Prázdné tribuny a finančně krvácející kluby. Pandemie ničí švédský fotbal

Jindy by na stadion Gamla Ullevi v Göteborgu přišlo na zápas s nováčkem ligy Varbergs BoIS FC nejméně dvanáct tisíc diváků, tentokrát ale tribuny zejí prázdnotou. Pandemie koronaviru sice na podzim zasáhla více jiné země než právě Švédsko, i tak ale fanoušci na fotbal nesměji. „Je to strašně smutné, vypadá to jak na zápase šesté ligy,“ povzdychne si před nedělním zápasem Robert Johansson z organizace švédských profesionálních klubů Svensk Elitfotboll.

IFK Göteborg je přitom spolu se stockholmským AIK nejpopulárnějším týmem v zemi. Zdejší stadion s kapacitou 18 tisíc návštěvníků bývá z velké části plný. V neděli večer není okolo sochy slavného hráče Gunnara Grena před branami vidět vůbec nikdo, pár lidí jen posedává ve fastfoodu vně stadionu.

Scházíme se s panem Johanssonem hodinu před začátkem, jít dovnitř ale nesmíme. „Snažíme se, aby byli lidi na stadionu co nejkratší dobu. Diváci nemohou přijít vůbec, všichni, kdo tu jsou, pracují – ať už jsou to novináři, hráči, nebo lidi z ochranky,“ vysvětluje funkcionář s tím, že mnohem později přijíždějí na stadion i samotné týmy.

Situace s návštěvností by se ale mohla už brzy změnit – během následujících dvou týdnů má vláda rozhodnout, zda současné nařízení o shromažďování maximálně 50 osob při venkovních akcích nezmění na 500. To už by mělo smysl i pro fotbalové kluby.

Švédsko se během pandemie odlišilo od většiny států Evropy svým liberálním přístupem a ten je v Göteborgu vidět i nyní. Roušku nosí ve městě víceméně jen cizinci, odhalené tváře dominují i v obchodech nebo městské hromadné dopravě. Na druhou stranu ale zdejší úřady vybízejí občany k časté dezinfekci rukou a zachovávání vzájemných odstupů, což je důležité i pro fotbal.

Kluby musí dodržovat dva různé protokoly. „Jeden platí pro každodenní život v tréninkovém centru. Jde hlavně o hygienu – nejen na hřišti, ale i v kanceláři. Roušky nosit nemusíme, je ale třeba být opatrný a dodržovat rozestupy. Častěji se myjí například míče a další vybavení. Druhý protokol se týká dne zápasu,“ říká Robert Johansson.

Na hřišti se mezitím rozcvičují hráči obou týmů. Stihnou to poměrně rychle, možná ale hraje roli i vytrvalý déšť. „Dnešní zápas je důležitý, musíme konečně vyhrát,“ doufá Marcus Modéer, který se v IFK stará o komunikaci. Tradiční klub, který jako jediný v zemi dokázal i dvakrát vyhrát evropský pohár, byl před nedělním zápasem až na třináctém místě tabulky. Varbergs BoIS byl na tom o dvě příčky lépe.

Švédská nejvyšší soutěž se na rozdíl od té české hraje systémem jaro-podzim. Letos však kvůli koronaviru začala o dva měsíce později, v půlce června. „V ostatních soutěžích od druhé ligy níž spolu proto každé dva týmy hrají jen jednou, v první lize se ale nechaly zápasy dva,“ říká Johansson.

Z toho pak pramení problémy s termínovou listinou. „Musí se stále hrát, zápasů je hodně, do toho reprezentace, odkládat není na kdy,“ vysvětluje funkcionář. Na jaře se virus objevil v jednom týmu, kde měli několik nakažených, do karantény ale tým nešel. Šli jen jednotliví nemocní, hrálo se dál. Řada dalších týmů následně měla jen jednoho či dva nakažené hráče.

„Ve společnosti je teď na podzim koronavirová situace lepší, ve fotbale je to naopak. Některé kluby mají nakažených i pět nebo šest hráčů, musejí je pak nahrazovat mladými. I když se nemocní uzdraví, jsou mimo tréninkový proces tři týdny, pro kluby je to složité,“ vypočítává Johansson. Vzhledem ke zkrácené sezoně se o odkládání zápasů neuvažuje. „Zaklepu to na dřevo, my jsme zatím nikoho nahrazovat nemuseli,“ říká Modéer, zaměstnanec domácího Göteborgu.

Na švédské kluby dopadá pandemie i finančně. Přestupový trh se zpomalil v celé Evropě a zdejší kluby žijí z prodeje hráčů. Časy, kdy mladí Švédové chodili z Göteborgu, Stockholmu či Malmö do Premier League, jsou už ale pryč. „Hráči teď odcházejí spíše do Belgie a Nizozemska. Kdo se tam uplatní, může pak pokračovat ještě výše. Prodeje do Anglie bývaly běžné tak před dvaceti lety, teď už hráče za velké peníze prodávat neumíme,“ přiznává Johansson realitu, která je dost podobná té české (s čestnými výjimkami typu Tomáše Součka).

Klubové pokladny samozřejmě zatěžuje i neustálé testování hráčů. Ti se testují před každým zápasem, podle Johanssonova odhadu i dvakrát či třikrát týdně. To ale platí jen pro některé kluby, v dalších se hráči, kteří nemají žádné příznaky, netestují. Vzhledem ke švédskému liberálnímu přístupu testy nejsou povinné – pokud hráč podepíše každý den formulář, že se cítí dobře a nemá příznaky, na testy ho klubový lékař poslat nemusí.

Dobře se během nedělního večera zřejmě necítilo ani jedno mužstvo. Bojovný zápas plný osobních soubojů byl zcela vyrovnaný, větší nervozita byla ale vidět na domácích, kteří měli velké problémy s napadáním při zakládání útoků. Několik nadějných šancí hosté buď zahodili, nebo je vychytal řecký brankář Iooannis Anestis. Po gólu domácího Augusta Erlingmarka po rohu ve druhé půli se IFK dlouhé minuty jen bránil. Nakonec domácí těsné vítězství uhájili, i když by zápasu více slušela remíza.

Hráči si podávají ruce a zvolna míří do šaten. Na stadionu mohou zůstat déle než v jarní části sezony, vybrané fotbalisty a trenéra čeká i obvyklá tisková konference. Do normálního stavu má fotbalová soutěž ale stále ještě daleko.