Článek
„Na ten den si určitě vzpomínám, takovou lavinu jsem nikdy neviděl,” popisuje Spusta, který je nyní kvůli zdravotním problémům upoutaný na lůžko. Avšak když se před ním řekne Bialy Jar, hned se rozpomíná. „Měl jsem tehdy službu na sjezdovce ve Špindlu. Hned jsem zanechal práce a vydal se na Špindlerovku, pak jsme s kolegy pokračovali na Bialy Jar. Nechtěli jsme tomu uvěřit,” říká Spusta. První informací, kterou záchranáři v tu chvíli dostali, bylo, že pod lavinou je 30 lidí.
Lavina tehdy spadla vlivem počasí, kdy na polské straně hor vál silný vítr a zároveň napadl mokrý těžký sníh, který se nespojil se starou vrstvou. Nová vrstva se tak utrhla a údolím se valilo 21 tisíc tun mokrého sněhu. Lavina byla kilometr dlouhá, 60 metrů široká a v některých místech dosahovala výšky až 20 metrů. Ani záchranáři místo nepoznali, masa sněhu dokázala úplně změnit terén.
Nešťastnou shodou náhod místem zrovna procházela mezinárodní skupina turistů, kteří nevěděli o lavinovém nebezpečí. Vyrazili lanovkou z Karpacze na Kopu a na svahu, kde zrovna pálilo slunce, se rozhodli posedět, posvačit a slunit se, což se jim stalo osudným.
Lavina padala pouhých 48 vteřin, neměli šanci před ní utéct. Zabila 19 z nich - Poláky, Němce a Rusy, vesměs mladé lidi. Zachránila se jen pětice výletníků, kteří se zdrželi nebo si odskočili do lesa.
Pro členy Horské služby z české strany trvala záchranná akce tři dny a tři noci, Poláci mezitím poslali na pomoc i 300 členů armády a s prohledáváním lavinového pole pomáhala také řada dobrovolníků. Situaci komplikoval jak rozsah laviny, tak nedostačující vybavení Poláků. „Oni neměli lavinové sondy, ty jsme přivezli až my. Byl to náročný zásah, za tři hodiny jsme vytáhli pět mrtvých lidí. A přibývali další,” popisuje Valerián Spusta 50 let starou událost. První den vyhrabali zachránci deset těl, poslední tělo se podařilo nalézt až 16 dnů po pádu laviny, hledání po prvních třech dnech však už bylo jen v režii polské strany.
Největší krkonošskou lavinu má Valerián Spusta pečlivě zaznamenanou a zdokumentovanou, stejně jako všechny, které v nejvyšších českých horách spadly po roce 1962, kdy tehdy nový člen Horské služby začal s monitoringem lavin. V tomto úsilí nyní pokračuje jeho syn Valerián Spusta mladší, který už 15 let působí jako dobrovolný záchranář Horské služby.
