Článek
Kůrovcová kalamita, která likviduje české a moravské lesy v posledních čtyřech letech, není první kalamitou svého druhu v moderní historii. Je to zhruba 100 let, kdy české smrky obalily žravé housenky bekyně mnišky a postupně zlikvidovaly porosty na 600 tisících hektarech. Pro událost se vžil výraz mnišková kalamita. S její likvidací tehdy pomáhala armáda, vězni, ale třeba i školní děti.
Mnišková kalamita v mnohém připomíná tu kůrovcovou, které lesníci čelí v současnosti. Stejně jako lýkožrout smrkový se i housenky šířily po smrkových monokulturách a nechávaly za sebou spoušť ve formě holožíru. „Housenky žijí na smrku a konzumují jeho jehlice. Za příznivých podmínek se přemnoží a způsobí holožír a strom odumře,“ popisuje entomolog Východočeského muzea v Hradci Králové Bohuslav Mocek.
Stejně jako nyní kůrovci, i bekyni nejspíš pomohlo teplé a suché počasí. Podle lesníka a ředitele lesnické části Národního zemědělského muzea Jiřího Houdka mohla být jednou z příčin i měnící se politická situace v době, kdy začala kalamita vznikat. „Na konci 1. světové války asi péče o lesy a monitorování škůdců nebylo tak důkladné,“ říká a ukazuje jeden z muzejních exponátů: feromonovou klícku, s jejíž pomocí lesníci monitorovali četnost výskytu škůdce. „Do klícky se umístila samička, které lákala samečky. Ti se chytali na lepovou tabuli,“ popisuje jednoduchou metodu, kterou lesníci před 100 lety používali.
Housenky nenápadného nočního motýla se rozšířili plošně po celých Čechách a Moravě. Jejich rozšíření bylo dost podobné současnému rozšíření kůrovce. Na řadě míst Česka je proto možné padnout na takzvané mniškové kameny. Jsou to kusy kamenů s vyrytým letopočtem, kdy bekyně mniška daný les zlikvidovala.
Jeden takový stojí například v lesích u Nasavrk na Chrudimsku, kde housenky zlikvidovaly tamní lesy na počátku 20. let minulého století. „Gradace škůdce se začala objevovat už v roce 1910, nicméně vygradovalo to suchem v roce 1921. Jen v této oblasti bylo smýceno 40 hektarů smrkového lesa, v sousedních revírech to bylo kolem 37 hektarů. Brzy poté na pozměněný les dolehla ještě větrná a sněhová kalamita. S nimi byla celková výše kolem 400 hektarů,“ popisuje Milan Morch z Lesů České republiky, který je revírníkem právě v okolí Nasavrk.
O mniškové kalamitě v regionu ví Milan Morch zdaleka nejvíc, nevyrovná se mu ani obecní kronikářka. Ví proto, že jeho předchůdci, kteří se před 90 lety potýkali s bekyní mniškou, pro něj svými kroky připravili dost podobný osud.
„Pro obnovu porostů byl tehdy smrk prioritní dřevinou. Asi 97 procent holin proto osázeli opět smrkem,“ říká a ukazuje mapu revíru, ve které jsou devadesáti až stoleté smrkové monokultury vysázené právě po mniškové kalamitě. Jak dlouho budou vzdorovat kůrovci, který se do Železných hor už blíží z Vysočiny, nedokáže odhadnout.
Mniškovou kalamitu kromě pamětního kamene u Nasavrk připomíná i replika dělnické chaloupky, kterých byly ve 20. letech tehdejší lesy plné. Majitel lesů je nechal postavit pro lesní dělníky pomáhající s likvidací kalamity. „Při gradaci mnišky jich tady pracovalo koelm čtyř stovek, i s následnou sněhovou kalamitou se tady vystřídalo na 6 tisíc dělníků ze Zakarpatské Rusi, Šumavy a dalších míst, kde takové problémy nebyly,“ popisuje lesník a ukazuje fotografii mýtiny, na které stojí kamenný křížek. „To je támhleten, nechala ho tady kdysi postavit hraběnka ze zdejšího panství,“ ukazuje na ten samý křížek, který však nyní stojí mezi vzrostlými stromy.
Likvidace mniškové kalamity byla před sto lety dost podobná metodám, které lesníci používají dnes. Tedy pokácet napadené stromy a dřevo z lesa odtěžit. Kvůli velkému objemu těžby například v roce 1917 vznikla na Křivoklátsku takzvaná mnišková železnice, dvanáctikilometrová trať, kterou nechal tehdejší majitel panství postavit pro snadnější odvoz vytěženého dřeva.
Kromě těžařů však tehdy pomáhala i armáda, vězni, ale třeba i děti ze škol a školek. „Stát se snažil kalamitě pomoci, protože vnímali, že je to kalamita, kterou nemohou zvládnout samotní vlastníci. Docházelo proto třeba k výzvám ve školách, aby děti chodily sbírat do lesa bekyni,“ popisuje Jiří Houdek ze zemědělského muzea. Ukazuje při tom tehdejší výzvu, ale i fotografii dětí, kterak stojí u stromů a obírají z nich motýly.
Lesníci zároveň využívali různé tehdy moderní přístroje na nanášení lepu, který měl zabránit housenkám, aby se dostaly do koruny stromů.
