Článek
„Vážení přátelé, když jsem byl před třemi týdny ve vězeňské cele v Ruzyni, přemýšlel jsem o různých věcech, ale kdyby mi někdo řekl, že za tři týdny budu snídat s francouzským prezidentem a den na to vystupovat na nezakázané demonstraci, myslel bych, že žertuje,“ zahájil před 30 lety Václav Havel, lídr opozice, svůj první veřejný projev na nezakázané demonstraci.
Díky návštěvě francouzského prezidenta Françoise Mitterranda v Praze, který se mimo jiné sešel na snídani s předními českými disidenty, se následující den – 10. prosince 1988 – u příležitosti Dne lidských práv konalo první povolené shromáždění opozice od nástupu normalizace.
„My jsme pořád dávali žádosti, ale nikdy nám nic nepovolili a vždy to obušky rozháněli. Tentokrát jsme žádali o Václavák, ten sice zamítli, ale navrhli nám Škroupovo náměstí na Žižkově, které jsme ani neznali. Komunisté tím chtěli udělat ústupek Mitterrandovi, který se za nás evidentně přimluvil, ale zároveň nám to chtěli maximálně zkomplikovat,“ vzpomíná po 30 letech jeden z organizátorů a účastníků demonstrace Alexandr Vondra.
Právě on měl tehdy na starosti ozvučení akce. „Byla to rychlá improvizace. O nějakých bednách se nám nesnilo, tak jsme využili megafon, který se tady nenechal koupit, ale nechali ho propašovat od Ivana Medka po kurýrovi,“ vypráví Vondra na místě činu, na malém kruhovém náměstí o průměru asi 150 metrů kousek od Žižkovského vysílače.
Disidenti se tehdy nadechli – nakrátko svitla naděje, že komunistický režim ustoupí od politiky tvrdé perzekuce a podobně jako v sousedním Polsku či Maďarsku umožní opozičním silám veřejně působit. Opak byl pravdou.
„Bylo evidentní, že komunistický režim ztrácí sílu, dech, vnější oporu a postrádal jakoukoliv vnitřní energii. Nicméně stále se držel vehementně mocenských pozic. Čili hrozilo, že pokud se nebude konat postupné uvolňování, tak naopak režimu rupnou nervy a použije sílu. A to se pak v lednu stalo, když velmi brutálně zakročil proti demonstracím během Palachova týdne,“ říká Vondra.
Podle něho nakonec brutální zásahy na Václavském náměstí byly pro režim kontraproduktivní. „Trvalo to týden a leckdo po tom Václaváku procházel, protože si tam prostě něco šel koupit nebo zařídit. Teď najednou viděl, jak oni brutálně jdou do mladých lidí. Stále víc a víc lidí mělo pocit, že už dost.“
