Zaujmout dokázal i beze slov. Zemřel herec Alois Švehlík, bylo mu 85 let

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nositel ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra zesnul po půlnoci v noci z úterý na středu ve svém domově obklopen nejbližšími, bylo mu 85 let. „Zemřel oblíbený kamarád, herec s poctivou a velkou kariérou, představitel silných a mužných postav s citlivou a překvapivě proměnlivou duší,“ uvedl Jan Burian, ředitel Národního divadla.

Členem jeho činohry byl Alois Švehlík od roku 1988. Ztvárnil mnoho nezapomenutelných postav od komediálních figur a milovníků až po charakterové role.

Narodil se 30. července 1939 v Pardubicích. Vystudoval strojní průmyslovku a marně se pokoušel dostat na pražskou DAMU, kde paradoxně později herectví vyučoval. „Pan Vejražka se mě zeptal, co jsem četl od Borise Polevoje, a má odpověď ho nejspíš neuspokojila. Dnes toho už nelituji, že jsem DAMU neabsolvoval. Že jsem šel hned k divadlu, mi možná prospělo,“ vzpomínal v Týdeníku Rozhlas.

Profesionální kariéru zahájil roku 1962 v klatovském Západočeském divadle, kde poznal kolegu Pavla Landovského a dostal se k prvním charakterním rolím jako Casiovi v Othellovi nebo Verchovenskému v dvoudílné adaptaci Běsů od Fjodora Michajloviče Dostojevského. Po zrušení této scény působil jednu sezonu v mosteckém Divadle pracujících a následující dva roky v olomouckém Divadle O. Stibora.

Významné pro něho bylo několikaleté angažmá v libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde ztvárnil třeba Molčalina v Hoři z rozumu od ruského dramatika Alexandra Sergejeviče Gribojedova nebo Figara ve Figarově svatbě. „Komedie jsou pro herce snad důležitější než tragédie. Do těch se dostává hodně lží, markýrují se neexistující hloubky a často se ani nepozná, že jde o faleš a předstírání,“ poznamenal na to konto.

Na Liberec ale vzpomínal rád také proto, že v době svého tehdejšího působení se oženil a narodily se mu tam všechny tři děti.

V letech 1974 až 1988 dále působil v Městských divadlech pražských, kde ztělesnil mimo jiné Adama Branta v trilogii Smutek sluší Elektře, a zejména McMurphyho v Přeletu nad hnízdem kukačky. „Přesídlení do Prahy mi otevřelo možnosti v televizi i ve filmu,“ připouštěl.

Krátce před sametovou revolucí následně přešel do Národního divadla. Občas však hostoval také na jiných scénách, mimo jiné v pražském Divadle Na zábradlí, kde za výkon v inscenaci Z cizoty od Ernsta Jandla získal v roce 2005 Cenu Divadelních novin.

V tomto projektu režiséra Jana Nebeského účinkoval s Marií Málkovou. Všechny tři postavy v Jandlově hře o sobě mluví ve třetí osobě, s čímž si herci zprvu nevěděli rady. „Je dost těžké dívat se na sebe jako na někoho jiného, komentovat své činění a přenést tak na diváka básníkův ironizující pohled na každodenní zápas se slovy. Jandlův text je plný několikastránkových monologů, pohrává si s rytmem, jsou to vlastně operní árie. Obtížné už bylo jen se je naučit a technicky zvládnout. Přesto nebo možná právě proto jsme Jandla hráli rádi,“ vyprávěl Švehlík.

Od sedmdesátých let se objevoval také před kamerou. Hrál například ve snímcích Dým bramborové natě, Mladý muž a bílá velryba, Povídky malostranské či Smrt krásných srnců. Z těch novějších ho diváci mohli vidět jako mlynáře v pohádce Princezna ze mlejna nebo ve filmu Úsměvy smutných mužů, kde ztvárnil otce hlavního hrdiny v podání svého syna Davida Švehlíka.

Výrazné role dostával Švehlík také v televizních seriálech - v Letišti, Cestách domů, Já, Mattoni nebo oceňovaném Hořícím keři. „Mně se nelíbí, když se někdo na televizní seriály dívá spatra. U nás byly skvělé ještě za komunistů. Vezměte si třeba výborné Sňatky z rozumu podle románu Vladimíra Neffa,“ zmínil v rozhovoru pro Magazín DNES.

Ve snímku Na střeše z roku 2019 ztělesnil svérázného středoškolského profesora, kterého náhoda spojí s mladým Vietnamcem na útěku. Role byla původně určena Janu Třískovi, po jeho nečekaném úmrtí si režisér Jiří Mádl jako náhradu vybral právě Aloise Švehlíka. Ten za roli získal cenu na karlovarském festivalu.

„Rypar je živel, který rozhodně nepatří do starého železa nebo třeba s fajfkou a bačkorami na vejminek. A to přesto, že občas tápe a objednává si jeden počítač a k němu dva fejsbuky. Jeho neotřelé sbližování s mladíkem Songem v sobě obnáší jak rovinu humornou, tak i tu vážnější, protože život takový už prostě je,“ řekl o své postavě Švehlík.

Pro svůj chraplavý hlas byl i vyhledávaným dabérem. Jeho prostřednictvím promlouvali k českému publiku herci Charles Bronson, Anthony Hopkins, Robert De Niro nebo Burt Lancaster. Jeho hlas měl také komisař Schimanski v podání Götze Georgeho.

Za nadabování Jacka Nicholsona v romantické komedii Lepší už to nebude získal Švehlík v roce 1999 Cenu Františka Filipovského. O osm let později obdržel toto ocenění znovu, a to za dabing Antonyho Quinna ve snímku Tajemství Santa Vittorie. V roce 2014 byl Švehlík vyznamenán také za dabingové celoživotní mistrovství, načež před čtyřmi lety převzal i Thálii za celoživotní mistrovství. „Nemám žádné krédo. Dělat to pořádně, v tom je všechno,“ poznamenal tehdy lakonicky.

Švehlík mimo jiné prodělal rakovinu štítné žlázy. Po ní přestal kouřit, přesto se mu nemoc po sedmi letech vrátila. „Na některé věci si musím dávat pozor. Energii sbírám, jak mohu,“ okomentoval následnou léčbu v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas. V něm také popsal, jak jim s rodinou jednou vyhořela chalupa. „Po půlnoci zvonil telefon, že hoří chalupa. Naštěstí v ní nikdo nebyl. U postelí tam máme elektrické zásuvky, aby si vnoučata mohla večer číst, a z těch zásuvek létaly při zásahu bleskem až metrové výboje. Shořelo nám úplně všechno,“ popsal.

Na Švehlíka od středečního rána vzpomínají kolegové. Za výjimečného herce s charizmatickým hlasem jej označil ministr kultury Martin Baxa z ODS. „Jeho talent obohatil české divadlo, film i televizi,“ napsal politik na síti X. Zesnulý umělec byl podle něj osobností, která dokázala zaujmout i beze slov. „Zůstane po něm nesmazatelná stopa,“ dodal Baxa.