Přechodný pobyt: vlaky. Spisovatel Jaroslav Rudiš je železniční člověk

Za místo jeho přechodného pobytu by se daly označit vlaky. Spisovatel Jaroslav Rudiš je železniční člověk, podobně jako hlavní hrdina jeho oceňovaného románu. Vydán byl nejprve německy, nyní vychází v češtině s názvem Winterbergova poslední cesta.

Vlakem asi nejezdíte jenom proto, že v něm můžete pracovat. Co vás na cestování po kolejích baví?

Ve vlaku skutečně rád píšu. Třeba tady ve Švýcarsku rád dělám výlety horskou železnicí, některou z mnoha místních horských drah. Je to pro mě něco jako meditace, železniční jóga. Pro mě cesta nemusí mí jasný cíl. Jdu na nádraží, nasednu, jedu, nechám se unášet.

Co děláte ve Švýcarsku?

Jsem podruhé na tříměsíčním stipendijním pobytu ve městě Zug kousek od Curychu. Tak nějak to sedí, protože Zug v překladu znamená vlak. Vlaky, železnice, to je pro mě Evropa. Když hodně cestujete vlakem, zjistíte, jak je všechno krásné dosažitelné. Evropa není tak velká, všude to je blízko. Vždyť za den dojedete z Prahy do Stockholmu. Počkat, z Prahy ne. Ale z Berlína ano.

A z Prahy?

Z Prahy dojedete za den určitě do Curychu nebo úplně s přehledem k Severnímu moři, do polského Gdaňsku. Teď mám čtvrtletní síťovou jízdenku Interrail pro celou Evropu, to je ta nejlepší lítačka, co člověk může mít. Odpoledne si třeba vezmu počítač a jedu do Itálie, do Milána. Je to odsud z Zugu jen dvě a půl hodiny, naprosto skvělé.

To tam jedete jen tak na výlet?

Jo, dám si tam třeba večeři a zase jedu zpátky. Ve vlaku si čtu, píšu, pozoruju krajinu a lidi. Nebo když v pět hodin ráno sednu v mém rodném městě, v Lomnici nad Popelkou, na vlak, večer dojedu k moři do italského Terstu. Vystoupím a dám si pivo. Přijde mi to fascinující, a když to někomu říkám, nevěří, že je to možné. (Vlak z Lomnice vyjíždí v 5:06, po několika přestupech je cestující ve 21.50 v Terstu, ale poslední část nyní jede autobusem – pozn. red.) V němčině mi teď v říjnu vychází celá nová kniha, kvůli které jsem hodně jezdil vlakem od Itálie po Švédsko a Finsko. Byl jsem vlakem v Barceloně i ve Lvově.

V češtině vám nyní v překladu Michaely Škultéty vychází kniha Winterbergova poslední cesta, kterou označujete za velký železniční román, a která vyšla v němčině už v roce 2019. Kvůli příběhu jste se vypravil vlakem z Berlína do Sarajeva, stejně jako dvě hlavní postavy. Na co rád vzpomínáte?

Celou trasu románu Winterbergova poslední cesta jsem projel, to já musím vždycky. Potřebuju ta místa vidět, něco nasát, mluvit s lidmi. Jeden úsek románové trasy mám velmi rád, i když ho hrdinové knihy, skoro stoletý Winterberg a jeho pečovatel Kraus, nakonec jenom rychle projedou v noci. Jde o dráhu přes Semmering v Rakousku.

Postavil ji geniální stavitel rytíř Carl von Ghega v době, kdy pro ni ještě neměli ani vyvinuté lokomotivy. Winterberg ho obdivuje. Ghega byl obrovský vizionář, i když se bohužel nedožil vysokého věku, protože to byl taky souchotinář a souchotináři, to nejsou hezké mrtvoly, jak vždycky říká Winterberg.

Tahle jeho trať je skutečně překrásná. Jel jsem přes Semmering snad stokrát, ale pořád tam je co objevovat a obdivovat. Trasa vede z Vídně do Grazu, tedy do Štýrského Hradce, a pak pokračuje dál do Lublaně a Terstu. Je nádherné, když se poprvé objeví moře. Touto cestou jedete dvakrát přes hory, nejprve přes Alpy a pak přes slovinský kras.

O cestě s Winterbergem do Terstu jsem napsal po vydání románu i krátkou povídku, jmenuje se Trieste Centrale. Jde o jeden ze čtyř dodatků, které ke knize vznikly. Pořád jsem Winterbergem trochu posedlý, ten chlap mě nechce pustit. Knihu jsem sice napsal velmi rychle, v takovém proudu, asi za pět měsíců, jsou v ní ale obsaženy příběhy, které jsem sbíral asi třicet let.

Takže čeští čtenáři, které osloví váš železniční román, se mají ještě na co těšit?

Možná bychom mohli Trieste Centrale vydat jako takový malý dárek pro opravdu velké fanoušky Winterberga. Jako takový bonus. Teď je ale nejdříve na řadě samotný román, který v češtině vydává nakladatelství Labyrint.

Jak vás napadlo vyrazit kvůli románu na cestu podle bedekru z roku 1913 pro Rakousko-Uhersko?

Inspiroval mě kamarád z Lipska, který bedekr má a jezdí s ním vlakem po střední Evropě. Cestuje bývalou monarchií, touto zmizelou zemí, která se ale díky čtení z bedekru neuvěřitelně zpřítomňuje. Projíždíte krásnou krajinou i starými městy, ale také místy obrovských tragédií, krajinou bitev, hřbitovů a zřícenin.

V knize se také odráží moje studium historie v Liberci na Pedagogické fakultě Technické univerzity, kde jsem studoval němčinu a dějepis. Byl jsem sice docela pomalý a trochu líný student, ale přesto toho ve mně spousta zbyla. A to všechno je nyní v téhle tlusté knize. Základem ovšem zůstává starý bedekr.

Máte ho také?

Samozřejmě. Pořídil jsem si ho, i když je vydání z roku 1913 drahé. Je to až kultovní záležitost, protože jen o rok později se zhroutila celá jedna epocha. Šílená válka, rozpad monarchie, vznik nových malých národních států v roce 1918 – najednou bylo všechno jinak.

Měl jsem obrovskou radost, když se mi po vydání románu ozvala vdova po posledním vydavateli z nakladatelství Baedeker – ta značka stále existuje, jenom ji koupilo jiné nakladatelství. A ta více než osmdesátiletá dáma mi napsala… Nevím tedy, jestli to můžeme do rozhovoru dát, aby to neznělo nafoukaně.

Povídejte.

Napsala: „Vážený pane Rudiši, s touto knihou jste postavil pomník rodině Baedeker…“ Tato dáma moji knihu četla a poslala mi ručně psaný, velmi silný a velmi osobní dopis. To mi udělalo obrovskou radost, podobně jako nominace románu na Cenu Lipského knižního veletrhu, díky které kniha patřila půl roku k těm nejsledovanějším v Německu.

Potěšilo mě a překvapilo, že spousta čtenářů vyrazila s touto knížkou třeba do Liberce, objevovaly se i fotky před místním krematoriem, které je zmíněné v ději, nebo z bojiště u Hradce Králové, kde se taky odehrává. Teď mi volal německý kamarád z Berlína, že jeho kamarád byl včera v Sadové. Začal vlakem v Sarajevu a jel knižní cestou obráceně. Je neuvěřitelné, že se lidé nechávají románem inspirovat ke svým cestám.

Něco podobného jste zažívali s výtvarníkem Jaromírem 99 už s komiksovým Aloisem Nebelem, že?

Ano, lidé tehdy vyráželi do Jeseníků hledat Bílý Potok. Podobné to bylo i s románem Grandhotel, kde figurují Liberec a Ještěd.

Z pohledu železniční turistiky byla Praha v románu odbytá větou: „Prahu si prohlédneme ve Vídni“. Ale potom ve Vídni zaznělo: „Vídeň je mrtvá.“

No jo, možná to vychází z toho, že o Praze jsem už napsal jeden celý román, který se jmenuje Potichu. Říkal jsem si, že tímto způsobem to trochu shodím. A z Vídně Winterbergera nejvíc zajímá hřbitov a hrobka Habsburků. Ti dva pořád jedou zasněženou krajinou dál a dál. Jedou vlakem současnou Evropou a zároveň se propadají stále hlouběji do její minulosti. Myslím, že s nimi čtenář pozná spoustu míst, která dosud neznal. A snad se i něco dozví.

Třeba?

Vydávám se znovu do Liberce, podobně jako v románu Grandhotel. Byl jsem kvůli románu na exkurzi v místním krematoriu, nahlédl jsem do jejich kroniky smrti. Mají tam zdokumentované úplně vše od zcela první kremace. Zjistil jsem tolik zajímavých detailů, že by se jenom o libereckém krematoriu dal napsat další román, něco jako Spalovač mrtvol z Liberce.

A nějaká zajímavost o samotném krematoriu?

Bylo vůbec první na území Rakouska-Uherska. Nádherná stavba z roku 1917, spalovat se ale mohlo až po vzniku Československa. Zajímavý je i příběh architekta Rudolfa Bitzana, který se výrazně podílel – pro nás „Eisenbahnmenschen“, tedy železniční lidi – na ikonické stavbě vlakového nádraží v německém Lipsku, které je největším koncovým vlakovým nádraží v Evropě, a možná i na světě.

Jsem rád, že umím německy. Je to dobré i kvůli historickým pramenům. Mohl jsem číst staré rakouské noviny, jak kriticky tehdy psaly o otevření krematoria. Tehdy to byl společenský skandál – že se budou na území monarchie spalovat mrtvoly –, i když v sousedním Německu to bylo už několik desítek let běžné.

Která další města čtenář pozná?

Třeba rakouský Linec nebo Brno. Brno mám rád, dva roky jsem tam žil a napsal tam také svoji divadelní hru Národní třída pro Divadlo Feste, ze které pak vznikla i stejnojmenná novela. Divadlo Feste chystá na začátek prosince taky premiéru divadelní adaptace Winterbergovy poslední cesty.

Občas po letech jezdím vlakem a překvapilo mě, kolik vyrostlo protihlukových bariér, které zazdily dříve krásné výhledy.

To je mor. Jak Winterberg říká, to je „smutné, smutné“. V němčině „traurig, traurig“. To zdvojení je tam naschvál, má symbolizovat typické zvuky vlaků. Snažil jsem se do knihy dostat rytmus železničního jazyka.

Třeba ve Švýcarsku používají protihlukové bariéry jenom v těch nejzahuštěnějších místech, v centrech měst, ale i tam mi přijdou nějaké menší. Když projíždíte vesnicemi, tak tam bariéry nikde nemáte. A zrovna ve Švýcarsku mají všechny peníze světa, za které by je mohli postavit. Možná nestaví bariéry právě proto, že jsou takto rušivé a jsou velkým zásahem do krajiny.

Jaké jsou železnice ve Švýcarsku?

Je zajímavé, že zrovna ve Švýcarsku je železnice až organickou součástí krajiny, je stavěná s určitým respektem. Ano, jsou tady i nové velké stavby jako Gotthardský tunel, který má 57 kilometrů, nebo na něj navazující tunel ve směru na Lugano, který má snad kolem 20 kilometrů. To jsou samozřejmě obrovské stavby, ale vlak tam zajede pod zem a vyjede na druhé straně hory.

Úžasné je, že všechny železnice jsou ve Švýcarsku elektrifikované od roku 1967, a to včetně lokálek. Jasně, je to bohatá země, ale jde také o politické rozhodnutí. Do železnice se tam už celá desetiletí investuje.

Užíváte si, že na autorská čtení můžete jezdit vlakem?

To je na tom opravdu krásné. Pak se stydím, když jednou za čas musím někam letět, protože jsem se zařekl, že už nebudu cestovat letadlem. Jenže někdy se to nedá, třeba když jsem teď měl s německým spolkovým prezidentem, panem Steinmeierem, jet do Prahy na železniční výlet a strojvedoucí v Německu zrovna stávkovali, tak jsem musel do Berlína letět. Naštěstí už se ten další den nestávkovalo a tak vlak mohl vyjet.

Takhle prezidentská cesta vlakem do Prahy byla skvělý signál do budoucna, velká reklama pro železniční dopravu mezi Prahou a Berlínem.

Proč je to skvělý signál?

Německo je autoland. Auta tady mají prim a stavějí pro ně dálnice, ale už se to, myslím, ve společnosti trochu mění. Objevují se i velké plány na oživení lokálních železnic. Mrzí mě, že v Česku jde trend opačným směrem. V tom, jak má fungovat veřejná doprava, by nám všem mohlo být vzorem Švýcarsko. Jak jsou propojené autobusy a vlaky a ve městech tramvaje a autobusy. Vše tvoří dokonale fungující dopravní systém. A na všechno máte jednu jízdenku, která všude platí.

Kterou železniční trať máte rád v Česku?

Je jich mnoho. Patří mezi ně třeba trať z Liberce do Staré Paky a pak lokálka dál k nám do Lomnice nad Popelkou, odkud pocházím. Nebo třeba trať Strakonice–Vimperk a dál nahoru přes Šumavu.

Chystáte už nějakou další knihu?

Chtěl bych napsat další román, který se zase tak trochu potýká s historií střední Evropy. Bude ale trochu trvat, než do sebe nasaju další příběhy. Vlaky bych chtěl tentokrát nechat stranou, ale tak lehké to nebude.