Před 80 lety to naši bombardovací letci začali Němcům vracet

Jedna operační letka a dvě letky výcvikové. Tak vypadala na začátku září po mimořádně intenzivním výcviku na letišti Honington situace kolem 311. československé bombardovací perutě RAF. Ta přitom vznikla teprve 2. srpna 1940. Prudké boje s nacistickým Německem, včetně tehdy stále probíhající bitvy o Británii, hnaly do vzduchu kromě stíhačů i československé bombardovací letce.

Mezi nimi byly mladé talenty i zkušení veteráni, kteří měli coby civilní piloti nalétáno stovky hodin např. u Československých státních aerolinií nebo Československé letecké společnosti. To byl případ Františka Taibera považovaného za tehdy nejlepšího pilota perutě nebo Václava Kordy. I na tyto dva letce, kteří druhou světovou válku jako zázrakem přežili, ukázali před prvním operačním letem „třistajedenáctky“ britský a český velitel jednotky W/Cdr Griffith a W/Cdr Karel Toman-Mareš.

Pro celou jednotku šlo o něco mimořádného. S výjimkou těch, kteří pozvedli zbraně už ve Francii, měli první příležitost to Němcům „vrátit“. Emoce kolem prvního bojového letu velmi podrobně zachytil zmiňovaný pilot Václav Korda v pamětech, které vyšly v roce 1946 pod názvem Nad zeměmi a moři, a po pádu komunismu v upravené podobě coby Pilotem R.A.F. „Mechanici nikdy nebyli tak čilí jako toho dne, zbrojíři pečlivě zavěšovali a znovu zkoušeli závěsy bomb, připravovali pásy nábojů do kulometů. To konečně byli lidé, kteří jako pozemní personál měli s letem něco společného. Ale i ti, kteří neměli s letadly a osádkami co dělat, byli jako ve varu,“ popisuje Korda.

Čechoslováci dychtiví do boje měli na cíl zaútočit z výšky 3000 metrů. Jenže nad Bruselem se držela hustá nízká oblačnost, přes kterou nebylo seřaďovací nádraží vůbec vidět. Bombardovat tak říkajíc naslepo měli nad okupovanou Evropou příslušníci RAF přísně zakázáno. Co teď?

Ocelka s Taiberem i Schejbal s Hrnčířem hodili předepsanou výšku za hlavu a z nebezpečně nízké výšky odhodili své pumy přesně na cíl. Některé zdroje uvádějí, že Wellingtony „U“ a „R“ byly v okamžiku shozu 250 metrů nad zemí. Podle jiných údajů klesli Ocelka, pozdější velitel perutě a držitel Záslužného leteckého kříže DFC, a Taiber až na neuvěřitelných 80 až 100 metrů.

Opačný postup zvolil seržant Korda v posledním stroji, který z Honingtonu odstartoval ve 20:05. Rozhodl se držet rozkazu. Sice také klesl o 2000 metrů níže, než měl, ale poté začal znovu stoupat, požádal navigátora o kurz na domácí základnu a jako první tam i přistál.

Korda, který později rovněž získal prestižní DFC za zásah německého těžkého křižníku Prinz Eugen ve francouzském přístavu Brest, zažil soudě podle svých pamětí v prvních minutách po přistání perné chvíle. „Všechno, co mělo na letišti a kolem něho nohy, se seběhlo, aby nás přivítalo. Ale vystoupení osádky z letadla nebylo radostné. Šest zmoklých slepic. A se mnou nikdo z osádky nemluvil. Ani mechanikům, zbrojířům, všemu leteckému personálu neušel náš smuteční pochod. Vysvětlení podal zbrojíř, který otevřel pumovnici: Vždyť přivezli celej náklad zpátky! Zavalila mě lavina otázek: Co se stalo? Zbloudili jste? Nefungovalo to? Co, co, co, proč, proč, proč? Desítky otazníků a já nemohl ze sebe vypravit jediné slovo. A muži mé posádky jen zlostně kouleli očima, cukali koutky úst a promluvil-li někdo, pak to bylo velmi stručné: Ta ostuda!“

Seržant Korda dostal za přesné splnění pokynů od velení perutě pochvalu, zatímco oba zbývající kapitáni si vysloužili uznání. Václav Korda ale v „nemilosti“ svých spolubojovníků dlouho nezůstal. O dva dny později letěl na Brusel znovu a tentokrát už bomby shodil a přesně. Zúčastnil se dalších 39 náletů, včetně útoku na Berlín, a odlétal celou předepsanou „operační túru“, která pro bombardovací letce čítala 200 hodin.