Článek
Paničky by nakukovaly do obchůdků s kabelkami, pánové do obchodů s vínem a typickou pálenkou tsipuro a děti by žebraly, aby jim rodiče koupili nějakou plastovou hračku z čínského obchodu, která se v turistických krámcích prodává za trojnásobnou cenu.
Taverny by praskaly ve švech a v přístavu by kotvily nejméně dvě zaoceánské lodě. Místní lidé by si mnuli ruce, že jim po dlouhé zimě skáčou eura zase do kapsy, a sedíce na židličkách před svými obchůdky, by drbali okolojdoucí spoře oděné turistky, pány středního věku s ponožkami v sandálech, svorně nadávali, že je horko či fouká anebo je velká vlhkost vzduchu, popřípadě vše najednou, a také se rozčilovali nad skutečností, že kvalita turistů se rok od roku snižuje a lidé už zdaleka neutrácejí tolik, co dřív. Vlastně jedna taková hláška, kterou jsem se tady naučila před více než dvaceti lety, kdy jsem se na ostrově ocitla, byla: „Kathe persy ke kalitera“ – což v překladu znamená, že každé „loni“ to bylo lepší.
Jenže normální okolnosti zmizely. To, co nikdo nepovažoval za možné, se stalo realitou. Krámky i turistické taverny, stejně tak jako většina hotelů a apartmánů, je zavřena. Ulice přes den zejí prázdnotou a my jsme si vlastně ani nevšimli, že se ze zimy stalo jaro a to se postupně přetavilo v léto. Kavárny na hlavní promenádě Liston jsou sice otevřené, ale zaplněné jsou jen v neděli. Ta se totiž v Řecku ještě stále světí. Lidé, i když dnes už nechodí do kostela v tak hojném počtu jako dřív, mají chuť se hezky obléknout a vyrazit na ouzo a mezé – něco malého na zakousnutí před obědem. Obchody jsou tu totiž v neděli zavřené, takže se nekonají žádné rodinné výlety do supermarketů.
Ve všední den, kdy chodím ráno na pětikilometrovou procházku k větrnému mlýnu a zpět, si všímám především mužů, kteří se scházejí v kavárnách. Dávají si řeckou kávu a cigaretu - pravou řeckou snídani, pohrávají si se šňůrkou s korálky - komboloi - a debatují o všem možném. V posledních měsících je slyšet ze všech koutů převážně slovo KORONOJOS. Překladu jistě netřeba.
U větrného mlýnu je molo, kam se chodí koupat hlavně starousedlíci. V zimě jsou to zimní plavci říkající si Pinguíni a v létě víceméně všichni v okolí, kteří nemohou nebo nechtějí jezdit na vzdálenější pláže. Tohle je moje oblíbené místo. Po ránu zde bývám v zimě často úplně sama, ale v červnu se dělím o tenhle poklad s další ženou a třemi staršími pány. Právě zde se člověk dozví všechno, co potřebuje. A tak jsem dnes trošku odposlouchávala a zjistila, že v hotelech a apartmánech budou moci uklízečky uklízet pouze před příjezdem nových hostů a po odjezdu těch starých, ale ne během jejich pobytu, že v korfské nemocnici přibylo oddělení pro případné nakažené koronavirem. Kyprá paní v letech, která se tak trochu nakrucovala v plavkách, se vytahovala, že začala zase chodit do posilovny, kde jich teď může být ale pouze osm místo dvaceti a rozčilovala se nad tím, že jí jeden celý důchod padne na zaplacení daní.
Starší pán, bývalý policista, byl přesvědčený o tom, že není dobrý nápad sem přivážet turisty od prvního července, když tu žádnou nákazu nemáme, a měl za to, že by to Korfané jednu sezonu bez turistů přežili. Pán s knírkem, který zrovna vylezl po žebříku z moře, však oponoval, že zcela jistě by nakonec umřelo více lidí hladem a bídou než onemocněním. A ten třetí zase poznamenal, že až se konečně objeví očkování proti covidu, budou nám s ním vpichovat i mikročipy, aby nás mohli sledovat na každém kroku. Kyprá paní pak ještě poznamenala, že její sousedka v domě má doma přítele z Německa, který zcela jistě nedodržel karanténu, když před několika dny přijel ze své vlasti domů. Viděla ho prý nedávno v jedné kavárně.
Moje dávka ranního zpravodajství tak byla pro tento den dostačující. Když jsem pak šla, tentokrát už pod žhnoucím červnovým sluncem, směrem k domovu prázdnou ulicí, trošku rouhavě jsem si pomyslela, že kdybychom nebyli na cestovním ruchu tak závislí, byla by tahle podivná koronová doba na Korfu docela fajn.