. září 2001 konala olympiáda v řeckých Aténách (2004). Řekové sice byli schopni olympiádu zorganizovat, ale stálo je to mnohem více, než původně čekali. Výdaje na protiteroristická opatření byly enormní.

Vzpomněl jste si někdy v těchto dnech, že podobné problémy, jako teď řeší japonské Tokio, mohla řešit Praha, kdyby se naplnily původní plány o pořádání her v roce 2020?

Už proto, že jste mi to připomněli, tak jsem si to samozřejmě vybavil, ale to nikdo nemohl tušit, jak to celé s virem dopadne.

Studie, na níž jste se v roce 2004 podílel, počítala s konceptem „malé krásné olympiády v krásném městě“. S tou dnešní zkušeností ale vidíme, že olympijské hnutí šlo nakonec úplně jinam. Vítězí megalomanské akce.

Olympiády šly cestou gigantismu, to je pravda. Čím větší, tím „lepší“. Taková typická dnešní olympiáda se odehrává na nějakém brownfieldu za městem. I z důvodů bezpečnostních. Proto je spíše vedle Londýna, vedle Tokia atd. Ono jde o to, že třeba v Londýně dnes už ani nemůžete olympiádu rozprostřít uvnitř města, trvá to hodinu až dvě, než přejedete z jednoho okraje na druhý. Tak se to dá raději celé na okraji.

Mně se ale líbila myšlenka srazu sportovců na relativně malém veřejném prostoru s místními lidmi. Takový festival uvnitř města. Já sám navštívil několik takových fotbalových mistrovství a to je ohromný rozdíl, když je to skutečně ve městě, když to tam žije.

Tyto věci jsem hodně studoval, a když jsme před 16 lety dávali v PwC ekonomickou a marketingovou studii dohromady, tak jsem věřil, že by Praha mohla nabídnout úplně odlišný koncept. Stále věřím, že by byl životaschopnější. Ta sportoviště měla být z hlediska kapacity na nejnižší minimální hranici. A řada z nich by se po ukončení her zase demontovala nebo výrazně zmenšila. Nechtěli jsme velké betonové paláce, které by pak zarostly v kopřivách.

Řada lidí si z toho ale od počátku dělala legraci, nevěřila, že by to někdo s takovou megaakcí v Praze mohl myslet vážně.

Ironické úšklebky k tomu asi patří, ale v počátku měla ta myšlenka v zásadě velmi pozitivní ohlas, velmi slušnou podporu. Že tento pozitivní ohlas nebyl posléze využit a myšlenka „vyhnila“, to je už druhá věc. PwC vypracovala studii, ale ten projekt řídili jiní lidé, kteří to pak asi úplně nezvládli. Ale pořád si myslím, že to nebyl úplně ztracený čas. Málokdo si možná uvědomí, že i díky těm přípravným pracím se podařilo třeba daleko více prosadit zakomponování příměstské železniční dopravy do pražské MHD.

Mnozí připomínají i trasu metra C do Letňan, kde měl původně stát ceremoniální stadion pro 60 tisíc lidí. Ta linka dnes končí „v polích“.

Tohle mě vždycky nadzvedne, když to někdo používá jako argument. To metro dalo přece městu ohromnou příležitost k dalšímu rozvoji. A já se ptám, jak je možné, že Praha nevyužila území v Letňanech pro novou bytovou výstavbu. Vždyť tam by mohlo být sídliště pro 100 tisíc lidí. Developeři by na to okamžitě skočili. Už dávno by tam mohly být nové domy a byty, a bez jakéhokoliv dopravního problému.

Přišla Praha s pádem olympijské myšlenky o ambice?

Bezesporu. Z hlediska společenské podpory pro cokoliv, co přesahuje jedno volební období, máme už dávno velmi nízké ambice. Celý stát i hlavní město. Třeba pražský magistrát už dlouho podezírám z toho, že místo řešení rozvoje celé metropole řeší jen to, aby na tom byli lépe občané vnitřního centra Prahy. Vypadá to, že nikdo z vedení nebydlí na sídlištích, netíží jej doprava, neřeší další věci. Řeší jen to, aby v Praze 1 nebo kolem náplavky bylo méně hluku. Při vší úctě k obyvatelům třeba Pařížské ulice, oni tam ale nežijí z donucení. Není to tak, že by se odtamtud nedalo vystěhovat.

Vaše olympijská studie počítala s tím, že se dostaví nové linky metra C a D, vnější i vnitřní okruh, radiály, rychlodráha na letiště, dálnice D3. Je to až úsměvné, když téměř nic z toho dodnes hotové není. Myslíte, že pevně stanovený termín olympiády by někoho donutil to postavit včas?

Olympiáda je pro jakékoliv město vždycky obrovský impuls. Umožní mu dodělat strašné množství věcí, které potřebuje pro svůj rozvoj. To jsem si jist. Ale napřed musí existovat společenský konsensus, velmi široký, že to všichni opravdu chceme. A já mám pocit, že to s těmi našimi ambicemi jde od desíti k pěti. Ani nevidím nikoho, kdo by předstupoval před lidi s výzvou, pojďme světu ukázat, jací jsme pašáci.

Myslíte, že jinde by to bylo lepší?

Třeba v Polsku si dokážu představit velice snadno, že tam celospolečenský konsensus najdou.

Pro Poláky byl docela silným impulsem, který urychlil výstavbu dálnic, evropský fotbalový šampionát v roce 2012, jejž pořádali s Ukrajinou.

Ten velký skok, který udělalo Polsko v oblasti výstavby infrastruktury, je naprosto evidentní. Já jsem nedávno byl na koncertě ve Wroclawi. A cesta na polské straně, to je nebe a dudy oproti tomu, jak to vypadalo dříve. I to je dědictví fotbalového šampionátu.

Když jsem někdy v roce 2001 začínal pracovat v PwC, do každé prezentace pro potencionální investory jsme psali pozitiva České republiky: vzdělaná pracovní síla, průmyslová tradice a vždy tam byl také dovětek, že je tady nejlepší infrastruktura ve střední a východní Evropě. Dnes bych to tam nenapsal, protože vím, že by se mi všichni smáli.

Jsme na tom o tolik hůře?

To nejsou jen Poláci, ale i Slováci a Maďaři. Všichni kolem udělali obrovský skok. Já stále říkám, že jsme jako pomalu vařená žába, která si nechce uvědomit, že je ve vařící vodě a kolem ní probíhá bouřlivý vývoj. Pamatuji si také, jak jsem ještě někdy v devadesátých letech, když jsem dělal v Expandii, jezdil z Prahy 6 do Brna. Při cestě autem na brněnské výstaviště jsem počítal s časem 2 hodiny a 20 minut. Teď bych počítal tak 3,5 hodiny, a to vlakem. My jsme za těch dvacet let dosáhli toho, že nejlepším spojením mezi většinou českých center je vlaková doprava. Aniž bychom ale museli investovat korunu do kolejového svršku. Vlaky se takřka nezrychlily, zato se nám podařilo zpomalit silnice. To je absurdní.

Je ono zaostávání i problémem nevyužitých evropských zdrojů?

Nejenom evropských zdrojů, ale celkově celého období nízkých úroků, dostatku peněz pro jakékoliv projekty. Prostě jsme tu dobu úplně promrhali a v těch dalších letech můžeme hořce litovat. Můžeme zapomenout na to, že by tady ještě taková unikátní příležitost byla. Celých 11 let, kdy bylo makroekonomicky správné budovat infrastrukturu, jsme promarnili debatami o korupci na stavbách.

A to je podle vás špatně, když někdo upozorňuje na korupci?

I kdyby ty stavby byly o třetinu prodražené, tak se nám všem stejně vyplatily. To jsem si jistý. Vzpomeňte, co se řešilo kolem pražského tunelového komplexu Blanka, kvůli kterému byl exprimátor Bém vláčen kanály. Dnes jsme ale rádi, že tady ten tunel je. Nic jiného, většího, se od té doby v Praze nepostavilo.

Ještě k té olympiádě. Kdysi se o ní zajímala i Budapešť. Proč ona to vzdala a Praha si myslela, že to zvládne?

Praha už v té době, když jsme to propočítávali, měla velkou výhodu v oblasti hotelových kapacit. Má totiž větší vybavenost hotely než jiná evropská centra. Je to proto, že v Praze turisté většinou tráví více než jeden den. Je toho tady více, kam se chtějí a mohou podívat.

Já sám se k práci na olympijské studii dostal tak, že to nejdříve počítali maďarští kolegové právě pro Budapešť. A tam jim to vůbec ekonomicky nevycházelo. Museli by uměle vystavět nové hotely, pro něž by po olympiádě nebyla poptávka. A tento problém v Praze neexistoval. Maďaři, kteří byli v našem týmu, se tomu sami hrozně divili.

Pokud bychom si odmysleli celou krizi kolem koronaviru, mělo by ještě v budoucnu smysl o něčem takovém, jako je olympiáda, uvažovat?

Dnes už by olympiáda v Praze byla mnohem hůře technicky řešitelná. Město přišlo o některé vnitřní prostory. Konkrétně v Bubnech, kde měla být olympijská vesnička. To území už mají developeři. Tehdy to bylo ještě volné, dvacet minut do centra. Dnes byste takový prázdný prostor už v Praze nenašel. Snad ještě Letná, pro nějaká dočasná sportoviště.

A to by byl pro celý koncept velký problém. Museli byste to tedy zase dát někam na okraj a z toho okraje sportovce vozit na druhý okraj, protože sportoviště by byla zase rozeseta po celém městě. Ale to už by vycházelo daleko hůře.

Klíčové ale je, že už tu není společenská podpora a asi dlouho nebude. Je to škoda. Země by nějakou vizi potřebovala. Nemusí to už být zrovna olympiáda, třeba nějaký menší cíl. Až krize skončí, bude nějakých ambicí třeba více než kdykoliv předtím.