Před 30 lety začala cesta Visegrádu do Evropy. Do Unie ho dovedli ti, kteří ji dnes nejvíc kritizují

„Bude trvat desítky a desítky let, než se Evropská společenství budou moct rozšířit o země střední a východní Evropy,“ prohlásil v červnu 1991 francouzský prezident François Mitterand na Radiu France. Tahle slova tehdy zklamala řadu Středoevropanů v nových demokraciích toužících po spojení se Západem.

Ve stejné době Václav Havel západoevropským státům vyčetl, že jim chybí odvaha a vůle přizpůsobit svou politiku nové situaci a reagovat na změny na Východě. Jasně se tehdy přihlásil k Evropskému společenství i Severoatlantické alianci.

Ukázalo se, že blíž pravdě byl nakonec až Mitterandův nástupce Jacques Chirac, který přislíbil rozšíření EU do roku 2000. Spletl se tedy jen o čtyři roky.

Při své návštěvě Prahy v roce 1997 se Chirac sám prohlásil za prvního západoevropského politika, který se od roku 1989 „veřejně a bez výhrad” vyslovil pro rozšíření Unie o středoevropské státy. „Všichni vědí, že Česká republika bude v první vlně rozšíření,” řekl tehdy v rozhovoru pro MF Dnes.

V té době mělo už Česko odevzdanou oficiální přihlášku do Unie. V Římě ji 16. ledna 1996 odevzdal tehdejší premiér Václav Klaus, ze států Visegrádské skupiny bylo ale Česko poslední. Klaus trval nejdřív na provedení úplné ekonomické transformace.

Během 90. let se česká politika postupně posunula k eurorealismu a mírnému euroskepticismu. Vládní a zahraniční politika se evropskou otázkou příliš nezabývala. „Posílíme naše vztahy k orgánům Evropských společenství i k dalším mezinárodním institucím,” uvádělo se stručně v programovém prohlášení Klausovy vlády.

„Když se podíváte na osudy naší republiky, po listopadu 1989 byli všichni pro Evropskou unii. Uplynulo deset let, předvstupní jednání byla velmi náročná a už jsme měli strach, jestli vůbec v referendu projde to přistoupení,“ shrnul v minulosti předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.

Když Unie zahájila v březnu 1998 s Českem jednání o vstupu, vládla v Česku úřednická vláda Josefa Tošovského. Kabinet sice vládl jen krátce, podařilo se mu ale české zahraniční politice vtisknout proevropskou dynamiku. Na tu pak navázala i sociálnědemokratická vláda Miloše Zemana i koaliční vláda Vladimíra Špidly.

Ve své zahraničněpolitické koncepci se Zemanův kabinet vymezil proti Klausovým vládám: „Příliš brzy jsme se prohlásili za jakéhosi premianta střední Evropy, aniž by pro to existovaly racionální důvody.“

Slovensko podalo přihlášku 27. června 1995. V polovině 90. let Slováci podle průzkumů jednoznačně členství v Unii podporovali – pro bylo 60 až 80 procent z nich. Jinak se ale chovaly vlády Vladimíra Mečiara.

Tehdejší premiér v koalici s radikálními nacionalisty bral slovenské začleňování do EU čistě jako věc své vlády – nezapojoval do něj opozici a neinformoval o něm veřejnost. Jeho politika navíc budila v Unii znepokojení kvůli svévolné interpretaci ústavy a porušování demokratických zvyklostí. Mečiar dokonce prohlásil, že „když nás nepřijmou na Západě, obrátíme se Východ”.

V lednu 1997 už se polovina Slováků obávala, že je demokracie v zemi ohrožená. Začlenění do EU se tak u našich nejbližších sousedů stalo synonymem pro záruku demokratického systému. Obavy z toho, že Slovensko nakonec jako jediná ze zemí střední Evropy nedostane pozvánku do Unie, nakonec přispěly v roce 1998 k Mečiarově pádu.

Nová vláda Mikuláše Dzurindy rychle dokázala Brusel přesvědčit o změně kurzu. „Díky změnám přijatým od září 1998 již Slovensko splňuje politická kritéria stanovená summitem v Kodani,“ napsala již o rok později Evropská komise.

Ještě o rok dřív než Slovensko podalo přihlášku do Unie Maďarsko. Předcházela jí řada úvěrů Evropského společenství na restrukturalizaci hospodářství nebo rozvoj malých a středních podniků. Mediátora dělal Brusel v řešení konfliktu s Československem kvůli maďarské stopce stavby vodního díla Nagymaros.

Budapešť se ale s Unií dostala i do sporu kvůli vývozu masa a mléčných výrobků. V roce 1993 dokonce vygradoval ve vzájemný několikaměsíční zákaz dovozu. Maďaři nakonec evropské podmínky přijali a zesílili veterinární kontrolu.

Strana Fidesz, která maďarské politice poslední léta dominuje, v první polovině 90. let prosazovala co nejrychlejší zapojení Maďarska do evropských struktur. Po volbách v roce 1994 se začala orientovat víc na národní zájmy a objevil se u ní mírný euroskepticismus. Rychlý vstup do EU tehdy Viktor Orbán prosazoval zejména s důrazem na ekonomické výhody. Jeho postoj odrážel rostoucí nespokojenost a frustraci Maďarů z komplikovaného procesu rozšiřování.

Po nástupu k moci v roce 1998 si Orbán vydobyl pověst tvrdého vyjednavače. Neopomněl přitom zdůrazňovat, že je „Maďarsko mateřská země všech Maďarů”. V té době nepovažoval Unii jako ohrožení národa, ale jako šanci na posílení kulturní identity Maďarů.

„Až budeme v Evropské unii, tak se ze středně velké desetimilionové země staneme velkým patnáctimilionovým národem,” říkal Orbán ještě v březnu 2002. Po volební prohře a nástupu socialistů a liberálů k moci pak Fidesz vsadil na ostřejší nacionální rétoriku.

„Toužíme po Polsku, které bude plnohodnotným členským státem Evropského společenství,” stálo v prohlášení vlády premiéra Jana Olszewského v prosinci 1991. Právě Polsko jako první z visegrádského bloku podalo přihlášku do Unie. Formální žádost o členství byla 8. dubna 1994 formou nátlaku na unijní státy, aby vypracovaly mechanismy přístupu východoevropských zemí.

Vstup země do Unie podporovaly v 90. letech všechny relevantní politické síly bez ohledu na střídání vlády a opozice. Přihlášku podala vláda lidovců a levice, o podmínkách vyjednávaly vlády postkomunistů i pravicových pohrobků Solidarity a země nakonec vstoupila do EU za vlády postkomunistického Svazu demokratické levice.

V zemi nebyla přípustná žádná jiná alternativa: návrhy středoevropských alternativ EU neměly v prostoru mezi Západem a Ruskem šanci. Vstup EU navíc Poláci brali jako záruku rychlé modernizace země a ekonomického rozvoje. Své zájmy hájila země při vstupních jednáních hlavně v oblasti zemědělství.

Cestovní plán rozšíření schválila Evropská rada v červnu 2001 a na doporučení Evropské komise nakonec v prosinci 2002 i vstupní jednání s visegrádskými zeměmi a dalšími šesti kandidátskými státy.

Jako první o přistoupení k Unii hlasovali z visegrádské čtyřky Maďaři. V hlasování řeklo Unii ano 83,76 procenta voličů. Proti bylo 16,24 procenta lidí. Referendum ale poznamenala nízká účast, k urnám dorazilo jen bezmála 46 procent lidí. Rozpačité byly i oslavy po oznámení výsledků. „Spoluobčané, Evropané,” oslovil premiér Péter Medgyessy hrstku lidí, která slavila v Budapešti na nábřeží Dunaje.

K nepříliš početným účastníkům oslavy mluvil v Bratislavě po hlasování také slovenský premiér Mikuláš Dzurinda. Slováci se rozhodovali necelý měsíc po Maďarech a Unii řekli jasné ano. Z 52,15 procenta oprávněných voličů, kteří přišli do volebních místností, bylo pro vstup Slovenska do Unie 92 procent. Proti pouhých 6,2 procenta.

Ještě před Čechy hlasovali Poláci. K referendu jich dorazilo téměř 59 procent. Unii řeklo ano 77,45 procenta z nich. Podobný výsledek mělo nakonec i hlasování v Česku, které proběhlo o týden později. Do volebních místností přišlo 55,21 procenta oprávněných voličů a vstup do EU podpořilo 77,33 procenta.

V Maďarsku a Polsku důvěřuje EU podle Eurobarometru přes 50 procent lidí. Naopak Češi a Slováci se pohybují pod průměrem. Unii důvěřuje jen 36 procent českých respondentů.

Ohledně budoucnosti Evropské unie jsou například Poláci velmi optimističtí, a to až u 76 procent respondentů. I Slovensko vidí evropskou budoucnost se 70 procenty růžově. Naopak Česko je v této kategorii na nejnižších pozicích. I tak ale kladně odpověděla nadpoloviční většina dotázaných.

Až 84 procent dotazovaných Poláků sebe označuje za „Evropany” a zcela se stejným výsledkem dopadl průzkum i v Maďarsku. Slovensko se pohybuje na 80 procentech a Čechům opět patří chvost žebříčku s 58 procenty.