Článek
Před 45 lety, 16. ledna 1975 si Krkonoše vybraly první oběti z řad československých členů Horské služby. Profesionálové Jan Messner a Štefan Spusta zahynuli, když chtěli pomoct turistovi, jenž se zřítil ze Sněžky při pokusu o její slezení. Byli tehdy nejbližšími záchranáři v okolí a vydali se mu na pomoc i přesto, že s sebou neměli ideální vybavení.
„Na Sněžce tehdy zemřeli tři lidé. Jeden turista a dva naši velcí kamarádi a kolegové z Horské služby,“ říká Přemysl Kovářík, bývalý člen Horské služby, který je posledním žijícím účastníkem záchranné akce, jež následovala. I proto má 45 let staré události stále v živé paměti – počasí, účastníky záchranné akce i to, jak k neštěstí došlo.
Messner a Spusta vyrazili na pomoc turistům, kteří se do nesnází dostali zčásti vlastní vinou. Manželský pár, který byl v Krkonoších na rekreaci ROH, se za slunečného dne vydal lanovkou na Sněžku, odkud chtěli sejít dolů směrem k Luční boudě. „Hory ten den byly úplně zledovatělé. Sněhu bylo poměrně dost, ale bylo to zledovatělé, jako kdybyste je potáhli ledem. Bylo to tvrdé jako beton. Turisté se zastavili na tehdejší České boudě a ptali se, jak dolů. Vedoucí na place Marián jim řekl, že je to doslova o hubu, ať nikam nechodí, ať neblbnou. Navíc ta paní byla v osmém měsíci těhotenství,“ vzpomíná Kovářík. Dvojice však číšníka neposlechla a vydala se dolů k řetězové cestě.
Pro chození po zledovatělém povrchu nebyli vybaveni. Měli s sebou běžky, a na nohou proto měli obuté kožené běžkařské boty, které klouzaly. Běžky nesli v rukou. Muž však došel jen k bývalé polské meteorologické stanici, kde se mu smekla noha, upadl a pod řetězem propadl dolů. „Zachytil se tam asi třicet čtyřicet metrů, v místě, kde se to láme a odkud pak už není vidět. Zachytil se za oblý kámen. Celé to viděli polští pohraničníci, kteří na něj volali a chtěli mu pomoct, ale nefungovala jim vysílačka. Jeden z nich proto utíkal dolů. Ten pán se mezitím pokusil postavit, ale znova uklouzl,“ popisuje Přemysl Kovářík. Polský pohraničník mezitím doběhl k úpatí Sněžky, kde byli záchranáři Messner se Spustou. Ti tam vyrazili s lehčím vybavením, aby otloukli led z řetězů a navázali na ně speciální lano.
„Oba dva měli šusťákové kombinézy, které klouzaly, už když jste se na ně podívali. A Honza Messner měl ještě navíc kované raky, ty se používaly už před válkou, měly čtyři hroty a vázaly se pod patou. Čili byly i nebezpečné. První sestupoval Štefan, ten měl normálně mačky, a druhý Honza. Ten uklouzl a začal padat, Štefan ho chtěl chytit, no a on ho vyrazil z postavení a už letěli spolu,“ vzpomíná Kovářík na událost, o které se ostatní záchranáři dozvěděli o něco později.
První informace, která se k nim dostala, zněla, že se ze Sněžky zřítili tři turisté. Že dva z lidí, kteří spadli, jsou jejich kamarádi a kolegové, se dozvěděli až na místě. „Byl to hrozný šok. Když jsme přišli na místo, řekl nám to tehdejší šéf polské Horské služby GOPR. My z toho byli úplně mimo,“ přiznává bývalý záchranář, který pomáhal spouštět těla svých kamarádů ze srázu.
Jan Messner byl na místě mrtvý, stejně tak turista, který skončil těžce potlučený hluboko na polské straně Sněžky. Štefan Spusta ještě, když ho kolegové tahali nahoru, žil. „Transportovali ho k Domu Slaskiemu, kam přilétl i vrtulník. Pak jsme se ale z vysílačky dozvěděli, že Štefan zemřel.“
Smrt záchranářů tehdy vyvolala mezi jejich kolegy poprask. „Na ty turisty jsme naštvaní nebyli, ale byli jsme naštvaní na vedení. Láďa Krupička ze Špindlu tehdy napsal ostrý článek, ale ono se to odrazilo a vrátilo se mu to pomalu jako bumerang. Ti strejdové na ČSTV, kteří Horskou službu tehdy vedli, na to vůbec nereagovali, akorát přijeli na pohřeb, který byl monstrózní ve Špindlerově Mlýně,“ říká Kovářík, podle nějž jedním z důvodů neštěstí bylo obecně špatné vybavení, které záchranáři tehdy měli. „Na Západě byly kvalitní věci, ale tehdy naše Horská služba měla oblečení promokavé, které profouklo a klouzalo. Hodně hadrů bylo šusťákových, jak kalhoty, tak bundy. Dneska už mají kevlarové aplikace, které nekloužou.“
O případu se v té době hodně mluvilo i v médiích. Novináři se podle Přemysla Kováříka rozdělili na dva tábory. Jeden říkal, že měli počkat na lepší vybavení, druhý zase, že udělali dobře, že šli turistovi na pomoc. „Byl tehdy nádherný den. Kdyby se to stalo teď, tak se využije vrtulník, nikdo by nikam neslézal,“ říká a dodává, že kdyby se tehdy v kůži svých kolegů ocitl on, s pomocí by neváhal. „Asi jo, sestoupil bych. Po roce 1990 se stala podobná událost, kdy se ze Sněžky zřítila dívka, která zázrakem přežila, a kolega se pro ni tehdy také spustil sám,“ dodává.
Bratr Štefana Spusty, Valerián, jenž také sloužil u Horské služby, pod Sněžkou ještě v roce 1975 vybudoval pomníček, který oběť bratra a jeho kolegy připomínal a u nějž se záchranáři každý rok 16. ledna scházejí.
„Akademický sochař Valehrach tam vytvořil desku. Tu jsme v roce 1988 vyměňovali, tehdy se Valér naštval a umístil tam křížek. Protože soudruzi se báli Ježíška, tak se nesměly dávat památníky, kde by byl kříž,“ popisuje Kovářík peripetie s pomníkem, k němuž i ve čtvrtek 16. ledna vyrazilo od polského Domu Slaskieho procesí polských a českých horských záchranářů, aby vzdali hold kolegům, kteří při výkonu služby obětovali svůj život.
