Článek
Jak jako dětský psycholog hodnotíte soutěže krásy?
Já obecně nemám moc v oblibě kult soutěže. Připouštím, že můžeme někdy zažívat a asi i máme určitou zdravou soutěživost, realizuje se tam i naše agresivita. Ovšem málokdy to vyformuje pocit sebejistoty a určitou nezávislost na tom, zda zrovna vyhrávám nebo prohrávám. Ale někteří lidé to mají jako nevědomý automatický životní program, jsou závislí na pocitu výhry či prohry. Bohužel i motivace ve škole je často takto založená. Ale je to jednostranná filozofie vztahů. Jak chcete mít ve třídě dobré vztahy, když ty děti pořád mezi sebou soupeří, tedy jdou proti sobě. Já podporuji lidi ve spolupráci, která není založená na soupeření, ale na podpoře, na tom, že jsou spolu. Říká se tomu filozofie win-win.
Takže takové soutěže spíše odsuzujete.
Neříkám, že soutěž krásy sama o sobě má nutně nějaký zničující vliv, ale ten princip soutěže, to srovnávání je prosáklé všude. A pak se holky srovnávají s digitálně upravenými těly dnes už nejen modelek, ale třeba i virtuálních kamarádek nebo hvězd sociálních sítí a v tom nemusí obstát. Zdravé sebevědomí nevyroste na srovnávání, ale na sebeuvědomění svých kvalit, silných stránek i reflexi svých stínů a přijetí toho, že nejsem dokonalý, ani tělem, ani duší, ale je to v pořádku a je zároveň dobré na sobě pracovat. Je to o integraci principu bezpodmínečného a podmínečného přijetí a lásky. Pak nemusím chodit na soutěž, abych se cítil v pořádku a nemusím se srovnávat s ostatními, abych se cítil v pořádku, protože to cítím hluboko uvnitř, že jsem v pořádku. A to je podle mých zkušeností něco, po čem lidé velmi touží, se k této své přirozenosti vrátit.
V kolika letech je dítě schopno kriticky vnímat svůj vzhled?
Dítě si vztah k sobě vytváří v průběhu celého dětství, dnes se vývojová psychologie přiklání k tomu, že je to úplně od raného dětství. Už to, jak se na mě někdo dívá, co v tom pohledu je, vyvolává pocit přijetí či nepřijetí. Postupně od batolecího věku se rozvíjí vědomější sebevědomí, tedy vědomí sebe sama. Někdy mluvíme o dvou rovinách já: pocit „já jsem já“ a já mám k sobě nějaký vztah, něco k sobě cítím, něco si o sobě myslím. V předškolním věku už dítě určitě vnímá poznámky k tomu, jak vypadá, jak je oblečené, jak se chová, jaké je.
V tu chvíli začíná komplikované období dítěte…
V určité chvíli se dítě začíná stydět, což je pocit směrem k sobě, kdy se cítím nejistý. A ten pocit se musím naučit zdravě zvládnout. Předtím recitovalo, zpívalo, tančilo bez zábran, najednou se stydí. Věk, kdy to přijde, je samozřejmě individuální, někdy už v předškolním období, někdy později.
Na čem pak nejvíc záleží?
Hodně záleží jakou podporu nebo kritiku dítě slyší zvenku, od blízkých lidí. A není to jen kritika nutně směrem k nim. Když to dítě vnímá, že rodiče jsou obecně k světu a lidem hyperkritičtí, reaguje na to, typicky nejistotou, úzkostí, snahou naplnit jejich očekávání, nezklamat je. Extrémně citlivé a nejisté období je začátek dospívání – jak se říká puberty, tam je každá poznámka typu „máš velký zadek“ hodně intenzivní a mnohdy zraňující.
Jak moc dokáže dítě odolávat nepříjemným pocitům ve věku cca 6–15 let kvůli soupeření s jinými dětmi, pokud jde o vzhled?
Vstupuje do toho hlavně vliv okolí, tedy zda je dítě ke srovnávání povzbuzováno nebo naopak. Bohužel naše myšlení, ale i třeba motivace ve škole jsou často postaveny na srovnávání a soupeření. Velký vliv mají média a sociální média. Buď vyhráváš, nebo prohráváš, jsi víc, nebo míň. A tak samozřejmě chceme být víc a bojíme se být míň. Pokud by to bylo s mírou, vysvětlením, laskavou podporou, dítě tu nejistotu zvládne, je to i jeho vývojový úkol. U velké části lidí se v sebecitu rozvine spíš posun k tomu, že se cítím jako něco víc nebo něco míň, narcistní nabubřelost nebo znehodnocení. V pozadí obojího je nejistota. Jednou jsem viděl zajímavý nápis: „Svět se nám smísil s iluzí, že když nejsme první, jsme druzí.“
Co má největší vliv u dítěte na přijímání čistě vizuálních atributů sebe sama? Jsou to rodiče, vrstevníci nebo hlavně dítě samo?
To, jak vypadám, je v dospívání velmi významně prožívaná část sebepojetí. Ale i v dětství, hodně lidí má nepříjemné vzpomínky, když se museli v tělocviku řadit podle výšky. Vliv okolí je určitě klíčový, ale samozřejmě je tam mnoho vstupů, vliv sourozenecké pozice, je těžké mít chytrého, úspěšného sourozence, kterému všechno jde a rodiče při tom jen září. Dítě také zrcadlí, jaký vztah k sobě mají rodiče jeden k druhému i sami k sobě. Takže holčička se učí přijímat a rozvíjet svou ženskou stránku od maminky. Pokud ta sama se sebou není v pohodě a třeba stále drží nějaké diety a mluví o tom, je to nějaký model. Na druhé straně tam může být negativní efekt toho, že rodič v dítěti vidí nenaplněné části sama sebe a zdobí a utváří „své“ dítě k obrazu svému, realizuje sebe sama přes něj. Míra vnitřního hlubokého sebepřijetí je z mého pohledu nejvíce ovlivněna nejbližšími – rodinou a vrstevníky. Pak mohu ustát třeba i vlivy sociálních médií.
Kdy se malé dívky začnou stylizovat do žen, mám na mysli, kdy dokážou vědomě pracovat se svým vzhledem před ostatními, zejména před muži?
Dítě se učí reagovat na reakce okolí od malička, vlastně je i na tom založena socializace a učení. Takže jakmile zjistí, že na jeho vzhled je reagováno, začínají s tím experimentovat. Intenzivní to je samozřejmě od prepuberty, je to o potřebě zapadnout, ale zároveň být jedinečný, integrovat tyto dva protichůdné principy není snadné. Problém může být i předčasná sexualizace, občas můžete vidět na prvním stupni namalované holčičky, v šesté třídě mají někdy holky umělé nehty, v sedmé minisukně, vyzývavé výstřihy.
Co se potom odehrává v životě dítěte?
V tom věku hledáme sami sebe a potřebujeme podporu, ocenění, ale také zdravé limity. Téma je, když se holky učí svým vzhledem manipulovat, dosahovat něčeho. Znám případy, kdy si holky klidně na základce povídají o tom, že si vezmou větší výstřih, že jí tam bude „učitel čumět“ a dostanou lepší známku. Tedy učí se, že na jejich rozvíjející ženskost, sexualitu je reagováno. Také v mnoha reklamách vidí ženskou sexualitu jako něco, co prodává. Někdy si to ani neuvědomujeme, ale norma je vychýlená velmi. Doporučuji dát si do vyhledávače anketu Sexistické prasátečko. Když si to připustíme hlouběji, jaký vliv asi takový vztah společnosti k tělu může na dospívající holku mít?
